Důvody pro rozhodnutí o propuštění z vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 7. dubna 2005
sp. zn. I. ÚS 585/02
ve věci ústavní stížnosti H. W. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 8 To 335/2002, jímž bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu s tím, že je dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu, ale že se přijímá písemný slib stěžovatele jako náhrada vazby a stanovuje se dohled probačního úředníka.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 8 To 335/2002 se zrušuje.
Odůvodnění
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Příkaz k zatčení, který předcházel rozhodnutí o vazbě, byl vydán v rozporu se zákonem. Podle § 69 odst. 1 trestního řádu lze vydat příkaz k zatčení tehdy, jestliže obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet. Stěžovatele však mohl soud bez obtíží předvolat k hlavnímu líčení, pokud by byl postupoval v souladu se stanovenými pravidly. Soud nepředvolal stěžovatele k hlavnímu líčení cestou právní pomoci do místa jeho trvalého bydliště, ačkoliv jeho obhájce přípisem ze dne 15. 12. 2000 sdělil orgánům činným v trestním řízení, že se stěžovatel na této adrese zdržuje. Soud vydal příkaz k zatčení poté, kdy jedenkrát zaslal poštou stěžovateli předvolání k hlavnímu líčení na adresu Otín 1. Tato zásilka nebyla stěžovateli doručena do vlastních rukou, byla uložena na poště a v úložní době nebyla vyzvednuta. Stěžovatel se tedy o konání hlavního líčení nedozvěděl. Dále soud prvního stupně pověřil doručením obžaloby a předvoláním k hlavnímu líčení Policii České republiky (dále též jen "policie"), která rovněž vrátila zásilku s tím, že stěžovatele se nepodařilo zastihnout. Mimo to, podle § 64 odst. 4 písm. a) trestního řádu nelze zásilku, jíž se doručuje obžaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení, uložit na poště. Stěžovatel se dále důrazně ohrazuje proti tomu, aby soud prvního stupně své rozhodnutí o vzetí do vazby argumentačně podporoval tím, že se od obhájce nedozvěděl, kde se stěžovatel zdržuje; obhájce stěžovatele, jak je výše uvedeno, totiž písemně sdělil orgánům činným v trestním řízení místo pobytu stěžovatele, leč soud to nerespektoval. Porušení procesních předpisů se prý obecný soud dopustil i tím, že nenechal přeložit obžalobu do jazyka stěžovatele. Obecné soudy podle názoru stěžovatele neosvědčily, že z jednání stěžovatele nebo z dalších konkrétních nových skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. Pokud tedy Krajský soud v Plzni ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že u stěžovatele je dán důvod vazby uvedený v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, a vázal jeho propuštění z vazby na přijetí písemného slibu a na stanovení dohledu probačním úředníkem, porušil jeho základní právo na nedotknutelnost osobní svobody, byť fakticky stěžovatele z vazby propustil. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil. Současně se vyjádřil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 1 T 91/2001 vzal stěžovatele, který byl u hlavního líčení přítomen, do vazby z důvodů § 67 písm. a) trestního řádu a nepřijal jeho slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění se především opřel o výše popsaný skutkový stav při doručování předvolání k hlavnímu líčení, ale vzal v úvahu i další informace, které jsou založeny ve spise. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost ihned při jednání (č. l. 497), kterou doplnil podáním ze dne 28. 5. 2002 (č. l. 513) a 30. 5. 2002 (č. l. 525); ve stížnosti namítal pochybení, která jsou předmětem i ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 8 To 335/2002 zrušil usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 5. 2002 č. j. 1 T 91/2001-501 a rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu s tím, že je dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu, ale že přijal písemný slib stěžovatele jako náhradu vazby a dále nad ním stanovil dohled probačního úředníka. Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně správně došel k závěru, že v případě stěžovatele jsou zde nové skutečnosti, které opravňují k uplatnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž poukázal na to, že se stěžovatel nezdržoval na adrese, na kterou byl propuštěn z předchozí vazby. Na tuto adresu mu nebylo možno doručit ani prostřednictvím policie. Krajský soud současně uvedl, že nelze akceptovat ani námitku, že stěžovateli nebylo doručováno do místa jeho trvalého bydliště v SRN.
Posuzování existence vazebních důvodů je věcí často obtížnou a subtilní a obecné soudy musejí striktně vycházet ze zjištěných konkrétních skutečností, zakládajících jednotlivé vazební důvody. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení proto nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní a neměnná kriteria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, jeho náročnosti apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1, čl. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu republiky, příp. s mezinárodními smlouvami, jimiž je v tomto směru Česká republika vázána.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v posuzované věci o vazbě byly naplněny.
Z výše uvedené rekapitulace podstatných skutečností, týkajících se předmětu ústavní stížnosti, vyplývá, že se soud druhého stupně nedostatečně vypořádal s námitkami obsaženými ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, které jsou rovněž zahrnuty v ústavní stížnosti, a spokojil se pouze s konstatováním, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, pokud jde o naplnění důvodu vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Takovou argumentaci však nelze akceptovat. Jak bylo uvedeno, orgány činné v trestním řízení byly podle obsahu spisu již 15. 12. 2000 informovány o tom, že se stěžovatel zdržuje na adrese svého, konkrétně uvedeného trvalého bydliště v Německu, takže bylo třeba mu doručovat v prvé řadě na adresu do Německa, a nikoli toliko na adresu Otín č. p. 1, okres Klatovy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obhájce později, tj. u hlavního líčení dne 28. 2. 2002 uvedl, že neví, kde se stěžovatel nachází. Ostatně, u hlavního líčení dne 21. 5. 2002, při němž došlo k uvalení vazby, byl stěžovatel přítomen. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že závěry obecných soudů, pokud jde o splnění podmínek vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť z jednání stěžovatele nebo dalších konkrétních skutečností lze stěží dostatečně dovodit důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.