Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2023 č. j. 6 Tdo 14/2023-1646, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 4 To 34/2022-1377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2022 č. j. 1 T 12/2018-1207, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby byla odložena vykonatelnost minimálně výroku o náhradě škody, a pokud nedojde k odkladu, aby byla věc projednána přednostně s ohledem na její naléhavost.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 4. 2022 č. j. 1 T 12/2018-1207 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku s účinností ode dne 1. 10. 2020 a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce advokáta na dobu trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Y (nyní X - dále též jen "poškozená") škodu ve výši 8 111 250 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 7. 2022 č. j. 4 To 34/2022-1377 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 6 Tdo 14/2023-1646 bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu jako nedůvodné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako advokát zaměstnaný u poškozené, podílející se na poskytování právních služeb klientovi slovenské společnosti Reality - Obchodná, a. s., si přivlastnil z účtu, který předtím na jméno poškozené založil a ponechal si k němu přístup, částku 300 000 EUR, což byla jednorázová odměna za právní služby poskytnuté poškozenou tomuto klientovi. Tím měl poškozené způsobit škodu ve výši 8 111 250 Kč.
6. Stěžovatel se naproti tomu v řízení bránil tvrzením, že šlo o odměnu za práci, která mu byla původně schválena, a byl tedy oprávněn si ji na svůj účet převést. Existence takového souhlasu byla hlavním sporným bodem řešeným v řízení.
7. Stěžovatel za prvé namítá, že usnesení Nejvyššího soudu přisuzuje jiný význam sporné emailové komunikaci, kterým se obhajoba snažila dovodit existenci souhlasu poškozené kanceláře s převodem peněz, než jaký mu přisoudily soud prvého a druhého stupně (byť v konečném důsledku se stejným výsledkem pro stěžovatele). Takové rozhodnutí je tzv. překvapivé. Soud rozhodující o opravném prostředku, jenž má odlišný právní názor, než jaký je vyjádřen v napadeném rozhodnutí, by měl před vydáním rozhodnutí účastníky s tímto právním názorem seznámit a poskytnout jim prostor k vyjádření a možnost navrhnout nové důkazy, nebo napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání (obdobně nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. US 1113/16, bod 24, ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 , body 32 až 34, a ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ).
8. Postup Nejvyššího soudu je dle stěžovatele zároveň rozporný s § 263 odst. 7 trestního řádu, dle kterého, z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Co platí pro odvolací soud, by přitom tím spíše mělo platit pro soud dovolací.
9. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se nově vyjádřil v tom směru, že odměna byla stěžovateli schválena, ale neměl si ji vyplatit svévolně sám. Pak ovšem nedošlo vůbec ke vzniku škody, což je znakem příslušené skutkové podstaty, popřípadě by takové hodnocení mělo mít minimálně i vliv na výši trestu, či nemělo vést k závěru, že věc měla být řešena toliko občanskoprávně.
10. Stěžovatel se též nadále domnívá, že vrchní soud udílel ve svých dřívějších zrušujících rozhodnutích městskému soudu pokyny nepřípustně jej nutící k jinému hodnocení důkazů. Takovéto námitky stěžovatele sice již byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 1652/21 , kterým byla odmítnuta stěžovatelova dřívější ústavní stížnost, nicméně stěžovatel s uvedeným usnesením nesouhlasí.
11. Stěžovatel se na každý pád cítí nevinen a stále tvrdí, že k převodu peněz z účtu poškozené byl oprávněn. Daná částka byla jeho odměnou za úspěch v právní věci. Nadto, i kdyby k takové dohodě platně nedošlo, minimálně ji tak vnímal, a šlo by tak z jeho strany o skutkový omyl, pro který by nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Zdůrazňuje, že si z účtu převedl jen prostředky od jednoho klienta.
12. Stěžovatel také rozporuje hodnocení výpovědi svědka J. S. Intervence tohoto svědka ve věci nemohla dle stěžovatelova přesvědčení mít na otázku přispění stěžovatele k celkovému výsledku případu a jeho odměnu žádný vliv.
13. Stěžovatel není spokojen i s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků M. H. a L. R., kteří mohli zaslechnout telefonický rozhovor mezi stěžovatelem a H. týkající se právě stěžovatelovy odměny. Neprovedení výslechu těchto svědků pro nadbytečnost možná mohlo být akceptovatelné před rozhodnutím Nejvyššího soudu, nicméně poté, co Nejvyšší soud zaujal svůj nový překvapivý názor, výslech těchto svědků nabyl zásadně na významu.
14. Stěžovatel se cítí poškozen i tím, že k jeho dovolání se vyjádřila poškozená, avšak toto vyjádření mu nebylo zasláno k replice. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 , bod 15, a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
16. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
17. Vrchní soud vyjádřil názor, že s obhajobou stěžovatele se soudy vypořádaly a odkázal na obsah jejich rozhodnutí.
18. Nejvyšší soud nejprve poznamenal, že podané dovolání bylo podstatně stručnější než ústavní stížnost a některé nyní uplatňované námitky v něm nezazněly. Dále vyjádřil přesvědčení, že závěry soudů nižších stupňů nepřípustně nepřehodnocoval. Vyjádření poškozeného k dovolání ze dne 6. 12. 2022 vskutku nebylo stěžovateli zasíláno, nicméně jeho obsah stručně zmíněný v bodě 25 napadeného usnesení neovlivnil způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, neboť ten k řešení v něm nastolené otázky (jednání za společnost) přistoupil odlišně od jeho vyznění. Ve zbytku Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.
19. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo k námitce porušení kontradiktornosti dovolacího řízení, že možný následek porušení práva na soudní ochranu v případě vyjádření státních zastupitelství záleží na obsahu vyjádření; pro variantu vyjádření poškozených k dovolání dosud neexistuje judikatura Ústavního soudu. Dovolání každopádně může vedle obviněného podat pouze nejvyšší státní zástupce. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 8 Tdo 785/2019 Nejvyšší soud ani není povinen reprodukovat obsah vyjádření poškozeného k dovolání obviněného, nakolik poškozený není oprávněn podat dovolání. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout popřípadě zamítnout.
20. Poškozená sdělila, že stěžovatel kritizuje závěry, na nichž stěžovatelovo odsouzení pro trestný čin zpronevěry nespočívá, a nadto většinou ani v napadených rozhodnutích nejsou obsaženy. Vytýkané procesní vady neodpovídají skutečnému průběhu řízení ani obsahu posouzení v rozhodnutích obecných soudů, která jsou součástí spisu. Stěžovatel namítá překvapivost usnesení Nejvyššího soudu, přičemž však pomíjí, že věrohodnost obhajoby poškozeného soudy hodnotily především z následného jednání stěžovatele poté, co měla být uzavřena jím tvrzená dohoda o nároku na odměnu. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel pokoutně zařídil vystavení a obratem vystornování faktury poškozené, na jejímž základě klient vyplatil odměnu na účet poškozené založený stěžovatelem. Z něj si stěžovatel převedl danou částku na svůj vlastní účet, a to aniž by o založení a existenci tohoto účtu a proběhlých převodech poškozenou informoval. Následně na svou žádost rozvázal pracovní poměr a založil si vlastní advokátní praxi. V rámci svého odchodu nepředal řádně veškerou dokumentaci, neobjasnil stádium vyřizování dané kauzy a naopak vymazal údaje v počítači. Stěžovatel přitom nebyl jediným vyřizovatelem, kdy zcela zásadní podíl na řešení a následného vyřešení problému pana D. měl T. H. Jak uvedl vrchní soud, pokud by byl stěžovatel oprávněně přesvědčen, že obdržel řádný souhlas s výplatou odměny, logicky mu nic nebránilo oznámit společníkům poškozené založení účtu u VÚB a.s. na Slovensku, včetně informace o složení odměny a následně řádně požádat jako zaměstnanec svého zaměstnavatele o zaslání této částky na svůj účet. Nejvyšší soud pak zcela nepřekvapivě takováto skutková zjištění městského a vrchního soudu rekapituloval. Nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti v řízení před Nejvyšším soudem, neboť Nejvyšší soud nenásledoval úvahy ve vyjádření poškozené.
21. Městský soud v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
22. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten setrval na svém přesvědčení o důvodnosti ústavní stížnosti. Pokud jde o nemožnost repliky v dovolacím řízení, stěžovateli se jeví, že Nejvyšší soud dospěl k podobným závěrům, jaké poškozená ve svém vyjádření prezentovala. Snažila se jím přitom docílit toho, aby stěžovatel s podaným dovoláním neuspěl. To, že poškozený není podle trestního řádu oprávněn podat dovolání sám, mu neodnímá postavení strany ve smyslu § 12 odst. 6 trestního řádu a výkon s tím spojených práv. Stěžovateli tak mělo být umožněno na úvahy poškozené reagovat.
23. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
24. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 12/2018 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
26. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neměl přislíbenu odměnu a souhlas s převodem prostředků na svůj účet, a to ani od jednoho z obou jednatelů poškozené. Pokud jde o sporný význam emailové komunikace mezi jednatelem poškozené H. a stěžovatelem, soud přisvědčil verzi jednatele, že v ní šlo pouze o vyjádření příslibu, že se o nějaké odměně pro stěžovatele v podobě prémie ke mzdě při úspěchu v právní věci klienta bude dále jednat, nikoliv již o její odsouhlasení, tím spíše pak ne ve výši 300 000 eur, které by si stěžovatel na sebe v celé výši sám převedl.
Navíc upozornil, že i kdyby měl stěžovatel souhlas jednoho z jednatelů, chyběl by mu souhlas druhého. Při svých závěrech soud vycházel z výpovědí těchto jednatelů, ale i dalších důkazů. Za podstatné shledal mimo jiné, že stěžovatel nikoho z jednatelů a zaměstnanců poškozené vůbec neinformoval o tom, že zřídil na jméno poškozené účet na Slovensku, a stejně tak je neinformoval o tom, že případ klienta byl úspěšně zakončen a že klient uhradil daných 300 000 eur, ani že si tyto peníze na sebe stěžovatel převádí.
Soud si též všímá, že stěžovatel dal externí účetní poškozené pokyn, aby vytvořila fakturu na předmětnou částku 300 000 eur, ale později, po vyplacení prostředků klientem na jím ovládaný účet, dal této účetní opačný pokyn ke stornování této faktury, v důsledku čehož došlo k vytvoření faktury, aniž by se o tom poškozená dozvěděla a aniž by byla nakonec zaúčtována. Při následném ukončení svého působení u poškozené pak řádně nepředal dokumentaci a naopak na vráceném počítači provedl selektivně výmaz dat.
Soud měl též za prokázané, že stěžovatel se sice podílel v podstatné míře na řešení dané kauzy, nicméně činil tak z pozice zaměstnaného advokáta dostávajícího za to měsíční mzdu, zaměstnanecké benefity a úhradu vynaložených nákladů, a že stěžovatel nebyl jediným, kdo si mohl připisovat za vyřešení případu zásluhy a není tedy jasné, proč by veškerý vzniklý zisk měl připadnout jemu.
27. Podle vrchního soudu provedl městský soud řádné hodnocení důkazů nevykazující známky svévole. Nicméně po znovuprovedení důkazu emailovou komunikací dospěl s poukazem na nutnost důsledného uplatnění zásady in dubio pro reo k závěru, že stěžovatel mohl spornou emailovou komunikaci subjektivně mylně považovat za určitý souhlas s odměnou a v tomto směru by tak chybělo úmyslné zavinění ve vztahu k obohacení na jednateli, se kterým emailem komunikoval. V každém případě však bylo dle vrchního soudu prokázáno, že stěžovatel neměl potřebný souhlas druhého jednatele s přiznáním odměny, a že zároveň věděl, že jej mít musí.
Vrchní soud přitom podrobně rozebral, proč by z občanskoprávního hlediska ke stanovení odměny nestačil souhlas jednoho jednatele. Dále soud zdůraznil, že vlastníkem prostředků po jejich zaplacení klientem byla poškozená a stěžovatel přesto zatajil zřízení účtu, složení prostředků klientem i jejich převod na svůj účet. Z takovéhoto zatajování informací je dle soudu zřejmé naplnění subjektivní stránky trestného činu. Vrchní soud též přisvědčil hodnocení městského soudu, pokud jde o manipulace stěžovatele k vystavení a stornování faktury, a pozici stěžovatele pracujícího na případu z pozice zaměstnance, který se na úspěchu ve věci ani nepodílel sám.
Dle vrchního soudu stěžovatel zjevně nebyl přesvědčen o tom, že jedná v rámci nějakého uděleného souhlasu s odměnou. Stěžovateli nic nebránilo oznámit poškozené založení účtu, složení peněz klientem a požádat ji o výplatu mimořádné odměny, pokud by se domníval, že má na ni nárok. Vrchní soud též shledal logickým argument obžaloby a poškozené, že není možné, aby stěžovatel, který byl zaměstnaným advokátem, a na předmětném případu pracoval v rámci této své pozice, mohl očekávat a mít souhlas s tím, že dostane celou částku 300 000 eur uhrazenou klientem, když v každém případě by z ní nejprve musely být sraženy povinné odvody a měla by procházet účetnictvím poškozené, přičemž na vyplacení mzdy ve výši 300 000 eur stěžovateli by poškozená vlastně musela vydat ještě další velkou finanční částku navíc na pokrytí těchto odvodů.
28. Nejvyšší soud shledal dovolací argumentaci důvodnou, pokud jde o to, zda by projev vůle vyjádřený toliko jedním jednatelem. Dle Nejvyššího soudu sice z hlediska tvorby vůle uvnitř oslovené společnosti byla potřebná vůle obou jednatelů, nicméně i tak mohl stěžovatel projev byť jen jednoho jednatele z hlediska svého subjektivního vnímání interpretovat jako závazný příslib poškozené o způsobu naložení s v budoucnu nabytým majetkem společnosti. Shledal, že ve prospěch stěžovatele zde hovoří též zavedená praxe, že některé listiny, jako pracovní smlouva stěžovatele, byly podepisovány pouze jedním jednatelem.
Dovolání nicméně Nejvyšší soud zamítl s tím, že z dostatečnosti souhlasu pouze jednoho z jednatelů ke schválení odměny pro její výplatu v rámci mzdy ještě nelze dovozovat oprávnění stěžovatele k nakládání s prostředky na účtu poškozené a k jejich převodu. K tomu naopak stěžovatel žádný souhlas neměl a částku si přisvojil neoprávněně. I Nejvyšší soud pak dále připomněl, že stěžovatel se na řešení daného právního případu podílel jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy a že si musel být vědom, že nejedná v dobré víře, jak dokládá již soudy nižších stupňů konstatované zatajování informací o dořešení případu, o zřízení účtu a převodech peněz, jakož i manipulace s fakturami a vymazání údajů z počítače.
Případná mimořádná odměna by musela být vyplácena se mzdou po její splatnosti, přičemž o odměnách v podnikatelské sféře rozhoduje zaměstnavatel po vykonání určité práce a po zhodnocení jejího provedení; v projednávané věci se naproti tomu poškozená ani nedověděla, že k dokončení zadaného úkolu došlo.
29. Co se týče námitky překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud shledává, že stěžovatel poněkud zveličuje zásadnost a novost Nejvyšším soudem vyslovených závěrů. Nejvyšší soud sice vyslovil nesouhlas se závěrem vrchního soudu o nezbytnosti souhlasu obou jednatelů poškozené, nicméně podstatné je, že jinak své závěry vystavěl na podobných základech jako soudy nižších stupňů. Výše rekapitulovaný obsah napadených rozhodnutí lze zjednodušeně shrnout tak, že (1.) městský soud shledal, že stěžovatel neměl přislíbenu odměnu a ani souhlas s převodem prostředků na svůj účet ani od jednoho z obou jednatelů poškozené, (2.) vrchní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel mohl subjektivně domnívat, že má přislíbenu odměnu od jednoho z jednatelů, ač by ovšem pro vznik jakýchkoliv svých nároků musel mít (avšak neměl) takový příslib od obou, o čemž věděl, a zároveň v každém případě neměl žádný souhlas s převodem prostředků na svůj účet a (3.) Nejvyšší soud shledal, že pokud se stěžovatel mohl domnívat, že má přislíbenu odměnu byť jen od jednoho z jednatelů, stačí to pro závěr o nenaplnění subjektivní stránky v tomto bodě, nicméně nic to nemění na tom, že neměl žádný souhlas s převodem prostředků na svůj účet. Mezi závěry soudů zjevně nejsou takové odlišnosti, aby bylo možno hovořit o nějaké překvapivosti rozhodnutí. Všechny obecné soudy operují s tím, že stěžovatel byl zaměstnancem, jehož případná odměna by musela být vyplacena v rámci mzdy, že k převodu peněz na sebe nebyl nijak oprávněn, že se choval nestandardně (neinformování poškozené o založení účtu, o skončení případu, o zaplacení klientem, manipulace s fakturami, výmaz dat). Nejvyšší soud poněkud zúžil okruh skutečností podepírajících závěr o vině a trestu, nicméně zbývající skutečnosti jsou stále těmi, ke kterým se stěžovatel měl možnost vyjádřit. Z obdobných důvodů nelze hovořit o porušení § 263 odst. 7 trestního řádu.
30. Nelze rovněž souhlasit s tím, že by po rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo zřejmé naplnění znaku způsobení škody a není odůvodněna výše trestu. Stále platí, že poškozené odejmul dané prostředky, aniž by k tomu byl oprávněn. Stěžovatel zde mimochodem též zcela pomíjí, že i kdyby měla být skutečně celá částka 300 000 eur využita jako mimořádná odměna k jeho mzdě, čistá mzda by byla po povinných odvodech výrazně menší, a i touto optikou by se tak jednalo stále o neoprávněné obohacení stěžovatele v řádu milionů korun. Trest byl nadto stěžovateli uložen na samé spodní hranici trestní sazby. Jednání stěžovatele přitom zjevně vykazuje kriminální rysy a nemělo charakter pouhého nesplnění nějakého občanskoprávního závazku.
31. Lze též konstatovat, že skutkové závěry učiněné obecnými soudy jsou podloženy pevným řetězcem důkazů a nevzbuzují sebemenší pochybnosti o své správnosti. Soudy vyšly ze zcela přesvědčivých výpovědí jednatelů poškozené společnosti a dalších svědků i listinných důkazů. Sama skutečnost, že stěžovatel si převedl pouze prostředky placené jediným klientem, na řešení jehož případu se podílel, na jejich závěrech nic nemění.
32. Ke stěžovatelově nesouhlasu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1652/21 , jímž bylo rozhodnuto o jeho dřívější ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že proti rozhodnutím Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tato rozhodnutí jsou konečná a ani jemu samotnému nepřísluší o nich znovu jednat a přezkoumávat je. S ohledem na to mu nepřísluší ani to, aby nově posuzoval shodné námitky stěžovatele, již jednou v uvedeném usnesení vypořádané (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 212/21 ).
33. Pokud stěžovatel rozporuje výpověď svědka J. S., jenž se vyjadřoval v tom směru, že stěžovatel nebyl jediný, kdo se podílel na řešení právní kauzy daného klienta, stěžovatel se toliko dožaduje odlišného hodnocení důkazů; nejde o ústavněprávní argumentaci.
34. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 ). V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily (bod 16 rozsudku městského soudu a zejména pak str. 7 až 9 usnesení vrchního soudu). Zcela případným se jeví jejich odkaz na to, že ke sdělení obvinění stěžovateli došlo již dne 23. 1. 2018, 27. 2. 2018 byl vyslechnut v přípravném řízení, dne 3. 8. 2018 bylo provedeno seznámení se spisem, dne 16. 9. 2018 se domáhal předběžného projednání obžaloby s vrácením věci státnímu zástupci k došetření, popř. zastavení trestního stíhání, a dne 1. 2. 2019 byl obsáhle vyslýchán v hlavním líčení, ale o těchto možných svědcích se při těchto příležitostech nezmiňoval, ale učinil tak až později (až při hlavním líčení dne 8. 3. 2019, navíc tehdy bez bližšího odůvodnění - viz č. l. 559 spisu městského soudu). Ústavní soud shledává, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti. Obsah usnesení Nejvyššího soudu na této skutečnosti nic nemění. Jak již bylo řečeno, posun v posouzení věci učiněný Nejvyšším soudem nelze přeceňovat. Též si lze povšimnout, že dané důkazní návrhy byly stěžovatelem učiněny již před městským soudem před vydáním odsuzujícího rozsudku s odůvodněním, že jimi chce prokázat, že jednatel poškozené dal stěžovateli souhlas s převodem již klientem složené částky na účet stěžovatele (č. l. 1039 spisu městského soudu). Odůvodnění tohoto důkazního návrhu tedy již i tehdy směřovalo opět proti tomu, na čem je odsouzení stěžovatele všemi napadenými rozhodnutími založeno.
35. Pokud jde o problematiku zasílání vyjádření poškozené k podanému dovolání k replice, Ústavní soud má za to, že vyjádření poškozené strany v dovolacím řízení zpravidla nebude mít v trestní věci takový význam, jako vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, nicméně platí, že jde o vyjádření strany řízení, u kterého nelze vyloučit, že by mohlo obsahovat zásadní argumentaci, jež by mohla ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu. V případě, že takovouto zásadní argumentaci obsahuje, je pak třeba toto vyjádření zaslat k replice, přičemž v pochybnostech, zda se jedná o argumentaci zásadní, je namístě vycházet z předpokladu, že tomu tak je. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nezjistil, že by předmětné vyjádření poškozené obsahovalo nějakou zásadní argumentaci, a že by na něm bylo usnesení Nejvyššího soudu v nějaké míře založeno.
36. Na uvedeném nemohou nic změnit ani nálezy, na které stěžovatel odkazuje, kdy jednak se netýkají konkrétně problematiky replik k vyjádření poškozeného v dovolacím řízení, a jednak i tato judikatura připouští výjimky. Lze upozornit, že v bodě 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 771/16 , na který stěžovatel odkazuje, se sice uvádí, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit", ale zároveň je hned v následujícím bodě 16 řečeno, že je "třeba připustit, že právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení", kdy v některých věcech "se Evropský soud pro lidská práva například domníval, že nesdělením procesního dokumentu stěžovateli a tím, že mu nebylo umožněno se k němu vyjádřit, nebyla porušena spravedlivost řízení, pokud tato možnost neměla žádný vliv na výsledek sporu a přijaté právní řešení nezavdávalo podnět k diskusi". Zásada kontradiktornosti především vyžaduje, "aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník" (viz tamtéž). To se v posuzované věci nestalo.
37. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
38. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání věci, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
39. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu