Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Hortim-International, spol. s r.o., sídlem Kšírova 242, Brno, zastoupené Petrou Novákovou, advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2025 č. j. 62 Af 49/2021-225 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2024 č. j. 10 Afs 16/2024-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 10 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že stěžovatelka je dlouhodobě fungující obchodní společnost (zapsaná do rejstříku v roce 1993), která se zabývá zejména obchodováním s ovocem a zeleninou; v posuzovaném případě jde o obchodování s pistáciemi. Správce daně stěžovatelce odepřel nárok na odpočet DPH z přijetí tohoto zboží jak za zdaňovací období leden až prosinec 2013, tak i za únor a březen 2014; důvody odepření byly shodné. O zdaňovacích obdobích spadajících do roku 2013 Nejvyšší správní soud rozhodoval v jiném řízení, jež není předmětem nynějšího přezkumu. V tomto rozhodnutí stanovil, že odpočet byl odepřen správně, avšak pouze ve vztahu k některým zdaňovacím obdobím již zaniklo právo stanovit daň (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2023 čj. 4 Afs 186/2022-164). Obecné soudy v nyní projednávané věci již posuzovaly pouze dvě zdaňovací období spadající do roku 2014.
3. Správce daně (Specializovaný finanční úřad) u stěžovatelky v roce 2017 zahájil daňovou kontrolu, v jejímž průběhu provedl dvě mezinárodní dožádání a v září 2020 doměřil DPH za únor a březen 2014 v celkové výši zhruba 6 milionů Kč (včetně penále). Stěžovatelka v daňovém přiznání původně uplatnila odpočet DPH za nákup pistácií a žádala o vrácení přeplatku. Správce daně ale zjistil, že s pistáciemi se obchodovalo v podvodném řetězci (pistácie kolovaly z České republiky do zahraničí a zase zpět) a že stěžovatelka nepřijala dostatečná opatření, aby se účasti v tomto řetězci vyhnula. Proti rozhodnutím (výměrům) správce daně se stěžovatelka odvolala, Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) je však potvrdilo rozhodnutím, které nabylo právní moci v září 2021.
4. Stěžovatelka se posléze obrátila na správní soudy; s žalobou u Krajského soudu v Brně nejprve uspěla. Podle krajského soudu vedlejší účastník nerozhodl ve lhůtě pro stanovení daně. Tříletá propadná lhůta pro stanovení daně běžela znovu ode dne zahájení daňové kontroly a dvakrát se stavila v důsledku mezinárodního dožádání. Pokud by byla daňová kontrola zahájena až při zaprotokolovaném jednání správce daně se stěžovatelkou, které proběhlo dne 24. 3. 2017, rozhodnutí o odvolání by bylo doručeno (a tedy by nabylo právní moci) ještě v propadné lhůtě. Podle krajského soudu byla ale daňová kontrola materiálně zahájena už dříve; správce daně měl totiž již díky probíhající kontrole daně za rok 2013 k dispozici podrobné poznatky. Daň tedy byla podle krajského soudu pravomocně stanovena až po uplynutí propadné lhůty pro její stanovení.
5. Vedlejší účastník se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024 č. j. 62 Af 49/2021-175, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda právo stanovit daň zaniklo před jejím stanovením. Konkrétně se zabýval tím, zda správce daně e-mailem ze dne 15. 3. 2017 - s ohledem na své předchozí kroky - materiálně zahájil daňovou kontrolu DPH za únor a březen 2014 a zda tedy nebyla DPH za tato období stěžovatelce stanovena až po dni, ke kterému skončila propadná lhůta pro stanovení daně. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud dovodil, že (v rozsudku citovaný) sporný e-mail správce daně ze dne 15. 3. 2017 materiálně daňovou kontrolu DPH za únor a březen 2014 nezahájil, a to ani s ohledem na předchozí kroky správce daně.
6. Krajský soud poté ve věci rozhodoval znovu v záhlaví uvedeným rozsudkem, vázán právními závěry Nejvyššího správního soudu. S ohledem na to dospěl k závěru, že klíčová námitka prekluze není důvodná. Z důvodu odlišného posouzení námitky prekluze se dále krajský soud (poprvé) zabýval navazujícími otázkami. Dospěl k závěru, že doměření daně specializovaným úřadem bylo důvodné a nárok na odpočet byl neoprávněný, neboť byl uplatněn u transakcí v rámci podvodného řetězce.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka rozporuje pouze závěry týkající se prekluze. Zejména tvrdí, že je posouzení materiálního zahájení kontroly nikoliv akademickou otázkou. Stěžovatelka opakovaně namítala, že k materiálnímu zahájení daňové kontroly došlo dříve než k jejímu zahájení formálnímu; akcentovala zejména četné úkony správce daně před formálním zahájením daňové kontroly. Námitka týkající se materiálního zahájení daňové kontroly a prekluze byla stěžovatelkou vznesena ve dvou rovinách, jednak ve vztahu k e-mailu správce daně (a s ním souvisejících skutečností), a jednak ve vztahu k dalším úkonům správce daně, které správce daně prokazatelně ve vztahu ke zdaňovacím obdobím únor a březen 2014 činil. Posouzení Nejvyšším správním soudem, který problematiku prekluze závazně řešil, je v tomto ohledu nedostatečné a nepřípustné. V případě řádného posouzení argumentace stěžovatelky by obecné soudy nutně dospěly k závěru, že k materiálnímu zahájení daňové kontroly došlo dříve než oznámením zahájení daňové kontroly stěžovatelce dne 24. 3. 2017.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost se soustředí pouze na otázku prekluze. Opakovaná kasační stížnost, v níž by stěžovatelka zpochybnila výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které je v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, je podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, nepřípustná. Brojila-li by stěžovatelka v ústavní stížnosti i proti dalším (navazujícím) závěrům krajského soudu, musela by nejprve vyčerpat kasační stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka však svou ústavní stížnost omezila výhradně na relativně samostatnou otázku prekluze, která navazující problematice, týkající se zejména prokázání finančních toků v podvodném řetězci, předchází. S ohledem na to je její ústavní stížnost přípustná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou ústavně souladné, řádně odůvodněné, a to i odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu; jsou také dostatečně obsáhlé. Ústavní soud neshledal, že by posouzením námitky prekluze došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku dostatečně přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky včetně těch, které opakuje i v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky v reakci na kasační stížnost vedlejšího účastníka je vtělena do napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Argument, že správce daně před odesláním e-mailu prováděl rozsáhlou kontrolní činnost, Nejvyšší správní soud ve svých úvahách podrobně zohlednil (bod 19 a násl. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu, jímž byl následně krajský soud v napadeném rozhodnutí vázán, jsou racionální, přehledné a srozumitelné. Na závěrech obecných soudů v nyní napadených rozhodnutích tak Ústavní soud neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu