8 Tdo 785/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovoláních obviněných P. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, K. K., nar. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a M. O., nar. XY v XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a K. K. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, resp. jeho výrokem pod bodem A. byli obvinění P. K. a K. K. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že

poté, co obžalovaní P. K. a K. K. dne 25. 7. 2003 uzavřeli s poškozenou společností B. C. R., se sídlem XY, která v té době vlastnila majoritní podíl 500 907 ks akcií společnosti U., představující 88,16% základního jmění této společnosti, smlouvy o koupi akcií, na základě kterých koupili obžalovaný K. 400 726 ks akcií společnosti U., za dojednanou cenu ve výši 40 072,60 Kč a obžalovaný K. 100 181 ks akcií společnosti U., za dojednanou cenu ve výši 10 018,10 Kč, aby jakožto noví vlastnící majoritního podílu a vrcholní manažeři společnosti U., tuto společnost vyvedli z tíživé hospodářské situace a následně společnost U., prodali a doplatili poškozené společnosti B. C. R., kupní cenu podle jedné ze dvou variant, a to:

1) za minimální cenu ve výši 2 mil. USD v souladu s články 1.4, resp. 5.1 smluv o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, pokud oba obžalovaní prodají své podíly oba najednou a nejpozději ve lhůtě dvou let od jejich koupě toliko kupci jednajícímu v dobré víře, nebo

2) za cenu stanovenou znalcem, pokud své podíly prodají po uplynutí lhůty dvou let, nejpozději ve lhůtě do tří let, jakékoli osobě, nebo pokud v tomto období poškozená společnost obžalované písemně požádá o doplatek kupní ceny,

vyrozuměli svým dopisem za dne 15. 4. 2005 poškozenou společnost B. C. R., o svém úmyslu prodat akcie společnosti U., podle výše uvedené varianty 1. společnosti A. C., IČ XY, se sídlem XY, s tím, že jejím vlastníkem je odděleně stíhaný J. M., nar. XY, který je údajně jedním z věřitelů společnosti U., načež dne 5. 5. 2005 oba obžalovaní prodali veškeré jimi vlastněné podíly představující 500 907 ks akcií, tedy 88,16% základního jmění společnosti U., společnosti A. C., jakožto v dobré víře jednajícímu kupci za podmínek upravených smlouvami o prodeji akcií ze dne 25.

7. 2003 za cenu 2 mil. USD, což dle platného kurzu 23,83 Kč za 1 USD činilo v přepočtu 47 660 000 Kč, tedy jednu akcii společnosti U., za cenu 95,15 Kč, ačkoli oba obžalovaní věděli, že společnost A. C., je pouze jimi nastrčeným subjektem, který nedisponuje finančními prostředky na odkup jejich obchodních podílů ve společnosti U., neboť dle pokynu samotných obžalovaných byly v období od 30. 3. 2005 do 2. 5. 2005 finanční prostředky v celkové výši 1,95 mil. USD, tj. v přepočtu 46 468 500 Kč převedeny za účelem pokrytí sjednané kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet společnosti A.

C., a to buď přímo nebo přes bankovní účty společností A., IČ XY, se sídlem XY, P., veřejná obchodní společnost, IČ XY, se sídlem XY a S., IČ XY, se sídlem XY, čímž oba obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, který jim tento typ transakce výslovně zakazoval, ba je důvodem ke zpětnému odkupu akcií společnosti U., ve smyslu článku 6.2 smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003 ze strany poškozené společnosti B. C. R., čímž oba obžalovaní umožnili, aby se jimi nastrčená společnost A.

C., formálně představovaná osobou odděleně stíhaného J. M., zmocnila jejich obchodního podílu ve společnosti U., ve výši 88,16% za minimální cenu 2 mil. USD, ačkoli si s ohledem na svoji pozici ve společnosti U., museli být vědomi skutečné hodnoty jedné akcie, a tedy záměrného podhodnocení této kupní ceny, čímž poškozené společnosti B. C. R., způsobili škodu nejméně ve výši 70 841 423 Kč.

2. Takto popsané jednání obou shora uvedených obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to jim uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku shodný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku oběma obviněným dále uložil shodný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10 let.

Současně jim podle § 228 odst. 1 tr. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené společnosti B. C. R. (dále také „poškozená“, příp. „poškozená obchodní společnost“ či „společnost B.“), se sídlem XY, částku ve výši 70 841 423 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výrokem pod bodem B. rozsudku rozhodl soud prvního stupně také o jednání obviněného M. O. Jemu, stejně jako oběma shora uvedeným obviněným, byl podanou obžalobou kladen za vinu skutek, spočívající v tom, že

v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 7. 2002 do 25. 7. 2003, kdy byl obv. O. zaměstnancem spol. B. C. R., se sídlem XY, který v tu dobu vlastnil majoritní podíl ve společnosti U., a byl poškozeným za účelem dozoru nad řízením spol. U., dosazen do funkce generálního ředitele spol. U., za pomoci podezř. J. M., v úmyslu majetkově ovládnout společnost U., IČ: XY, se sídlem XY, a získat pro sebe ke škodě spol. B. finanční prospěch, navodil podávanými zprávami u poškozeného dojem, že spol. U., hrozí bezprostřední uvalení konkurzu a utvrdil poškozeného v přesvědčení o nutnosti prodat podíl ve spol. U., obv. K. a obv. K., jakožto jediným osobám, které jsou schopny spol. U., před hrozícím konkurzem zachránit, na základě čehož poškozený jako majoritní držitel 500 907 ks akcií, což činilo 88,16% základního jmění spol. U., uzavřel dne 25. 7. 2003 s obv. K. a obv. K. Smlouvy o koupi akcií, dle kterých prodal obv. K. 400 726 ks akcií na zálohově dojednanou cenu ve výši 40 072,60 Kč a obv. K. 100.181 ks akcií za zálohově dojednanou cenu ve výši 10 018,10 Kč, za účelem, aby obv. K. a obv. K., jakožto noví vlastníci majoritního podílu a vrcholní manažeři spol. U., vyvedli spol. U., z tíživé finanční situace, jak bylo poškozenému prezentováno obv. O. a následně, aby spol. U., prodali a doplatili poškozenému kupní cenu podle jedné ze dvou variant, a to:

1) za minimální cenu ve výši 2 mil. USD v souladu se Smlouvami o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003, pokud obv. K. a obv. K. prodají své podíly pouze oba najednou nejpozději ve lhůtě dvou let od jejich koupě pouze od nich nezávislému a v dobré víře jednajícímu kupci, nebo

2) za cenu stanovenou znalcem, pokud své podíly prodají po uplynutí lhůty 2 let, nejpozději ve lhůtě do 3 let, jakékoli osobě,

přičemž obv. O., po vzájemné dohodě s obviněnými K. a K. i v době po uzavření smluv o koupi akcií dne 25. 7. 2003, kdy již nezastával funkci generálního ředitele ve spol. U., předkládal poškozenému nadále zprávy o špatném ekonomickém stavu spol. U., v úmyslu poškozeného přesvědčit o tom, že hodnota spol. U., nedosahuje ani hodnoty 2 milionů USD, a že je pro poškozeného výhodné postupovat podle varianty 1., což by obv. K. a obv. K. umožnilo prodat své podíly ve spol. U., a následně se jich zmocnit za minimální cenu ve výši 2 mil. USD, kdy za tímto účelem prostřednictvím obv. J. M. založili společnost A. C., IČ: XY, se sídlem XY, o svém úmyslu prodat spol. U., podle varianty 1. společnosti A. C., obv. K. a obv. K. dne 15. 4. 2005 vyrozuměli poškozeného, následně dne 5. 5. 2005 prodali veškeré jimi vlastněné podíly, představující 500 907 ks akcií, tedy 88,16% základního jmění spol. U., společnosti A. C., jakožto od nich nezávislému a v dobré víře jednajícímu kupci podle podmínek upravených Smlouvami ze dne 25. 7. 2003 za cenu 2 milionů USD, což dle platného kurzu 23,83 Kč/1 USD v přepočtu činilo 47 660 000 Kč, tedy jednu akcii spol. U., za 95,15 Kč, ačkoliv byli srozuměni s tím, že spol. A. C., neměla finanční prostředky na odkup podílu ve spol. U., proto dle pokynu obv. K. a obv. K. byly finanční prostředky ve výši 1,95 mil. USD, v přepočtu 46 468 500 Kč převedeny k pokrytí kupní ceny z bankovních účtů společnosti U., na účet spol. A. C., buď přímo, nebo přes bankovní účty společností A., IČ: XY, se sídlem XY, a spol. P., veřejná obchodní společnost, IČ: XY, se sídlem XY, čímž vědomě porušili čl. 5.3.b) Smlouvy ze dne 25. 7. 2003, který výslovně obv. K. a obv. K. tento typ transakcí zakazuje, ba je důvodem ke zpětnému odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 Smlouvy společností B.,

zároveň dne 5. 5. 2005, čili ve stejný den, kdy došlo k prodeji akcií U., společnosti A. C., uzavřeli obv. K. a obv. K. se spol. A. C., zastoupenou odděleně stíhaným M., opční smlouvy, dle kterých obv. K. získal předkupní právo k 66% akcií spol. U., a obv. K. k 34% spol. U., které bude v době uplatnění opce spol. A. C., vlastnit,

ve stejný den, kdy došlo k prodeji akcií U., společnosti A. C., a k uzavření opčních smluv, využívajíc skrytého vlastnictví spol. A. C., uzavřeli

a) obv. K. s E. M. smlouvu o koupi 1 akcie spol. A. C., a s obv. M. smlouvu o koupi 39 akcií spol. A. C., b) obv. O. s obv. M. smlouvu o koupi 40 akcií spol. A. C., c) obv. K. s obv. M. smlouvu o koupi 20 akcií spol. A. C.,

čímž obv. O., obv. K. a obv. K. za pomoci odděleně stíhaného M. prostřednictvím spol. A. C., se zmocnili za podhodnocenou cenu a skrytě před poškozeným majoritního podílu ve spol. U., konkrétně 500 907 ks akcií, 88,16% obchodního podílu, což představuje veškerý podíl, který poškozená spol. B. dne 25. 7. 2003 prodala obv. K. a obv. K. za kupní cenu 2 mil. USD, a to za cenu úmyslně podhodnocenou, ačkoliv s ohledem na jejich pozici ve spol. U., v případě obv. O. ve spol. B. a s ohledem ne znalecké ocenění akcií v době před prodejem akcií spol. A. C., si byli vědomi skutečné hodnoty jedné akcie, čímž si přisvojili akcie spol. U., dle znaleckého ohodnocení v hodnotě189 342 846 Kč a způsobili tak poškozené společnosti B. C. R., po odečtení uhrazené zálohově dojednané ceny škodu ve výši 189 292 755 Kč.

4. Ve výše popsaném jednání (všech tří obviněných) obžaloba spatřovala zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by popsaný skutek spáchal i obviněný M. O. , a proto jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění P. K. a K. K. a též poškozená společnost B. C. R. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl. Z podnětu podání poškozené pak podle § 259 odst. 2 tr. ř. a contrario napadený rozsudek ve výrokové části B. doplnil tak, že podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou obchodní společnost odkázal s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněnému M. O. na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. S rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil ani jeden z obviněných, a proto jej napadli dovoláním. Obviněný P. K. , učinil své podání prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby, obviněný K. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Langmeiera [oba zvolili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.]. Obviněný M. O. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Radila a využil pouze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Obviněný P. K. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“) nejprve připomněl názor státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost. Zdůraznil přitom význam samotné smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003 i její značnou komplikovanost a vyjádřil pochybnost, zda byly jednáním obviněných naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu. Především závěry nalézacího soudu o „uvedení v omyl“ považoval za slabé a doplnil, že z popisu skutku lze zavinění jen obtížně dovodit.

8. V dalším bodě svého podání dovolatel namítl porušení zásady obžalovací ve smyslu § 176 odst. 2 tr. ř. Vyzdvihl, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v obžalobě i ve svém závěrečném návrhu postavil konstrukci skutkového základu zločinu podvodu na tvrzení, že obvinění uvedli poškozenou obchodní společnost do omylu o nutnosti prodat své akcie, přičemž za rozhodné období naplnění skutkových znaků trestného činu považoval časový úsek od 1. 7. 2002 do 25. 7. 2003, kdy došlo k uzavření smlouvy o koupi akcií. Tímto jednáním si měli obvinění přisvojit akcie společnosti U. (dále převážně jen „spol. U.“), v hodnotě 189 342 846 Kč. Státní zástupce tak o své vůli rozšířil vymezení skutku o další jednání obviněných, neboť opominul, že policejní orgán zahájil dne 30. 10. 2012 trestní stíhání prvních dvou z nich (tj. dovolatele a K. K.) pro skutek, jímž měli uvést poškozenou v omyl ohledně osoby kupující akcie spol. U., a to ke dni 5. 5. 2005. Škoda byla stanovena jako rozdíl mezi obdrženou částkou a hodnotou akcií stanovenou znaleckým posudkem vypracovaným pro účely vytěsnění minoritních akcionářů.

9. Podle dovolatele je tedy nesporné, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Svévolné rozšíření skutku ze strany žalobce bylo založeno na důkazech a výsledcích přípravného řízení, které vylučovalo samostatně stíhat skutek obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 10. 2012. Nalézací soud skutek v rozšířené verzi přijal a vedl rozsáhlé důkazní řízení k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu založeného na obžalobou vymezeném počátku jednání k 25. 7. 2003. Obhajoba se tak logicky soustředila na vyvrácení podvodného jednání obviněných k tomuto datu, neboť z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty je zcela irelevantní, jak pachatel s věcí, kterou podvodně vylákal, dále naloží, což platí i v případě, že by porušil smluvní ujednání upravující nárok prodávajícího na podíl ze zisku z následného prodeje. Dovolatel opět zdůraznil, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vědomě definoval jednání v obžalobě jako jeden skutek. Soud prvního stupně ovšem až ve svém rozhodnutí (nikoliv již v průběhu hlavního líčení) od dané skutkové konstrukce upustil, když samostatným skutkem označil pouze tu část jednání, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání prvých dvou obviněných. Odvolací soud se s námitkou, že šlo o překvapivou změnu, vypořádal tím, že vymezení skutku zůstalo obdobné, přičemž na zachování totožnosti skutku poukazoval v zásadě jen odkazem na zmiňované usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by tuto výhradu podrobil důkladné analýze.

10. Dovolatel dále vyjádřil názor, že obžaloba byla záměrně rozšířena o konání obviněných v letech 2002 a 2003, jelikož pouze v takovém případě mohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu tím, že v omylu jednající poškozená obchodní společnost učinila majetkovou dispozici, jejímž následkem byla ztráta jejího majetku, tedy škoda. V případě osamostatnění jednání obviněných v první polovině roku 2005 bylo soudy dovozeno podvodné jednání ve formě zneužití soukromoprávního závazku, kdy se poškozené nedostalo to, co by jí mělo náležet z případného prodeje majetku, který jí už nepatřil. Šlo tedy o budoucí pohledávku založenou na nejistých a neurčitých skutečnostech. Konání obviněných v roce 2005 tudíž nevedlo ke ztrátě existujícího majetku poškozené (vyvolané majetkovou dispozicí učiněnou v omylu). Z toho je zjevné, že jednání obviněných a následek popsaný v rozhodnutích nižších soudů není totožný ani v části se skutkem popsaným v obžalobě, neboť v každém z nich je porušen jiný právní zájem.

11. V této souvislosti dovolatel poukázal na výpověď svědka F. M., přičemž vyzdvihl ty pasáže, v nichž svědek označil za hlavní cíl poškozené obchodní společnosti získat první dva miliony dolarů z prodeje akcií spol. U., aniž by tedy kladl důraz na jejich skutečnou hodnotu, konečnou cenu, za kterou budou následně prodány, či osobu kupujícího. Tímto vyvrátil také tvrzení soudů obou stupňů o povinnosti obviněných doplatit kupní cenu z tohoto prodeje. Ti přitom danou podmínku splnili, když převedli částku 2 milionů USD na účet společnosti B. P. H. C., nikoliv tedy společnosti B. C. R., která tak nebyla ani osobou poškozenou. Oba soudy pochybily, když akceptovaly popis jednání tak, jak jej spatřovala údajně oklamaná osoba F. M. v roce 2008 před podáním trestního oznámení, a nikoliv tak, jak skutek zcela odlišně a přesvědčivě jmenovaný svědek popsal v přípravném řízení i u hlavního líčení. S námitkou rozdílnosti jeho výpovědí s obsahem trestního oznámení se ani jeden z nižších soudů uspokojivě nevypořádal.

12. Ve vztahu k zachování totožnosti skutku se dovolatel zaměřil i na způsobenou škodu. Podle obžaloby měla být zapříčiněna podvodným jednáním obviněných a měla představovat ztrátu majetku poškozené ke dni 25. 7. 2003, zatímco podle rozhodnutí soudů měla vzniknout jako důsledek zneužití smlouvy o koupi akcií a představovat nevyplacenou pohledávku ve výši částky (resp. její jedné poloviny), která by při prodeji akcií třetí osobě převyšovala sumu 2 milionů USD. Jde tedy o naprosto jinou škodu, neboť je zjevné, že následek jednání obviněných porušuje jiný konkrétní právní zájem. Z tohoto důvodu nebyla totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. zachována, rovněž byla porušena zásada obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. ř.

13. Za této situace, kdy oproti podané obžalobě došlo k rozdělení jednání na dvě části, bylo na soudech, aby svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a v plném rozsahu se zabývaly jasně deklarovanými námitkami nejen obviněných, ale též státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tomu ovšem nedostály. V tomto směru dovolatel opět poukázal na nepřezkoumatelnost a zmatečnost výroku o vině. Dále dodal, že nalézací soud se otázkou porušení zásady obžalovací a důsledkům rozšíření skutku mimo rámec § 160 odst. 1 tr. ř. takřka nezaobíral. Navíc zcela ignoroval skutková a právní tvrzení obviněného M. O. v závěrečném návrhu jeho obhájce, čímž porušil právo obviněných na spravedlivý proces. Odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na soudní ochranu. Neučiní-li tak, upírá mu právo na soudní ochranu. Na podporu svých argumentů dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, podle něhož nepřezkoumatelnost rozhodnutí je v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces a zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Další pasáž svého podaného dovolatel věnoval námitce absence objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Skutek, jak je popsán ve výroku o vině, neobsahuje objektivní stránku tohoto zločinu, není v něm uvedeno, koho a jak měli obvinění uvést v omyl, jakou majetkovou dispozici měla tato osoba učinit a kdo se měl obohatit. Není zde uvedena ani příčinná souvislost mezi jednotlivými znaky dané skutkové podstaty. Odvolací soud ani přes námitky státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tuto vadu nezhojil.

V trestním řízení přitom musí být bezpečně zjištěno, v čem spočívalo uvádění někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, stejně jako to, jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou došlo ke způsobení škody na cizím majetku, jaká je výše této škody a kdo a v jakém rozsahu byl obohacen. Z napadených rozhodnutí lze sice dovodit, kdo byl soudy považován za pachatele trestného činu, osobu obohacenou a osobu poškozenou, ve skutkové větě ovšem zcela absentuje osoba uvedená v omyl a osoba provádějící majetkovou dispozici.

Tato dispozice je pak nezbytným článkem příčinného řetězce, spojující omyl a způsobení škody na majetku. Jestliže však zde není omylu žádné osoby, která by činila majetkovou dispozici, protože osoba disponující cizím majetkem jednala se znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu, nýbrž o některý jiný trestný čin, např. zpronevěry či porušování povinnosti při zprávě cizího majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003).

15. Největší pochybnost vyjádřil dovolatel nad tím, jakou majetkovou dispozici měla osoba jednající v omylu vlastně učinit. Je totiž důležité, aby bylo omylu zneužito k uskutečnění majetkového plnění. Právě v něm spočívá majetková dispozice, kterou dochází ke škodě toho, kdo plnil. V daném případě však společnost B. v roce 2005 žádnou majetkovou dispozici nečinila, její jedinou účastí bylo obdržení částky 2 000 000 USD, jakožto doplatku kupní ceny podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií. Jedinými osobami, které majetkové dispozice činily, byli obvinění a společnost A.

C. (dále také jen „spol. A.“). Odvolací soud považoval za takovou dispozici akceptaci obviněnými deklarovaného prodeje a přijetí podhodnocené kupní ceny, jinými slovy tím tedy chápal nečinnost poškozené. Logicky však nelze nečinnost označovat za jakoukoliv dispozici. K tomu dovolatel citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 214/2017, podle kterého v pouhém přijetí plnění „nemůže spočívat ona poškozující majetková dispozice učiněná v omylu, neboť vždy zde musí být především osoba, která aktivně toto plnění poskytuje“.

Taktéž poukázal na další judikaturu Nejvyššího soudu, která u trestného činu podvodu uvádí slovní spojení „osoba provede majetkovou dispozici“. Je tedy naprosto zjevné, že se musí jednat o nějakou činnost této osoby, což ale v dané trestní věci naprosto absentuje. Dovolatel pokračoval v rozboru judikatury Nejvyššího soudu, citoval mimo jiné i usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož je z hlediska trestného činu podvodu „relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného.

Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má povahu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se zmíněný transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků citovaného trestného činu“.

16. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že on i obviněný K. K. byli majoritními akcionáři spol. U., což soudy obou stupňů zcela ignorovaly a ve svých rozhodnutích přistupovaly k tomuto majoritnímu podílu jako k majetku společnosti B. Soudy opomněly, že tato poškozená byla pouze osobou, které svědčila práva a povinnosti ze závazkového právního vztahu. Jedním z těchto práv byl její nárok na doplatek kupní ceny podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií v celkové výši nejméně 2 000 000 USD. Této své povinnosti obvinění v plné výši dostáli. Nalézací soud však tento naprosto klíčový fakt neuvedl ani do skutkové věty výroku o vině, a ta proto nemůže jako skutková věta trestného činu podvodu obstát. Uvedený nedostatek nezhojil ani soud odvolací, jenž dospěl k závěru, že skutková věta obsahuje všechny znaky předmětné skutkové podstaty, které i sám vyjmenoval, aniž by to ale odpovídalo pravému obsahu skutkové věty. Ani jeho rozdílné chápání skutku však nemůže jako trestný čin podvodu obstát, když je navíc v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů před soudy obou stupňů.

17. Považuje-li soud druhého stupně za podstatné, že obvinění zatajili původ finančních prostředků, které spol. A. použila na koupi akcií spol. U., zásadně tím mění postavení stran trestního řízení, neboť za osobu poškozenou označuje spol. U., a nikoliv společnost B., která po celou dobu řízení jako poškozená vystupovala. Doplňuje-li odvolací soud, že v příčinné souvislosti s tímto omylem přijala poškozená cenu 2 mil. USD „v domnění, že jde o řádnou kupní cenu, a nenamítala porušení, resp. zneužití smlouvy, čímž jí byla způsobena škoda spočívající minimálně v rozdílu mezi částkou, kterou společnost B. obdržela, a mezi částkou, kterou by mohla obdržet za předpokladu, že by obžalovaní nepostupovali podvodně, nýbrž řádně“, pouze tím spekuluje o jakýchsi možných budoucích krocích poškozené, které jsou vyloženou fabulací nepodloženou důkazy. I z této citace je ovšem zřejmé, že společnost B. není osobou poškozenou, neboť pokud by za předmětné dva miliony koupila akcie osoba nezávislá na žádné osobě vystupující v tomto řízení a danou částku by následně obdržela od obviněných, neměla by žádné právní nároky ani vůči osobě kupující akcie, ani vůči spol. U. ani vůči obviněným. Takový postup byl tudíž postupem řádným, plně v intencích smluv o koupi akcií a veškeré další úvahy o jiné ceně nejsou relevantní. Společnost B. měla právo na částku minimálně 2 000 000 USD, které také obdržela. Její nárok byl tedy zcela uspokojen, což znamená, že nemůže být osobou poškozenou.

18. Pro dokreslení toho, že soudy nesprávně vyložily ustanovení smlouvy o koupi akcií, poukázal dovolatel na extrémní a evidentní nesoulad skutkové věty s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze. Zatímco skutková věta ve vztahu k transakcím provedeným ve prospěch spol. A. obsahuje tvrzení, že „obžalovaní vědomě porušili článek 5.3.b) smlouvy o prodeji akcií ze dne 25. 7. 2003, který jim tento typ transakce výslovně zakazoval“, nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že „v průběhu hlavního líčení nebylo nikterak prokázáno, že by obžalovaní založili či jakkoliv ovládali spol.

A.“. Uvedený zcela evidentní logický nesoulad, který ignoroval i soud odvolací, byl vyložen k tíži obviněných, což lze považovat za svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Navíc se tak stalo za situace, kdy z listin ve Sbírce listin Obchodního rejstříku, nesporně vyplývá, kdo jednal o založení spol. A., kdo ji de jure založil a ovládal k rozhodnému dni, tj. k 5. 5. 2005, přičemž nikdo z obviněných tam uveden není.

19. Po sérii námitek týkajících se absence objektivní stránky trestného činu podvodu, dovolatel vytkl rovněž absenci subjektivní stránky. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu, respektovaná obecnými soudy po dobu delší než 50 let, vyžaduje, aby v průběhu řízení bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavírání závazkového právního vztahu jednal v podvodném úmyslu. V daném směru odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž některá obsáhleji citoval, konkrétně usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, usnesení ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, nebo rozsudek ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 5 Tz 146/2000. Rovněž připomněl, že tentýž názor vyslovil také sám Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 To 65/2002, podle kterého „jednání pachatele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky trestného činu poškozování věřitele … a ne trestného činu podvodu …, byť šlo o jednání mající podvodný charakter“. S touto konstantní judikaturou je rozhodnutí obou soudů v posuzované trestní věci v příkrém rozporu, jelikož zde je obviněným kladeno za vinu jejich jednání v roce 2005, kterým měli „zneužít“ smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003 a které tedy časově následovalo uzavření předmětného závazkového vztahu. Je tudíž zjevné, že takové jednání nemůže ve smyslu uvedené judikatury naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to navíc za situace, kdy nalézací soud ve svém rozsudku de facto podvodný úmysl obviněných v roce 2003 vyloučil. Odvolací soud pak shledal, že soud prvního stupně se podrobně nebo vůbec nezabýval důkazy, které nakonec do skutkové věty výroku o vině nezahrnul, což považoval za nedostatek. Tyto důkazy pak evidentně sám hodnotil v neprospěch obviněných, aniž by pro to byly splněny podmínky § 259 tr. ř. V odůvodnění svého usnesení několikrát uvedl, že spáchání trestného činu spatřuje ve zneužití smluv z roku 2003, rozsudek nalézacího soudu přesto nezrušil. To znamená, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu, aniž by bylo prokázáno, že již v době uzavření smluv v roce 2003 jednali v podvodném úmyslu.

20. Další pochybení soudů spatřoval dovolatel v naprosté absenci vypořádání se námitkou promlčení. Ač tato byla v průběhu trestního řízení opakovaně vznesena, soudy se s ní nejenže nevypořádaly, ale se jí vůbec nezabývaly. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 506/2016, v němž právě takový nesprávný postup soudů vedl k částečnému zrušení jejich rozhodnutí. V posuzované trestní věci však oba nižší soudy námitku promlčení vzhledem k zásadě beneficium cohaesionis kteréhokoliv z obviněných zcela ignorovaly. Přitom, i kdyby aplikovaly při rozhodování o právu na náhradu škody obecná pravidla občanského zákoníku (§ 420 a násl.), anebo ustanovení obchodního zákoníku, (§ 373 a násl.), byl by závěr vždy stejný, neboť tvrzený nárok společnosti B. byl v subjektivní lhůtě nepochybně promlčen předtím, než jej tato poškozená dne 16. 11. 2012 uplatnila.

21. Následnou pasáž svého podání dovolatel nazval „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a v důsledku toho nesprávným právním posouzením skutku“. K tomu poznamenal, že výrok o vině obsahuje tvrzení, jež nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, a to včetně těch, která nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vyloučil. V daném ohledu jde především o tu formulaci ve skutkové větě označující spol. A. jako „obžalovanými nastrčený subjekt“. Sám nalézací soud ovšem k tomuto tématu uvedl, že „nebylo nikterak prokázáno, že by obžalovaní založili či jakkoliv ovládali spol. A.“, přičemž jiné závěry by byly „pouhým vytvářením domněnek a fabulací bez reálného podkladu“. V rozporu s citovanými skutečnostmi však soudy obou stupňů dospěly k závěru o vině obviněných, i když jejich jednání popsané v obžalobě nebylo prokázáno žádným konkrétním důkazem.

22. Podle dovolatele Vrchní soud v Praze vyložil smlouvy o koupi akcií zcela v rozporu s jejich skutečným obsahem a nad jejich rámec. Stejně jako soud nalézací jednostranně a účelově přisoudil obviněným povinnosti, které tyto písemné smlouvy vůbec neobsahují, a zcela pominul jejich skutečný obsah. Odvolací soud nerespektoval výkladová pravidla zakotvená soukromoprávními předpisy, obsah smluv deformoval svým svévolným výkladem (učiněným v neprospěch obviněných), aby vyhovoval jeho účelovým skutkovým a právním závěrům. K pravidlům interpretace smluv dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Je-li tedy v čl. 5.1 smlouvy zakotveno právo dovolatele prodat akcie alespoň za 1,6 milionu USD, pak z obsahu tohoto ustanovení neplyne žádná jeho povinnost získávat plnění nad tuto částku, jak mu podsouval odvolací soud, aniž by takovou povinnost doložil konkrétními důkazy. Oba soudy navíc považovaly za zásadní důkaz dopis ze dne 15. 4. 2005 adresovaný F. M., jímž měla být poškozená obchodní společnost uvedena v omyl. Jeho text však žádnou informaci, která by poškozenou mohla uvést v omyl, neobsahuje. Deformaci skutečného obsahu dopisu potvrdila i předsedkyně senátu odvolacího soudu při ústním odůvodnění svého rozhodnutí, které ovšem v protokolu o veřejném zasedání z neznámých důvodů není zaznamenáno.

23. V posledním tematickém okruhu svého podání namítal dovolatel kriminalizaci obchodněprávního jednání zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Vyzdvihl judikaturu Ústavního soudu, která v souvislosti s naplněním objektivních znaků majetkového trestného činu klade důraz na to, aby v trestním řízení nebylo abstrahováno od aspektů práva soukromého. Je zcela nepochybné, že mezi obviněnými a poškozenou existoval obchodní vztah, který je pro posouzení jejich trestní odpovědnosti naprosto zásadní, a je proto nezbytné tento vztah přesně a přesvědčivě vysvětlit a z jeho charakteru pak vyvodit případné trestněprávní důsledky. Jsou to přitom jedině smlouvy o koupi akcií, které upravují právní vztah mezi obviněnými a společností B. a pouze ony zakládají samotnou možnost způsobit této obchodní společnosti nějakou škodu. Nicméně i v případě, že by některá ze smluv nebyla zcela naplněna, mohlo by jít pouze o nesplnění smluvního závazku. V takovém případě by byl trestní postih rozporný s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

24. Dovolatel také odkázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 418/99, jenž k rozhodnutí o vině a trestu vyžaduje, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. V opačném případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (obdobně též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegue a Jabardo). Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly na základě účelově popsaného obchodněprávního závazku k přesvědčení o trestní odpovědnosti obviněných, jsou jejich závěry v rozporu s citovaným rozhodnutím, neboť porušují zásadu in dubio pro reo. To podle názoru dovolatele dokládají např. úvahy odvolacího soudu ohledně prospěchu, který měli oba obvinění svým jednáním získat. Teprve však po odstranění pochybností, které v obchodně právní sféře existovaly a nebyly objasněny, resp. o nich nebylo pravomocně příslušnými soudy rozhodnuto, bude možno dospět k závěru o případné trestní odpovědnosti obviněných. Každý jiný postup by vedl a v dané věci také vede k nedůvodné kriminalizaci jednání, které je z hlediska obchodního přípustné či obvyklé, resp., jehož soukromoprávní aspekt je předmětem sporu. Za této situace konflikt z pohledu civilněprávního a trestněprávního vzbuzuje pochybnosti o pravé podstatě věci, kdy je zjevné, že společnost B. se prostřednictvím trestní represe pokouší vymáhat své domnělé a nepochybně již promlčené nároky.

25. Podle dovolatele skutečnost, že nelze odhlížet od mimotrestní stránky dané trestní věci dokládají i další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Prvý z nich vyslovil v usnesení sp. zn. 7 Tdo 461/2007 názor, že „trestný čin podvodu nemůže být spáchán za situace, pokud oklamaná osoba mohla eliminovat svůj omyl“. Rovněž v usnesení téhož soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 bylo deklarováno, že „trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv“. V daném případě byla poškozená obchodní společnost reprezentována osobou s mezinárodními investičními zkušenostmi, sama vytvořila smlouvu o prodeji akcií, stanovila její obsah, včetně podmínek a ceny akcií pro potřebu tohoto prodeje, o všech skutečnostech souvisejících s prodejem byla informována, nemohla tedy být ani teoreticky uvedena v omyl. Sám odvolací soud v podstatě potvrdil, že se jedná o obchodněprávní spor, neboť obvinění se z jeho pohledu dopustili skutku zneužitím smluv z roku 2003, přičemž škoda byla způsobena právě společnosti B. „jako smluvní straně uvedených smluv“. Dovolatel ještě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 541/10, v němž je také zdůrazněna primární role využití netrestních právních nástrojů, aby konstatoval, že soudy nižších instancí nerespektovaly princip ultima ratio, neboť poškozená obchodní společnost měla dostatek možností, jak vyřešit možný spor s obviněnými prostředky občanského soudního řízení, jejichž využití účelově pominula a v důsledku toho byla omezena základní práva obviněných.

26. Závěrem dovolatel opětovně shrnul své klíčové námitky, znovu poukázal na nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí i na četná porušení principů spravedlivého procesu. Odvolacímu soudu vytkl také nedodržení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Přestože v celém svém podání opakovaně deklaroval svůj zásadní nesouhlas s rozhodnutími soudů nižších instancí, je si plně vědom jejich právních účinků a s tím spojených následků. Z tohoto důvodu dne 11. 12. 2018 uhradil bankovním převodem poškozené obchodní společnosti škodu stanovenou nižšími soudy v plné výši, tj. 70 841 423 Kč. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, a rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí jeho se týkající.

27. Obviněný K. K. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“) v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval nesprávným právním posouzením skutku. V této souvislosti se nejprve zaměřil na problematiku časové souslednosti omylu poškozeného a jednání pachatele. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, ve kterém je vysloven tento právní názor: „Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané situaci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.“ V daném případě by tak musel být obviněnými uveden v omyl (resp. před ním zatajeny podstatné skutečnosti) ten, kdo za poškozenou obchodní společnost uzavřel smlouvy o koupi akcií ze dne 25.

7. 2003, nic takového však v řízení před soudem prvního stupně prokázáno nebylo. Odvolací soud zjevně dospěl k závěru, že obvinění měli podvodný úmysl již v době uzavření předmětných smluv. Pokud by však měli využít omylu právnické osoby v jiném momentu, než při uzavírání smluv, bylo by třeba prokázat, která fyzická osoba byla konkrétně v daném čase uvedena v omyl, resp. komu byla zamlčena určitá skutečnost.

28. Dovolatel se neztotožnil se závěrem soudů, že obvinění měli poškozenou uvést v omyl dopisem ze dne 15. 4. 2005, adresovaným svědku F. M. Předně poznamenal, že on sám tento dopis nesepsal, nepodepsal ani neodeslal, to učinil obviněný P. K. Jelikož byl však dopis psán jménem obou obviněných, soud bez dalšího vycházel z toho, že se klamavého jednání dopustili oba. Poté dovolatel vyslovil přesvědčení, že uvedení v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu by muselo časově předcházet převodu majetkové hodnoty z dispoziční sféry poškozeného do dispozice pachatele.

Také on odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 (citované již v odst. 15. tohoto usnesení) a v souladu s ním uzavřel, že podvodné jednání mělo předcházet uzavření smlouvy o koupi akcií z roku 2003, na základě které došlo k transferu majetkové hodnoty mezi poškozenou a obviněnými. Dále zmínil čl. 5.1 předmětných smluv, podle něhož společnost B. neměla námitek s prodejem akcií za cenu minimálně 2 mil. USD ve lhůtě 2 let od jejich převodu. Pokud by tedy měla poškozené vzniknout majetková újma (škoda), mohla by vzniknout toliko uzavřením smluv v roce 2003, a nikoliv až prodejem akcií obviněnými v roce 2005.

Nelze proto souhlasit s argumentací odvolacího soudu, jenž podvodné jednání spatřoval až v průběhu událostí v roce 2005, kdy k žádné majetkové dispozici mezi obviněnými a poškozenou nedošlo, a jediný majetkový transfer proběhl mezi spol. B. a spol. A., kdy obvinění žádnou majetkovou hodnotu z převodu akcií v roce 2005 nezískali. Svůj postoj dovolatel podpořil odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 7/2013 a též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 136/2000, podle něhož „naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu … předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé“.

K existenci příčinné souvislosti však v dané věci nemohlo dojít, neboť majetková dispozice byla poškozenou učiněna 2 roky před tvrzeným uvedením v omyl.

29. Ve stejném duchu se nesly i dovolatelovy výhrady k naplnění subjektivní stránky. V případě trestného činu podvodu je potřeba zavinění ve formě úmyslu, který museli mít obvinění již v roce 2003 při uzavření smlouvy o koupi akcií. Dovolatel připomněl kategorický požadavek vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, aby závěry o zavinění neměly povahu presumpcí. K podvodnému úmyslu dodal, že jednal v souladu se smlouvou, která umožňovala akcie prodat zájemci o jejich koupi za určitých podmínek, které byly splněny. Nadto šlo o složitou obchodní smlouvu v anglickém jazyce, jejíž text nesepsal ani s poškozenou nevyjednával. Vše kolem smlouvy obstarával obviněný P. K. Dovolatel zdůraznil, že s prokazováním úmyslu souvisí i motiv k trestnému jednání. Chybí-li motiv, úmysl pachatele lze prokázat jen se značnými obtížemi, má-li být dodržen zmíněný požadavek Ústavního soudu. Proto se pozastavil nad úvahami soudu prvního stupně stran motivace obviněných, které i odvolací soud považoval za rozporuplné, nepřesvědčivé a nedostatečné. K úvahám odvolacího soudu, že obvinění měli z převodu akcií na spol. A. nepochybně prospěch spočívající minimálně v tom, že dalších 10 let se podíleli na řízení spol. U. jako její vrcholní manažeři, z čehož těžili nemalé finanční výhody, dovolatel podotkl, že v roce 2005 nemohli vědět, zda budou ještě za 10 let vykonávat tyto funkce, přičemž nebylo prokázáno, že by v daném ohledu uzavřeli nějakou smlouvu se spol. A.

30. V další části svého podání se dovolatel vyjádřil k časové působnosti trestních zákonů. Soud prvního stupně věc kvalifikoval podle právní úpravy zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, aniž by vyložil, zda vůbec a jakým způsobem posuzoval trestnost činu z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu § 2 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Obvinění přitom měli skutek spáchat nejpozději dne 5. 5. 2005, tedy ještě za účinnosti trestního zákona. Na základě výše uvedených ustanovení ovšem platí, že podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje podle jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V podrobnostech se k tomuto tématu vyjadřuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 5 Tz 50/2010, kde vyzdvihuje potřebu „zvažovat použití dřívějšího i nového práva jako celku, a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona i trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovením jejich obecné části a nelze se omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin.“ Důležitá role v posouzení této otázky je v citovaném rozhodnutí přikládána možné aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona.

31. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

dovolatel vytkl soudům nižších stupňů také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. To v prvé řadě spatřoval v nesprávném právním posouzení smlouvy o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003. Bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy se spol. U. nacházela ve velmi špatné ekonomické situaci, kdy její akcie neměly žádnou hodnotu. Za tohoto stavu se vlastník společnosti B. rozhodl prodat akcie spol. U. obviněným s tím, že v čl. 5.1 smlouvy byla dohodnuta možnost prodat tyto akcie ve lhůtě dvou let dalšímu kupujícímu za celkovou minimální cenu ve výši 2 mil.

USD, aniž by k takovému prodeji bylo třeba souhlasu původního vlastníka a aniž by bylo třeba zkoumat tržní hodnotu předmětných akcií. Naproti tomu počínaje druhým a konče třetím výročím uzavření smlouvy musela být jejich cena stanovena na základě znaleckého ocenění podle čl. 1.4 smlouvy. Všechny podmínky pro tzv. „dovolený prodej“ ve smyslu čl. 5.1 byly přitom, podle názoru dovolatele, splněny (tedy že obvinění prodají všechny své akcie najednou, za stejných podmínek, cena bude vyplacena na účet poškozené obchodní společnosti, které obvinění předem ohlásí svůj záměr realizovat „dovolený prodej“ a kupující bude osobou „bona fide“).

32. Podle dovolatele tedy lze bez důvodných pochybností dovodit, že motivem společnosti B. k uzavření smluv o koupi akcií bylo spol. U. alespoň částečně stabilizovat a její akcie prodat do dvou let za 2 mil. USD a zmenšit tak ztrátu poškozené společnosti z nákupu akcií spol. U. Z tohoto důvodu nebyla ve smlouvách stanovena podmínka znaleckého zkoumání skutečné hodnoty převáděných akcií v případě jejich „dovoleného prodeje“. Společnost B. tak byla srozuměna, že z prodeje získá celkem 2 mil. USD a dobrovolně s tím souhlasila. Proto nemohla být ohledně skutečné hodnoty akcií uvedena v omyl. Poškozená počítala s tím, že pokud se podaří společnost U. alespoň částečně stabilizovat a ta bude i po dvou letech nadále existovat, bude naděje, že její akcie mohou mít vyšší hodnotu než 2 mil. USD a z tohoto důvodu do smluv stanovila možnost vyzvat do tří let od uzavření smlouvy kupující (obviněné) k zaplacení doplatku kupní ceny, který bude určen znaleckým oceněním podle čl. 1.4.

33. Na skutečnosti, že obvinění nemohli uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně hodnoty převáděných akcií, nemůže nic změnit ani požadavek smluv, aby akcie byly následně prodány kupujícímu v dobré víře. Soudy obou stupňů sice dospěly k právnímu závěru, že spol. A. nebyla osobou „bona fide“, což ale nedaly do souvislosti s údajným podhodnocením akcií. Svůj závěr postavily na tom, že spol. A. nedisponovala do 2. 5. 2005 finančními prostředky na nákup předmětných akcií, zcela ovšem pominuly, že tato společnost se stala kupcem až dne 5. 5. 2005, kdy již potřebné finance prokazatelně měla, kupní cenu také řádně zaplatila. Proto závěr, že spol. A. nebyla kupcem v dobré víře, není správný. Dovolatel vyjádřil názor, že kupcem „bona finde“ je osoba, která má v úmyslu nejen řádně splnit své závazky z kupní smlouvy, k čemuž disponuje dostatečnými finančními prostředky (přičemž obě tyto podmínky byly v dané věci splněny), ale také osoba, která je důvodně a v dobré víře přesvědčena o tom, že předmět prodeje není předmětem nároku jiné strany a že při uzavření smlouvy nejedná v omylu, který vyvolala druhá strana, tedy že nejsou dány důvody pro její odstoupení od uzavřené smlouvy. Termín „bona fide“ byl do smluv o koupi akcií včleněn spol. B., která odmítla obviněným P. K., původně navržený termín „related parties“ (spřízněné osoby). Termín „bona fide“ tak nechrání a ani nemůže chránit prodávajícího, tj. poškozenou obchodní společnost, nýbrž kupujícího, tedy spol. A.. Správný není ani závěr soudů, že obvinění vědomě porušili čl. 5.3.b) smluv o koupi akcií. Mimo to, že toto ustanovení je značně neurčité, což by mohlo mít za následek jeho neplatnost, nelze pominout, že jeho účelem je ochrana spol. U. a jejích aktiv, tedy zákaz jednání, které by ji poškozovalo. Nadto nebylo podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nikterak prokázáno, že by obvinění založili či jakkoliv ovládali spol. A., tj. že by se jednalo o osobu s nimi spřízněnou.

34. Dovolatel se neztotožnil ani se způsobem určení výše škody. Nalézací soud vyloučil při stanovení svých závěrů posudky společnosti KPMG s odůvodněním, že je nepovažuje za relevantní, aniž by přesvědčivě popsal, proč k takovému závěru (který převzal i soud odvolací) dospěl. V této souvislosti obviněný odkázal na výpověď Ing. Tomáše Brabence, který hovořil o tom, že společnost BDO (v níž jako znalec působí) si pro znalecké zkoumání vypracovala vlastní finanční plán, zatímco společnost KPMG „měla zcela odlišné výchozí zdroje s možností osobního přístupu ke všem materiálům spol.

U., jakož i osobním konzultacím s osobami ve spol. U.“. Právě to byl důvod diametrálně odlišných výsledků obou znaleckých společností. Jmenovaný znalec upřesnil, že společnost KPMG měla jiné informace, své posudky zpracovala „na základě jiných podkladů – lepších“ s tím, že jejich linii postupu neshledal za chybnou. Soud ovšem výpověď znalce zcela účelově interpretoval a v rozsudku uvedl pouze části jeho výpovědi vytrhané z kontextu. Na základě tohoto zkreslení přijal nesprávné stanovisko, že právě přístup znalců společnosti KPMG ke všem podkladům od spol.

U. vnesl do jejich posudků subjektivní náhled obviněných. V podstatě jediná námitka proti závěrům společnosti KPMG, tj. že vycházela z pesimistického plánu spol. U., by byla relevantní pouze tehdy, pokud by šlo o plán zcela nereálný. Pokud tedy nalézací soud chtěl výsledky znaleckého posudku společnosti KPMG odmítnout, měl jasně a přesvědčivě uvést, proč jeden z podkladů k jeho vypracování (finanční plán) je dokladem zcela nepravdivým, popř. nereálným. Pokud by však takový plán reálný byl, byť s malou mírou pravděpodobnosti, nelze v souladu se zásadou in dubio pro reo odmítnout závěry znaleckého posudku, který z něj vzchází.

35. Dále dovolatel rozvíjel úvahy o tom, že výhled obsažený v posudku KPMG byl oprávněný vzhledem k podaným návrhům na prohlášení konkursu na spol. U. i celkové hospodářské situaci v roce 2005. Navíc případný zájemce o koupi akcií bude vždy vycházet z pesimistického odhadu budoucnosti dané společnosti, neboť v opačném případě by jeho investice byla příliš riziková. Na to dovolatel obsáhle citoval další pasáže výpovědi Ing. Tomáše Brabence, z nichž jednoznačně vyplývá, že materiály shromážděné policejním orgánem pro vypracování posudku znaleckým ústavem BDO nebyly dostatečné, resp. podklady, které měl k dispozici znalecký ústav KPMG, byly mnohem detailnější, což mohlo mít vliv na přesnost obou posudků.

Společnost BDO například neměla k dispozici účetnictví spol. U. a další podstatné dokumenty, přičemž pokud znalecký posudek u tohoto ústavu zadávala přímo spol. U., a nikoliv policejní orgán, trvali by na dodání dalších podkladů. Jmenovaný znalec také výslovně uvedl, že předmětné posudky nebyly zadány ke zjištění výše škody, ale toliko ke stanovení tržní ceny akcií. Skutečnost, že by znalecké závěry měly být použity pro vyčíslení škody, by měla nepochybně vliv na postup znalců, zejména že by vyžadovali další detailní informace a bez nich by posudek nevydali.

Také s ohledem na definici ustanovení § 137 tr. zákoníku nejsou vypracované znalecké posudky vůbec relevantní pro posouzení výše škody způsobené předmětným skutkem. Dovolatel poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 407/2016, podle něhož se kritéria vztažená v § 137 tr. zákoníku vztahují i na akcie. Z výše uvedeného tak vyplývá, že výše škody nebyla v rámci trestního řízení doposud řádně zjištěna.

36. V této souvislosti dovolatel upozornil na zcela zásadní rozdíl ve zjištěných cenách za 1 akcii v polovině roku 2005 mezi jednotlivými znaleckými posudky provedenými k důkazu v rámci hlavního líčení, a to od posudků KPMG, které uvádějí zápornou či nulovou hodnotu až po 771 Kč za akcii u posudku společnosti Bohemia Experts, s. r. o. (který však byl určen k jinému účelu). V duchu již výše nastíněné argumentace dovolatel opětovně vyzdvihoval závěry posudků KPMG a kritizoval postup soudu prvního stupně, který považoval za rozporný se zásadou hodnocení důkazů.

Zpochybňoval i další znalecké posudky. Například ten vypracovaný znaleckým ústavem Appraisal Advisory trpí, podle jeho názoru, celou řadou zásadních vad, jejichž důsledkem jsou zcela nesprávné či hrubě zkreslené závěry. Vychází totiž z nesprávných účetních výkazů spol. U. za roky 2003 a 2004, které nezohledňují výroky auditora a v důsledku toho jsou uváděny nesprávné údaje o dosaženém zisku (ve skutečnosti byla společnost v obou letech ve ztrátě). Nadto jejich znalecký posudek vycházel z vlastního přehnaně optimistického, a tudíž nerealistického, podnikatelského plánu.

Rovněž porovnával spol. U. se skupinou společností, která s ní (zejména v jejím stavu v roce 2005) srovnatelná nebyla. Z obdobně nesprávných údajů i z velmi omezeného rozsahu podkladů pak vycházel i další znalecký ústav Appelen Valuation. Významné rozdíly mezi výsledky znaleckých posudků mají též vliv na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy na to, zda si obvinění mohli být vědomi skutečné hodnoty předmětných akcií, když i soudní znalci se v této otázce diametrálně odlišují.

Soudy obou stupňů tedy nesprávně právně posoudily hodnotu akcií, z níž vycházely při stanovení výše škody. Nadto obvinění ani nemohli žádnou škodu způsobit, neboť čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií jim neukládal povinnost hledat kupce, který nabídne nejvyšší cenu.

37. Svou další pozornost dovolatel přesunul k okolnostem rozhodným pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podotkl, že vždy vedl řádný život a je otcem celkem sedmi dětí ve věku od 7 do 20 let (z toho pěti nezletilých), kdy pro svou manželku a všechny děti zajišťuje hlavní zdroj příjmů. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by zásadním způsobem negativně zasáhlo zejména do života nezletilých dětí a ohrozilo by jejich další psychický vývoj a sociální zajištění. Již samotné soudní řízení a vzniklá nejistota ohledně trestu jim způsobila psychickou újmu. Odvolací soud cynicky vycházel z toho, že vyživovací povinnost bude hrazena z majetku obviněného, který byl v rámci trestního řízení zajištěn. S ohledem na nízký věk dětí však nelze jejich otci přikládat pouze roli živitele, nýbrž také osoby, která je vychovává a pečuje o ně. Zájmem společnosti je, aby děti vyrůstaly s oběma rodiči. Nezletilá dcera AAAAA (pseudonym) byla navíc na základě dohody ze dne 28. 3. 2018 svěřena do jeho péče, takže jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody ji uvrhl do právní nejistoty ohledně rodiče, jemuž je svěřena do péče. V daném směru obviněný odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014. Argumentace jeho majetkem není namístě také z důvodu, že ten je z 95% složen ze zemědělské půdy, na které hospodaří již 15 let, a po odchodu ze spol. U. podniká pouze v zemědělství, což je také hlavním příjmem rodiny, která by prodejem těchto pozemků přišla o pravidelný výdělek. Nelze opomenout ani dobu, která od tvrzeného spáchání skutku uplynula, včetně značné délky trestního stíhání. Dále se jedná primárně o složitý obchodní spor, který byl násilně přenesen do trestněprávní roviny. Kriminalizovat za těchto okolností jeho jednání v rámci poměrně drakonické trestní sazby se jeví jako nepřiměřeně přísné.

38. Další nedostatek rozhodnutí soudů nižších instancí spatřoval dovolatel v porušení zásady totožnosti skutku podle § 176 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud přistoupil k zásadní úpravě skutkové věty oproti obžalobě, když podstatnou část jednání obviněných (předcházející uzavření smlouvy o koupi akcií) vypustil a ponechal toliko dílčí jednání směřující k prodeji akcií v roce 2005. V odsuzujícím rozsudku je upravena podstatná část skutkových okolností charakterizující jednání, ze kterých je dovozováno naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 12/94). Jednání obviněných bylo změněno natolik, že totožnost skutku nebyla zachována.

39. V rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel namítl, že na posuzovanou trestní věc měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval, že ne každé nedodržení podmínek smlouvy by mělo být sankcionováno v rámci trestního práva, zvláště když zde k tomuto účelu existují instituty práva občanského (dříve práva obchodního). V tomto ohledu poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sp. zn. III. ÚS 2278/07, stejně jako na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, které připouští aplikaci zásady subsidiarity trestní represe i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů. Dovolatel upozornil na možnost poškozené obchodní společnosti, pokud by byla obviněnými skutečně uvedena v omyl a cítila se poškozena, od smluv o koupi akcií odstoupit z důvodu jejich podstatného porušení (viz § 345 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 2002 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a od obviněných požadovat příslušné akcie zpátky. Poškozená však nic takového neučinila, lze proto dojít k závěru, že smlouvy o koupi akcií považuje i nadále za platné. Soudy obou stupňů nedostály svým povinnostem, když předmětný skutek nezhodnotily v duchu těchto právních zásad. Dovolatel taktéž připomněl zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a judikaturu Ústavního soudu k nim se vztahující, stejně jako názor státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který u veřejného zasedání navrhoval rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Poté ještě jednou ve stručnosti shrnul uplatněné dovolací výhrady.

40. V závěru svého podání dovolatel nejprve ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí co do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to s ohledem na své rodinné poměry. Připomněl i fakt, že celá škoda uložená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla již po dohodě obviněných uhrazena. Následně Nejvyššímu soudu navrhl, aby v souladu s § 265k a § 265l tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí platí i pro rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, navrhl, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i toto rozhodnutí.

41. Obviněný K. K. své dovolání dne 4. 6. 2019 doplnil o další podání, jímž dále rozvíjel svou námitku nesprávného hmotněprávního posouzení smluv o koupi akcií ze dne 25. 7. 2003. Nabádal Nejvyšší soud, aby vzal v úvahu především výhrady týkající se omylu na straně poškozené obchodní společnosti, jeho příčinného významu při prodeji akcií spol. A. a otázky protiprávnosti posuzovaného jednání. Podle čl. 5.1 smlouvy o koupi akcií měli obvinění povinnost oznámit poškozené „zásadní podmínky dovoleného prodeje“, jimiž byly zejména identifikace kupujícího a celková cena, která má být za akcie uhrazena. To obvinění splnili, proto společnost B. nemohla být tímto oznámením uvedena v omyl. Výrok o vině je konstruován tak, jako by obvinění uvedli poškozenou v omyl o tom, že cena, za kterou hodlají akcie prodat, neodpovídá jejich skutečné hodnotě a je nižší. Takovou podmínku ovšem smlouva o koupi akcií neobsahovala, ani nebyl stanoven žádný postup, který by společnosti B. umožňoval v otázce ceny akcií jakkoliv ingerovat. Naopak v čl. 5.6 písm. c) této smlouvy se poškozená zavázala, že bez předchozího souhlasu obviněných nepovede jednání o prodeji akcií s třetími osobami (přičemž o zmíněný souhlas nikdy nepožádala). To ve spojení s krátkou, desetidenní lhůtou pro oznámení podle čl. 5.1 smlouvy jasně svědčí pro závěr, že účelem oznámení bylo pouze poskytnout poškozené obchodní společnosti informaci o tom, jaká částka bude spol. A. za akcie uhrazena, aby zjistila, v jaké výši jí náleží doplatek kupní ceny podle čl. 1.3 a 1.4 smlouvy o koupi akcií. Evidentně tedy nemohlo jít o informaci o skutečné hodnotě akcií, pokud by byla odlišná od ceny, která měla být za akcie uhrazena.

42. I kdyby byla společnost B. uvedena v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií, nebyla by – podle názoru dovolatele – dána příčinná souvislost mezi tímto omylem a škodlivým následkem. Ta by tu byla pouze za předpokladu, že by poškozená ve zmíněném omylu provedla nějakou majetkovou dispozici týkající se akcií, případně na ní participovala či dala k ní souhlas. O nic takového se však nejednalo. Podle výslovného znění smlouvy o koupi akcií byli obvinění oprávněni prodat akcie „bez předchozího souhlasu“ společnosti B. a její souhlas nepotřebovali ani dodatečně. K prodeji akcií nebyla potřeba žádná součinnost poškozené obchodní společnosti či jiná její aktivita. Smlouva dokonce nezakládala ani její právo reagovat na oznámení obviněných o záměru prodat akcie, např. tím, že by prodej zakázala, zablokovala, vyjádřila s ním nesouhlas nebo odepřela souhlas udělit. Jednání obviněných tak postrádá znaky trestného činu podvodu právě proto, že oznámením o zamýšleném prodeji akcií včetně uvedení jejich prodejní ceny nebyla vylákána či jinak vyvolána majetková dispozice společnosti B. ve vztahu ke spol. A., ani žádná jiná forma součinnosti poškozené. Ať již bylo její povědomí o ceně akcií jakékoliv, nemělo to z hlediska realizace předmětného prodeje žádný význam, natož pak příčinný význam ve smyslu zákonných znaků trestného činu podvodu.

43. Dovolatel dále uvedl, že protiprávnost posuzovaného jednání soudy spatřovaly v porušení smlouvy o koupi akcií, konkrétně ustanovení čl. 1.4, čl. 5.1, čl. 5.3 písm. b) a čl. 6.2. Z žádného z nich ovšem nevyplývá, že by obvinění byli povinni prodat akcie za nějakou „správnou cenu“. Čl. 1.4 smlouvy se vztahoval na dobu od druhého do třetího výročí uzavření transakce a zakotvil možnost jmenovat na žádost společnosti B. mezinárodně uznávanou firmu, aby stanovila hodnotu akcií, bez ohledu na to, zda obvinění hodlali akcie prodat.

Cílem tohoto ustanovení tedy nebylo určit cenu, za níž mají být akcie prodány, nýbrž objektivně zjistit hodnotu akcií a na tomto podkladě vyčíslit výši doplatku kupní ceny. Nárok poškozené obchodní společnosti na zmíněný doplatek tak nebyl vázán na prodej akcií ani na jejich cenu při tomto prodeji ani na to, zda cena odpovídala jejich skutečné hodnotě či nikoliv. Zdrojem uspokojení daného nároku tak nemusel být výtěžek z prodeje akcií dalšímu nabyvateli a poškozené by náležel i v případě, že by k dalšímu prodeji akcií nedošlo.

Společnost B. proto mohla uplatnit svůj nárok i poté, co byly akcie prodány spol. A. To však poškozená neučinila. Soudy v důsledku chybné interpretace smlouvy považovaly postupy podle čl. 1.4 a čl. 5.1 za dvě vzájemně se vylučující varianty prodeje akcií, k tomu však ustanovení čl. 1.4 (jak již bylo uvedeno výše) vůbec nesměřovalo. Lze doplnit, že obvinění neměli ani v období od druhého do třetího výročí uzavření smlouvy o koupi akcií povinnost z vlastní iniciativy zjišťovat objektivní hodnotu akcií (takto byli povinni postupovat jen na žádost společnosti B.), přičemž jim nic nebránilo prodat akcie za jinou cenu.

Při prodeji akcií podle čl. 5.1 smlouvy pak již povinnost zjišťovat jejich reálnou hodnotu neměli vůbec.

44. Podle čl. 5.3 písm. b) smlouvy o koupi akcií byli obvinění omezeni v právu nakládat s akciemi tak, že nesměli uzavřít transakci s jakoukoliv třetí osobou, jejímž cílem nebo důsledkem by bylo, že obvinění nebo jakákoliv jim přidružená osoba obdrží, ať již přímo či nepřímo, jakýkoliv prospěch nebo úplatu jakéhokoliv druhu, o které se v této smlouvě neuvažuje. K ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo. Prodej akcií spol. A. byl předpokládán čl. 5.1, a to za cenu, s níž smlouva počítala. Žádné další povinnosti ohledně ceny smlouva obviněným neukládala. Úvahy soudů o zpětném odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 byly zcela nepřiléhavé, neboť obvinění žádné ustanovení smlouvy uvedené v daném článku neporušili. Navíc z logiky věci plyne, že toto právo není realizovatelné, pokud obvinění akcie prodali a nebyli nadále jejich vlastníky. Posuzované jednání tak postrádalo znak protiprávnosti jako jeden z definičních znaků trestného činu. Došlo-li tedy k prodeji akcií pod jejich skutečnou hodnotou, jde jen o obchodní, tj. soukromoprávní, záležitost, která nevykazuje znaky trestného činu a která byla nepřípustně kriminalizována. Společnost B. měla v čl. 1.4 smlouvy dostatečný prostředek k ochraně svého zájmu, který mohla uplatnit bez ohledu na to, zda obvinění prodali akcie a za jakou cenu je prodali. Poškozená však uvedený prostředek neuplatnila a až s výrazným časovým odstupem, který jí už neumožňoval postupovat podle čl. 1.4 smlouvy, iniciovala trestní stíhání obviněných. Ve výsledku tak došlo k protiústavnímu uplatnění trestní represe tam, kde dotčený subjekt náležitě nedbal na ochranu svých zájmů využitím jiných, soukromoprávních, prostředků. Obvinění byli uznáni vinným a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody pro skutek, který není trestným činem, čímž byly porušeny čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

45. Dovolatel v závěru tohoto podání navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby meritorně rozhodl zprošťujícím rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř., nebo aby napadená rozhodnutí zrušil v neveřejném zasedání a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V návaznosti na to navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. se (dovolatel) do vazby nebere.

46. Obviněný M. O. (v následující pasáži věnované jeho podání také jen „dovolatel“, výrazem „obvinění“ budou i nadále označováni P. K. a K. K. ) zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek do výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozená obchodní společnost B. C. R., odkázána s jejím nárokem na náhradu škody vůči osobě dovolatele na řízení ve věcech občanskoprávních.

47. Dovolatel hned v úvodu svého podání zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení brojil proti aktivní legitimaci poškozené k uplatnění nároku na náhradu škody. Podle jeho názoru nebyla a vůbec být nemohla osobou poškozenou, jelikož byla pouze nástrojem investorů – holdingovým vehiklem, jenž vystupoval formálně svým jménem, avšak na cizí účet, tj. účet a z peněz investorů. Z listinných důkazů je nesporné, že finanční prostředky ke koupi akcií spol. U. jí nebyly nikdy na účet připsány, nikdy s nimi nedisponovala, neboť byly poskytnuty prodávajícímu přímo z účtu společnosti B.

E. E. F., L. P. O trvající existenci poškozené nebyl předložen jediný důkaz, když oba soudy přehlédly, že svědek F. M. ji identifikoval s investory nebo s B. Nedostatečná identifikace osoby poškozené činí řízení o náhradě škody nepřezkoumatelným. Poškozená byla nefunkční skořápkou bez jakékoliv rozhodovací či obchodní činnosti a zřejmě i bez vlastního účtu. Nikdy řádně nedoložila vznik škody na svém majetku, ani nepředložila doklady, které by osvědčily, že za akcie spol. U. zaplatila, nebo že někdo zaplatil výslovně za ni.

Nedoložila a nedostála své důkazní povinnosti, že se chovala jako skutečný vlastník akcií a že přijala plnění za jejich prodej či podíl na zisku ve výši 2 mil. USD od obviněných. Žádná majetková újma z údajně nevýhodného prodeje akcií tak poškozené nevznikla, neboť neprokázala, že by měla vlastní či vypůjčené finanční prostředky na pořízení akcií spol. U., z jejichž ztráty by mohla být škoda dovozována. Zejména nebyla prokázána a poškozenou ani v rámci trestního řízení navrhována škoda ke dni 25.

7. 2003.

48. Poté dovolatel uvedl, že z rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že skutek naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu, založený na majetkové újmě – ztrátě majetku v důsledku omylu vyvolaného dovolatelem – se v objektivním slova smyslu nestal, a škoda tedy nevznikla. Problém spočívá v tom, že soud prvého stupně přesunul těžiště trestné činnosti do pozdějšího období a přeformuloval skutkový základ, který nově založil na údajném zneužití několika ustanovení smlouvy o koupi akcií jejími účastníky, odlišnými od osoby dovolatele, tedy obviněnými, kteří dne 5. 5. 2005 uzavřeli jinou smlouvu o převodu akcií na třetí osobu. Jejich jednání tak nemohlo směřovat ke ztrátě existujícího majetku poškozené, nýbrž k tomu, že neposkytli podíl ze zisku z prodeje svého majetku. Nalézací soud proto pochybil, když setrval na svém názoru, že škodou, již měli způsobit obvinění uzavřením smlouvy dne 5. 5. 2005, se rozumí úbytek na majetku tvrzené osoby poškozené. Důsledným vyhodnocením důkazů by škodou, která by mohla vzniknout zneužitím smlouvy o koupi akcií, mohla být pouze ztráta majetkového přírůstku – zisku z výnosu budoucího prodeje, závislá na nejistých a v době uzavření smlouvy dne 25. 7. 2003 zcela nereálných očekáváních. V tomto směru by byla jistě legitimní otázkou určení právní kvalifikace takového jednání, kdy např. podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 592/2015 je ušlý zisk škodou představující zákonný znak trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona. K tomu dovolatel doplnil, že ušlý zisk podle právní teorie znamená „nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k poškozujícímu jednání s ohledem na pravidelný běh věcí“. Dále odkázal i na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu k tématu ušlého zisku (sp. zn. 25 Cdo 2292/2008, 25 Cdo 2857/2005, 25 Cdo 1233/2006 a 25 Cdo 2775/2008). Škodná událost pak tvoří překážku, která zabránila rozmnožení majetku, tedy zasáhla do děje vedoucího k určitému zisku.

49. Z výše uvedeného je podle dovolatele zjevné, že soudy i tvrzená poškozená odvíjely své úvahy o škodě od nesprávného základu. Z toho pramení i nesprávná formulace otázek kladených znalcům, kdy předmětem zkoumání byla hodnota akcií spol. U. k roku 2005. Správně však měly být poměřovány reálné hodnoty akcií ke dni jejich prodeje, tj. k 25. 7. 2003, bez ohledu na sjednanou kupní cenu, k hodnotě akcií, kterou bylo možné reálně očekávat při prodeji akcií k 5. 5. 2005. Pouze z rozdílu těchto hodnot by bylo možné uvažovat, že poškozená obchodní společnost byla zkrácena na výnosu z očekávatelného majetkového přírůstku. K tomu však žádné dokazování ani znalecký posudek nesměřoval a v důsledku této vady jsou obě napadená rozhodnutí nesprávná a nepřezkoumatelná. Ani sama poškozená k rozhodnému dni (5. 5. 2005) žádný zisk neočekávala, přičemž její tvrzení od roku 2008 jsou již důsledkem zneužití trestního práva k získání bezdůvodného obohacení.

50. Podle názoru dovolatele není z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, k jaké části výroku obžaloby či rozhodnutí soudu prvního stupně se ve vztahu k jeho osobě doplněný výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř. váže. Za a) – pokud se váže k jeho jednání spočívajícímu v oklamání poškozené o nutnosti prodat akcie spol. U. třetím osobám ve spojení s podhodnocenou cenou a s tím spojené majetkové ztráty, tak lze namítnout, že poškozená neprokázala a ani neprokazovala, že utrpěla ztrátu na svém majetku, když kupní cenu sama navrhla. Za b) – pokud se předmětný výrok váže k jeho jednání po 25. 7. 2003, kdy poškozená již nebyla vlastníkem akcií, je třeba konstatovat, že odsuzující výrok je založen na zneužití soukromoprávního závazku osobami odlišnými od dovolatele, který nebyl smluvní stranou žádné z uzavřených smluv. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že pro tento skutek bylo zahájeno trestní stíhání pouze prvých dvou obviněných, nikoliv dovolatele.

51. V průběhu celého trestního řízení (a znovu v dovolání) dovolatel také namítal promlčení nároku na náhradu škody. Argumentoval tím, že běh subjektivní lhůty mohl být započat již dne 12. 12. 2008, kdy byl ukončen jeho pracovní poměr s firmou B. (osobou odlišnou od tvrzené poškozené) z důvodů obsažených v trestním oznámení ze dne 6. 4. 2009, případně dnem 30. 10. 2008, kdy poškozená obchodní společnost obdržela posudek zpracovaný společností Deloitte Touche týkající se hodnoty akcií spol. U. a její hospodářské situace (v protikladu s údajným tvrzením obviněných). Trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno dne 2. 6. 2014. Nalézací soud konstatoval, že poškozená obchodní společnost řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody dne 27. 2. 2017, tj. po uplynutí objektivní i subjektivní promlčecí lhůty. Běh subjektivní lhůty byl ukončen již dnem 13. 12. 2010, nebo dva roky od podání trestní oznámení (které uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení neobsahovalo), tedy 7. 4. 2011. Občanskoprávní nárok poškozená nikdy vůči žádnému z obviněných neuplatnila.

52. Výrok o náhradě škody může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud postupoval správně, když výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř. ke svému rozsudku nepřipojil. Naopak soud odvolací aplikoval dané ustanovení zcela mechanicky s tím, že se uplatněnými námitkami dovolatele nezabýval pro upřednostnění formalistického přístupu. Opomenul tak posoudit aktivní legitimaci poškozené k uplatňování nároku na náhradu škody za situace, kdy došlo v rozhodnutí nalézacího soudu k zásadní změně skutkového stavu ve vztahu k dovolateli. Soudy obou stupňů chybně považovaly nárok na náhradu škody za uplatněný řádně a včas a osobou k tomu oprávněnou. Rozhodne-li soud s odkazem na § 43 odst. 2 tr. ř. o takovém nároku postupem podle § 229 odst. 3 tr. ř., dochází ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 112 obč. zákoníku. Tímto chybným postupem vystavil odvolací soud dovolatele do situace, že mu bude znemožněno namítnout promlčení podle § 100 obč. zákoníku, resp. mu to bude značně ztíženo v řízení před soudem civilním, vázaným rozhodnutím soudu trestního. Tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavněprávním.

53. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, v části obsahující výrok, ve kterém se poškozená společnost B. C. R., odkazuje s nárokem na náhradu škody vůči jeho osobě – obviněnému M. O. – na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

54. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovoláním obviněných písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve se zaměřila na podání obviněného M. O. , který podle jejího názoru přehlédl, že jím napadený adhezní výrok není součástí taxativního výčtu „rozhodnutí ve věci samé“ zakotveného v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., a proto se nemůže stát předmětem jeho mimořádného opravného prostředku podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Považoval-li dovolatel napadený adhezní výrok za nezákonný na podkladě zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině, nota bene za stavu, kdy bylo v jeho případě rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. c) tr. ř., je zřejmé, že tento výrok se nestal předmětem odvolacího přezkumu z důvodu absence jeho odvolání. Poukazoval-li dovolatel na zásadu beneficium cohaesionis, pak nerespektoval procesní limity ve využití svého práva dovolání, neboť podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný napadnout pouze ten výrok rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká.

55. Následně se státní zástupkyně zabývala již jen námitkami obviněných P. K. a K. K. Vyslovila názor, že obsahovému zaměření žádného z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá výhrada obou obviněných o údajném porušení zásady totožnosti skutku. Nad rámec svého vyjádření však státní zástupkyně (po teoretickém úvodu k dané problematice) podotkla, že totožnost skutku byla plně zachována. Stalo se tak při shodě jednání obviněných, jehož stále stejnou podstatou bylo zneužití smluv o koupi akcií z roku 2003 při jejich následném prodeji v roce 2005 za záměrně podhodnocenou cenu.

Přitom následek takového jednání stále spočíval v poškození společnosti B. o částku, o kterou došlo k obohacení jimi nastrčeného nabyvatelského subjektu – spol. A. Závěr, že v posuzované trestní věci byla dodržena zásada obžalovací, nemůže být relevantním způsobem popřen či modifikován ani s odkazem na argumentaci, že jednání obviněných z první poloviny roku 2005 nemohlo směřovat ke ztrátě z prodeje již existujícího majetku poškozené, neboť obchodovaná majetková komodita jí už nepatřila, a tudíž nemohlo dojít k zásahu do právního zájmu na ochraně cizího majetku, který je objektem trestného činu podvodu.

K zásahu do uvedeného zájmu ovšem došlo dopadem do majetkové sféry poškozené tím, že neobdržela dohodnutý doplatek kupní ceny, podle žádné ze dvou variant zakotvených ve smlouvách o koupi akcií. Stalo se tak uvedením poškozené v omyl o tom, že akcie spol. U. budou prodány kupci jednajícímu v dobré víře, kým ovšem obviněnými nastrčený subjekt rozhodně nebyl, a to vzhledem k povaze transakcí nezbytných k pokrytí sjednané kupní ceny, které současně byly čl. 5.3 písm. b) předmětných smluv výslovně zakázány.

Přitom takto oklamaná poškozená obchodní společnost již ke své škodě nepřistoupila ke zpětnému odkupu akcií ve smyslu čl. 6.2 smluv, kdy je zřejmé, že tuto majetkovou dispozici, kterou by při znalosti pravého stavu věci učinila, neuskutečnila právě ke své škodě spočívající v ušlém zisku, který mohla důvodně očekávat v intencích smluvních podmínek vztahujících se k doplatku kupní ceny.

56. Státní zástupkyně se dále zabývala jednáním právnické osoby v omylu. Poukázala na dopis ze dne 15. 4. 2005, jímž obvinění vyrozuměli zástupce poškozené o úmyslu prodat akcie v souladu s čl. 5.1 smluv, ačkoli v duchu tohoto ustanovení toliko předstírali, že spol. A. je řádným zájemcem o koupi akcií. Státní zástupkyně také nesouhlasila s námitkou, že svědek F. M. nemohl být uveden v omyl, a nepřisvědčila ani výhradě obviněného K. K. , že se nikterak nepodílel na sepsání ani odeslání shora uvedeného dopisu s tím, že podpořila závěry soudů obou stupňů o společném jednání obou obviněných ve smyslu § 23 tr.

zákoníku. Neztotožnila se též s argumentací obou dovolatelů týkající se irelevance jednání pachatele, které následuje až po transferu majetkové hodnoty poškozeným. Podle jejího názoru totiž přehlédli, že dokončení oné majetkové dispozice bylo dalším předmětem smluvního ujednání, který byl z jejich strany naplněn podvodným způsobem a že v příčinné souvislosti s ním došlo ke způsobení trestného následku ve smyslu skutkové podstaty § 209 tr. zákoníku.

57. Ve vztahu k námitce, že poškozená obchodní společnost byla srozuměna s tím, že za své akcie získá celkem 2 mil. USD, a tudíž nemohla být uvedena v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií, státní zástupkyně poukázala na skutečný smysl smluv o koupi akcií, které byly nastaveny motivačním způsobem a obsahovaly dvě základní varianty doplatku kupní ceny. Prodej akcií byl uskutečněn podle prvé varianty ve smyslu čl. 5.1, avšak splnění zde uvedených podmínek obvinění toliko předstírali právě při vědomí toho, že ekonomická situace spol.

U. byla v roce 2005 zcela jiná než v době uzavření smluv v roce 2003, aniž by tak bylo v uvedeném směru rozhodným, jaká byla cena obchodovaných akcií v době jejich převodu z majetku poškozené obchodní společnosti. Podle opatřených skutkových zjištění byla hodnota akcií ke dni 15. 4. 2005 podstatně vyšší než 2 mil. USD, nicméně dovolatelé přesto vyrozuměli poškozenou o svém úmyslu prodat akcie spol. U. podle prvé varianty, za minimální cenu, ačkoliv si byli vědomi jejího záměrného podhodnocení. Jednali tak právě proto, aby předešli riziku postupu podle druhé varianty, tj. čl.

1.4 smluv o koupi akcií, kdy by poškozená podala žádost o ocenění akcií a zjistila by, že jejich hodnota je vyšší než 2 mil. USD a že má právo požadovat doplatek kupní ceny podle čl. 1.4. Namítaná nemožnost uvést poškozenou obchodní společnost v omyl ohledně skutečné hodnoty převáděných akcií se tak opírá o jiné než zjištěné okolnosti jednání dovolatelů. Pokud obvinění brojili proti závěru soudů obou stupňů, že spol. A. nebyla kupujícím „bona fide“, argumentovali taktéž v opozici s opatřenými skutkovými zjištěními, podle nichž je zřejmé, že finanční prostředky na úhradu podhodnocené kupní ceny obchodovaných akcií byly na účet kupce jednajícího nikoliv v dobré víře, nýbrž domluveného a obviněnými nastrčeného subjektu, získány účelovými transakcemi z účtů spol.

U., a tím v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií, který byl ze strany poškozené důvodem zpětného odkupu akcií ve smyslu jejich čl. 6.2.

58. Za důvodnou nepovažovala státní zástupkyně ani námitku dovolatelů, že výše škody nebyla postavena najisto, jelikož nebylo postupováno podle § 137 tr. zákoníku. Konstatovala, že obvyklá tržní cena obchodovaného balíku akcií v první polovině roku 2005 vycházela z reálné obchodní poptávky v daném místě a čase, ovlivněné řadou konkrétních ekonomických faktorů, s nimiž pracovali všichni znalci, oslovení právě za účelem stanovení jejich tržní ceny. Je-li poukazováno na zásadní rozptyl ve zjištěných cenách za 1 akcii, jsou tím pouze zpochybňovány skutkové závěry soudů nižších instancí a způsob, jakým v daném směru hodnotily provedené důkazy.

Samotný způsob stanovení výše škodlivého následku se pak řídil smluvním mechanismem výplaty doplatku kupní ceny. K výhradám týkajícím se naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání státní zástupkyně nejprve podpořila úvahy odvolacího soudu ohledně nemalých finančních výhod plynoucích z možnosti dlouhodobého podílu dovolatelů na řízení spol. U. Také v reakci na výtky obou z nich zdůraznila, že jejich zavinění bylo nutno posuzovat k době rozhodné pro spáchání předmětné činnosti, tj. k období počínajícímu dnem 15.

4. 2005, a nikoliv k době uzavření smluv o koupi akcií v roce 2003. Ve zbytku pak odkázala na vyčerpávající odůvodnění soudů nižších stupňů. V tomto (časovém) ohledu nepřisvědčila ani námitce, že jednání pachatele učiněné až v době existence závazkového právního vztahu může vykazovat znaky trestného činu poškozování věřitele a nikoliv trestného činu podvodu. K tomu uvedla, že přisouzené jednání nemohlo směřovat po stránce subjektivní ke zmaření uspokojení věřitele skrze zakázanou dispozici s dlužníkovým majetkem, ale v záměru na podvodném způsobu naplnění výchozího smluvního vztahu s obchodním partnerem, tak aby k rozhodnému poměru věřitel – dlužník nemuselo dojít, jak ke škodě prvého, tak i k obohacení jiného.

59. Státní zástupkyně nesdílela stanovisko obviněných ani v jejich požadavku na využití zásady subsidiarity trestní represe. Ti podle jejího názoru přehlédli rozhodné skutkové okolnosti, které se staly podkladem pro rozhodnutí o jejich vině, které vypovídají o tom, jakým způsobem onen výchozí soukromoprávní vztah naplnili. Vyzdvihla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012, podle něhož stát nemůže v případě spáchání trestného činu rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví. Trestnímu postihu dovolatelů proto nemohla zabránit skutečnost, že poškozená obchodní společnost měla možnost od smluv o koupi akcií odstoupit pro jejich podstatné porušení a prostřednictvím civilní žaloby požadovat akcie zpět. Státní zástupkyně se neztotožnila s logikou úvahy, že pokud tak poškozená nepostupovala, měla smlouvy o koupi akcií i nadále za platné a druhou smluvní stranou neporušené. Odkaz obviněných na další usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, jež nevylučuje uplatnění principu ultima ratio i v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, považovala za nepřiléhavý. Nízkou společenskou škodlivost totiž nelze shledávat v přisouzeném jednání spočívajícím v sofistikovaném způsobu klamavého postupu vůči obchodnímu partnerovi, způsobujícím mu škodu v řádech desítek milionů korun.

60. Státní zástupkyně se ve stručnosti vyjádřila i k námitce obviněného K. K. k časové působnosti trestních zákonů, kdy odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž v souladu s názorem soudu nalézacího shledal za příznivější pozdější právní úpravu, a to s ohledem na nižší horní hranici trestní sazby § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Důvod pro použití právní úpravy účinné v době spáchání skutku nemohl být (z důvodů uvedených výše) spatřován ani na podkladě úvah o mírnější právní kvalifikaci přisouzeného jednání, zejména pro absenci materiálního znaku ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona. Požadavek jmenovaného dovolatele na postup podle § 58 tr. zákoníku a s tím související výhradu nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pak nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných (ani jakýkoliv z ostatních) dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

61. Státní zástupkyně přisvědčila obviněným v tom, že ani jeden ze soudů nižších instancí se nezabýval jejich argumentací týkající se promlčení nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Připomněla ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se běh subjektivní promlčecí doby zásadně určuje momentem, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Následně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu pojmu „vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá“ (odkázala tu na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 871/2002, 25 Cdo 2891/2007, 21 Cdo 210/2003, 21 Cdo 2423/2006 a 4 Tdo 1164/2013). V daném směru nelze uvažovat o jeho naplnění již na základě pouhého podezření nebo předpokladu. Na druhé straně však není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž poškozený prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku. V posuzovaném případě si tak poškozená obchodní společnost mohla utvořit právně relevantní závěr o osobách odpovědných za způsobenou škodu a její výši až na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání obou dovolatelů, aby mohla následně postupovat podle § 43 odst. 3 věta prvá a druhá tr. ř., což se také stalo dne 16. 11. 2012, tedy již na samém počátku dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku, a tudíž včas.

62. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. O. jako nepřípustné a dále aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. K. a K. K. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

63. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům všech obviněných (bylo jim doručeno dne 20. 6. 2019, resp. 25. 6. 2020). Obviněný P. K., na něj do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nereagoval. Naproti tomu obviněný K. K. zaslal prostřednictvím své nové obhájkyně JUDr. Michaely Grossmannové stručnou repliku, v níž poukázal na to, že státní zástupkyně nereagovala na dodatek jeho dovolání ze dne 3. 6. 2009, byť jej obhajoba Nejvyššímu státnímu zastupitelství zaslala. Přitom právě v tomto dodatku vznesl své nejzávažnější argumenty odůvodňující závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyzdvihl skutečnost, že státní zástupkyně bez dalšího přejala, že smlouva o koupi akcií obsahovala „dvě základní varianty doplatku kupní ceny akcií za jejich následný prodej“. Právě ve zmíněném dodatku ovšem dovolatel vysvětlil, že právo společnosti B. na doplatek kupní ceny ve skutečnosti nijak nesouvisel s prodejem akcií třetí osobě a nebylo na něj nijak vázáno. Závěrem požádal Nejvyšší soud, aby přihlížel především k těm námitkám, které uplatnil v dodatku k původnímu dovolání a podanému dovolání vyhověl.

64. K vyjádření státní zástupkyně podal Nejvyššímu soudu repliku také obviněný M. O. Konstatoval, že její stanovisko sice bere vážně, nicméně má za to, že výrok týkající se náhrady škody je součástí výrokové části rozsudku. Pokud by zákonodárce chtěl tuto možnost vyloučit, doplnil by negativní vymezení toho, co nemůže být předmětem dovolání, tj. § 265a odst. 4 tr. ř., i o výrokovou část týkající se náhrady škody. Poté zopakoval některé své námitky uplatněné v podaném dovolání. Poukázal na nezákonnost postupu Vrchního soudu v Praze, který v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně zcela mechanicky doplnil výrokovou část podle § 259 odst. 2 tr. ř., aniž by respektoval že toto ustanovení lze použít jen v případě, že postupem podle § 259 odst. 1 tr. ř. jsou skutková zjištění úplná a nesporná. Opět poukázal i na časové souvislosti a nejistou aktivní legitimaci společnosti B. C. R., L. P., k uplatňování nároku na náhradu škody. Závěrem vyjádřil názor, že odvolací soud založil svým rozhodnutím nezákonný stav, kdy přiznal sporné poškozené obchodní společnosti práva, která jí nepřísluší. Vyslovil nesouhlas se stanoviskem státní zástupkyně a ponechal na Nejvyšším soudu, aby věc projednal a rozhodl.

65. K dovoláním obviněných se prostřednictvím svého zmocněnce A. T. vyjádřila také poškozená společnost B. C. R. Nejvyšší soud sice není povinen jeho obsah ve svém usnesení reprodukovat, neboť poškozená není oprávněna dovolání podat, protože však jde o vyjádření nadmíru výstižné, má zajisté význam zde uvedené právní názory alespoň v podstatných bodech vyzdvihnout.

66. Poškozená nejprve připomněla dopis ze dne 15. 4. 2005, adresovaný svědku F. M., jímž byla obviněnými uvedena v omyl, případně jí byly zatajeny podstatné skutečnosti, a proto převod akcií na spol. A. nijak nerozporovala. Konkrétně byla společnost B. oklamána ohledně:

§ osoby kupujícího ? poškozená nevěděla, že spol. A. je nastrčeným subjektem, § původu prostředků 2 mil. USD ? poškozená nevěděla, že tyto byly v součinnosti s J. M. a L. P. účelově vyvedeny ze spol. U. v rozporu se zákazem finanční asistence (podle § 161e odst. 1 obch. zákoníku), § pomoci J. M. s úvěrem od ČKA ? poškozená nevěděla, že dané služby nebyly poskytnuty, že šlo pouze o zástěrku, jak vyvést finanční prostředky ze spol. U., § ohrožení peněz J. M. v případě konkurzu U. ? poškozená nevěděla, že J. M. ve skutečnosti žádné pohledávky nemá a jeho peníze v ohrožení nejsou, § ekonomické situace spol. U. ? poškozená nevěděla, že je mnohem lepší a obviněnými je líčena záměrně dramaticky, aby nabyla dojmu, že cena 2 mil. USD je výhodná.

67. Podstatu podvodného jednání spatřovala poškozená obchodní společnost v tom, že obvinění předstírali splnění smluvních podmínek pro převod akcií ve smyslu čl. 5.1 smluv o koupi akcií, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, jelikož spol. A. nebyla kupujícím v dobré víře. To vše za současného zamlčení podstatných skutečností, především toho, že finanční prostředky použité na úhradu kupní ceny byly obviněnými vyvedeny ze spol. U. v rozporu s čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií a se zákazem finanční asistence. Tímto uvedli poškozenou v omyl, na jehož základě akceptovala převod akcií a přijala doplatek kupní ceny ve výši 2 mil. USD, což by při znalosti pravého stavu věcí nikdy neučinila. V důsledku tohoto omylu navíc poškozená nevyužila ani dalších práv, která jí podle zmíněných smluv svědčila, a to možnost požádat o uhrazení doplatku kupní ceny na základě znaleckého ocenění ve smyslu čl. 1.4, anebo právo koupit akcie zpět podle čl. 6.2 smluv.

68. Právě shora zmíněnou akceptaci převodu akcií z majetku obviněných na spol. A. a přijetí doplatku kupní ceny ve výši 2 mil. USD poškozenou lze považovat za majetkovou dispozici. Pokud toto obvinění rozporovali a tvrdili, že jde v podstatě o „nečinnost“, kterou nelze za jakoukoliv dispozici označovat, připomněla poškozená, že její „nekonání“ mělo majetkovou hodnotu, která se zrcadlila zejména v čl. 1.4 a 6.2 smluv. Dále poukázala na občanskoprávní judikaturu i odbornou literaturu, která chápe přijetí plnění od dlužníka jako jednostranný právní úkon věřitele, a tudíž i právně relevantní jednání. V neposlední řadě vyzdvihla judikaturu trestních soudů, podle nichž může být majetkovou dispozicí majetkové plnění přijaté poškozeným v příčinné souvislosti s omylem poškozeného vyvolaným úmyslně obviněnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 902/2003), anebo neuskutečnění nějakého úkonu poškozeným, který má majetkovou hodnotu, tj. pasivita poškozeného (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010). V tomto světle je dále zřejmé, že podvodné jednání obviněných časově předcházelo majetkové dispozici poškozené, která se odrazila i v tom, že poškozená v důsledku svého omylu neuplatnila postup podle čl. 1.4 a 6.2 smluv o koupi akcií, čímž došlo ke škodě na jejím majetku, neboť ten by se při běžném chodu věcí rozšířil o více než 2 mil. USD.

69. Z dalších názorů poškozené obchodní společnosti není od věci ve stručnosti zmínit například poukaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2015, podle něhož se trestného činu lze dopustit i v rámci obvyklé obchodní transakce. K pojmu „spřízněná osoba“ ve smyslu čl. 5.3 písm. b) smluv o koupi akcií podotkla, že tou je bezpochyby také osoba nastrčená, která je s obviněnými předem domluvena na podvodném jednání. Poškozená se též podrobně věnovala popisu transakcí, jimiž byly vyváděny finanční prostředky ze spol. U. do spol. A., poukazovala mnohé skutečnosti, svědčící (podle jejího názoru) o tom, že obvinění si v polovině roku 2005 nemohli myslet, že by hodnota akcií spol. U. byla nulová, také připomínala listinné důkazy, které dokládaly, že obvinění se snažili instruovat celou řadu svědků, jak mají před policejním orgánem, případně soudem vypovídat. Celkově polemizovala se všemi námitkami obviněných, detailně se věnovala i výroku o náhradě škody, kdy v této souvislosti zdůraznila mimo jiné i to, že právě ona byla vlastníkem předmětných akcií, právě ona byla ve smluvním vztahu s obviněnými a právě jí byla primárně způsobena škoda v majetkové sféře, což jí dává k aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Na závěr svého vyjádření Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.

70. Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou podaná dovolání přípustná. V daném ohledu je rozhodující ustanovení § 265a tr. ř., podle jehož odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 je pak uveden taxativní výčet rozhodnutí, které zákonodárce považuje za „rozhodnutí ve věci samé“. Těmi jsou:

a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

71. Z citovaného zákonného ustanovení je patrné, že dovolání obviněných P. K. , a K. K. jsou přípustná podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť oba svým mimořádným opravným prostředkem napadli usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta jejich odvolání proti rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

72. Situace je poněkud komplikovanější u obviněného M. O. , který svým podáním napadl pouze výrok odvolacího soudu, jímž byla ve vztahu k jeho osobě poškozená obchodní společnost odkázána na základě § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Z citace ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. je totiž zřejmé, že výrok o náhradě škody není součástí zde uvedeného výčtu „rozhodnutí ve věci samé“, který je – jak již bylo uvedeno – taxativní, a nelze jej tudíž výkladem rozšiřovat o jakékoliv další výroky, které zde vyjmenovány nejsou. To ve svém důsledku znamená, že výrok o náhradě škody není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a tr. ř., a proto dovolání směřující pouze proti němu nelze považovat za přípustné a je nutno jej odmítnout.

73. Pokud obviněný v daném směru namítal, že „výrok týkající se náhrady škody, resp. její způsob, je součástí výrokové části rozsudku“, lze poznamenat, že stejnou logikou by bylo možno pojmout například i výrok o trestu nebo o ochranném opatření, které však – na rozdíl od výroku o náhradě škody – ve výčtu § 265a odst. 2 tr. ř. výslovně uvedeny jsou. Nadto je nutno připomenout, že výroková část rozsudku není jedním nedělitelným celkem, naopak jednotlivé výroky jsou od sebe oddělitelné. Za určitých podmínek je tedy možné je samostatně přezkoumat a při odhalení nějaké vady také samostatně zrušit. V takovém případě nic nebrání tomu, aby byl určitý oddělitelný výrok vyloučen z přezkumu v dovolacím řízení, zejména jde-li o výrok učiněný v adhezním řízení, jehož význam je v rámci trestního řízení pouze podpůrný. Tomu odpovídá ostatně i konstrukce § 265d tr. ř., který mezi osoby oprávněné podat dovolání nezařazuje poškozeného, což by za situace, kdy by bylo možno v dovolacím řízení samostatně projednávat i výrok o náhradě škody, nedávalo smysl.

74. K probíranému tématu se vztahuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, z něhož zcela jasně vyplývá, že dovolání směřující pouze proti výroku o náhradě škody není přípustné. Jeho právní věta je formulována takto: „Podal-li odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko poškozený, pak rozsudek odvolacího soudu, jímž po zrušení rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.] odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl o náhradě škody (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 228 a § 229 tr. ř.), nelze pokládat za žádné z taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Proto dovolání obviněného podané proti takovému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítne jako nepřípustné [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. “

75. Již zcela nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem napadený výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř. je obligatorní. To znamená, že jej soud, zprostí-li obviněného obžaloby, musí ze zákona vždy a bez výjimky učinit, a není oprávněn jej pouze vypustit, jak by si dovolatel představoval. V tomto ohledu pak není vůbec rozhodné, zda je nárok na náhradu škody promlčen či nikoliv, to trestní soud za této situace vůbec nepřezkoumává. K námitce nedostatku aktivní legitimace poškozené obchodní společnosti k uplatňování nároku na náhradu škody se Nejvyšší soud ještě vyjádří, neboť ji uplatnil též obviněný P. K. Na tomto místě je podstatné jen zmínit, že nalézací soud nerozhodl ve smyslu § 206 odst. 3 tr. ř., že by poškozenou k hlavnímu líčení nepřipustil, také shledal, že svůj nárok uplatnila řádně a včas, proto musel o tomto nároku zákonným způsobem rozhodnout, a to tak, že by jí její nárok buď celý, nebo zčásti přiznal (§ 228 tr. ř.), anebo ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 tr. ř.). V případě obviněného M. O. připadala v úvahu pouze a jedině druhá varianta, kterou měl již soud prvního stupně aplikovat, a jestliže tak neučinil, jednalo se o pochybení, které musel soud druhého stupně (naprosto správně) napravit v řízení o odvolání.

76. Naposledy vyřčené nemění ničeho na tom, že dovolání obviněného M. O. není ve smyslu § 265a tr. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

77. Následující pasáže tohoto usnesení budou věnovány již jen argumentaci dalších dvou obviněných, tedy P. K. a K. K. . Již bylo zmíněno, že jejich podání jsou přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

78. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

79. Oba obvinění zvolili jako prvý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu obou podání je zřejmé, že se rozhodli pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

80. Oba obvinění následně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

81. Obsahem obou podaných dovolání jsou především námitky týkající se různých aspektů naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a s tím úzce související otázky interpretace smluv o koupi akcií. Tyto bez dalšího zapadají do zákonného rámce druhého uplatněného dovolacího důvodu. Naproti tomu menší část výhrad nelze zařadit ani pod „nesprávné právní posouzení skutku“, ani pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož se dotýkají buď procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, skutkových zjištění soudů nižších instancí anebo výměry uloženého trestu odnětí svobody. Konkrétní argumenty v daném směru vznesené navíc nespadají ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. Vzhledem k charakteru dovolacího řízení, v němž mohou být přezkoumávány pouze ty vady, které naplňují některý z taxativně určených dovolacích důvodů, není Nejvyšší soud povinen a v podstatě ani oprávněn věcně se zabývat těmi námitkami, které do tohoto zákonem přesně vymezeného rámce nezapadají.

82. Zároveň je ovšem nutno připomenout, že Nejvyšší soud je vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručená ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. V něm je formulován tento právní názor: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“

83. V uvedeném duchu Nejvyšší soud posoudil procesní námitky obviněných vztahující se k porušení zásady obžalovací i k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a obsahem provedených důkazů. Dospěl však k závěru, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces nedošlo, a to ani přes významné modifikace skutkové věty od usnesení o zahájení trestního stíhání přes obžalobu až po výrok rozsudku nalézacího soudu a také určité nesrovnalosti v hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně.

K námitce porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku.