11 Tdo 1121/2012-II.-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
března 2013 o dovolání, které podal obviněný A. Š. proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2011, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a),
c) tr. řádu se obviněný A. Š. bere do vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2011,
sp. zn. 28 T 8/2011, byl obviněný A. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č.
40/2009 Sb., a za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za tento a sbíhající se zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 31 T
145/2010-265, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let
nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého
trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne
4. 4. 2011, č. j. 31 T 145/2010-265, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 228 odst. 1 byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozeným
· L. G. škodu ve výši 170.000,-Kč,
· J. S. škodu ve výši 300.000,-Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. O. a B.Š. odkázáni s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp.
zn. 2 To 42/2012, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Obviněný vykonává
trest odnětí svobody ve věznici v H.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo
1121/2012, podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil bod 6. výroku o vině usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012 a bod 6.
výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6.
12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011 a celý výrok o trestu u obou výše uvedených
rozhodnutí, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Odsuzující rozsudek, na jehož pokladě obviněný vykonává trest odnětí svobody,
není z tohoto důvodu pravomocný a další výkon trestu odnětí svobody je
nepřípustný. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li se na obviněném trest
odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o
tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§
73d až 73g tr. řádu) se v tomto případě neužijí.
Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného výrok o trestu, který mu byl
uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. 12.
2011, sp. zn. 28 T 8/2011, rozhodl současně o vazbě obviněného. Shledal přitom,
že i v tomto stadiu řízení trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr.
řádu, protože obviněnému hrozí uložení poměrně vysokého trestu odnětí svobody a
je též dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je
stíhán. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byly spáchány skutky,
pro které bylo zahájeno trestní stíhání a které mají všechny znaky trestných
činů, a dále jsou zřejmé důvody podezření, že obviněný tyto trestné činy
spáchal. Se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro niž je
obviněný stíhán, nelze v době rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným
opatřením, Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný podle § 265l odst. 4 tr.
řádu bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), c) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 11 Tdo 1121/2012
Datum rozhodnutí: 14.03.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod, Trestný čin
Dotčené předpisy: § 209 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: A
11 Tdo 1121/2012-I.-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14.
března 2013 dovolání obviněného A. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/ 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T
8/2011, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012 v části, jíž bylo zamítnuto
odvolání obviněného proti bodu 6. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011, a bod 6.
výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6.
12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011, a celý výrok o trestu u obou výše uvedených
rozhodnutí.
Podle § 265k odst.2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 12. 2011,
sp. zn. 28 T 8/2011, byl obviněný A. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za tuto trestnou
činnost byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2
tr. zákoníku za tento a sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve
Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 31 T 145/2010-265, k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) let nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s
ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne
4. 4. 2011, č. j. 31 T 145/2010-265, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 228 odst. 1 byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozeným
· L. G. škodu ve výši 170.000,- Kč,
· J. S. škodu ve výši 300.000,- Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. O. a B. Š. odkázáni s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se trestné činnosti dopustil tím, že
v období od 25. 7. 2007 do 16. 3. 2009 v Z. a na jiných místech České republiky
prostřednictvím smluv o půjčkách, či smluv o úvěru si v úmyslu sebe obohatit,
zapůjčil od fyzických osob a právnických osob finanční částky:
1. dne 25. 7. 2007 v Z. na základě smlouvy o půjčce od J. O. částku ve
výši 1,5 milionu Kč, kdy v době splatnosti zaplatil částku 85.000,- Kč a
způsobil jí tak škodu ve výši 1.415.000,- Kč,
2. a) dne 22. 11. 2007 v Š. na základě smlouvy o půjčce od L. G. částku ve výši
100. 000,- Kč, kdy v době splatnosti zaplatil částku 24.000,- Kč,
b) dne 1. 10. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce prezentované směnkou
od L. G. částku ve výši 100.000- Kč, kdy v době splatnosti nic neuhradil, a
způsobil tak L. G. celkovou škodu ve výši 176.000,- Kč,
3. a) dne 4. 12. 2007 v Z., na základě smlouvy o půjčce od J. S. částku ve výši
100.000,- Kč, kdy v době splatnosti zaplatil částku 36.000,- Kč,
b) dne 19. 3. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce od J. S., částku ve
výši 100.000,- Kč, kdy v době splatnosti nic neuhradil, a způsobil tak J. S. celkovou škodu ve výši 164.000,- Kč,
4. a) dne 28. 1. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce od B. Š. částku ve výši
500.000,- Kč,
b) dne 13. 6. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce od B. Š. částku ve výši
300.000,- Kč,
c) dne 17. 10. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce od B. Š. částku ve
výši 500.000,- Kč
d) dne 7. 11. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce ve výši 1.700.000,- Kč
od B. Š. zapůjčil fakticky částku ve výši 400.000,- Kč, kdy v době splatnosti
pošk. B. Š. zaplatil pouze částku 322.000,- Kč a způsobil tak celkovou škodu ve
výši 1.378,- Kč,
5. dne 23. 1. 2008 v P. na základě smlouvy o půjčce od J. O. částku ve výši
400.000,- Kč, kterému v době splatnosti zaplatil částku 60.000,- Kč a způsobil
mu tak škodu ve výši 340.000,- Kč,
6. a) dne 10. 9. 2008 prostřednictvím internetového bankovnictví aktivoval u
České spořitelny, a.s., Praha, Olbrachtova čp. 1929/62, úvěrovou smlouvu ve
výši 300.000,- Kč ,
b) dne 13. 10. 2008 prostřednictvím internetového bankovnictví aktivoval u
České spořitelny, a.s., úvěrovou smlouvu ve výši 300.000,- Kč,
c) dne 3. 3. 2009 prostřednictvím internetového bankovnictví aktivoval u
České spořitelny, a.s., úvěrovou smlouvu ve výši 300.000,- Kč, kdy způsobil
České spořitelně, a.s., škodu ve výši 900.000,- Kč, když na úvěry nic neuhradil,
7. dne 16. 9. 2008 ve V. M. na základě smlouvy o půjčce od společnosti Focus
Metal s.r.o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova čp. 399/14, částku ve výši
1,5 milionu Kč, které zaplatil v době splatnosti částku 500.000,- Kč a způsobil
jí tak škodu ve výši 1.000.000,- Kč,
8. dne 22. 12. 2008 v Z. na základě smlouvy o půjčce od P. K. částku ve výši
200.000,- Kč, kterému v době splatnosti zaplatil částku 30.000,- Kč a způsobil
mu tak škodu ve výši 170.000,- Kč,
9. dne 16. 3. 2009 v J. u Z. na základě smlouvy o půjčce od J. S.
částku ve
výši 300.000,- Kč, které nic neuhradil a způsobil jí tak škodu ve výši
300.000,- Kč,
ač věděl, že jím takto zapůjčené finanční prostředky nebude schopen řádně a
včas splatit, což se poté událo, navíc některým ze svých věřitelů sliboval
nejen vrácení jistiny, ale i úroky či zhodnocení, aniž konkrétně věděl, jakým
způsobem se půjčené obnosy mají navyšovat, když spoléhal na ničím nepodložené
budoucí příznivé události z oblasti finančnictví, přičemž dlužnou částku
postupem doby neustále navyšoval, byť některé své závazky částečně uhradil z
dalších půjček, přičemž uvedeným věřitelům způsobil celkovou škodu ve výši
5.843.000,-Kč, kdy tuto částku použil pro svoji potřebu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, kterým výslovně napadl výrok o
vině, v důsledku čehož odvolací soud přezkoumal také zákonnost a odůvodněnost
výroku o trestu a o náhradě škody, jakož i správnost postupu řízení napadenému
rozsudku předcházejícího. Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením
ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné
zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. Š. prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Miloše Slabého dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku shledává
obviněný především v tom, že byl uznán vinným trestnými činy, jejichž znaky
nemohly být projednávaným skutkem naplněny. Při odůvodnění námitky obou
dovolacích důvodů k výroku o vině pod body 1-5, 7-9 namítl, že z výsledku
provedeného dokazování nevyplynulo, že by někoho uvedl v omyl, tzn., že by
předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Dodává,
že každého poškozeného informoval o fungování půjček, o spolupráci s další
osobou, o riziku s tím spojeném atd. Namítá, že sám se spoléhal na to, že takto
uzavřený obchod bude fungovat, a to zejména z toho důvodu, že poškození byli
známí dovolatele, což odvolací soud obrací proti dovolateli. Domnívá se, že tak
nebyla naplněna objektivní stránka podvodu spočívající v uvedení někoho v omyl.
U subjektivní stránky namítá, že není naplněn ani úmysl nepřímý. Při
odůvodnění námitky k výroku o vině pod bodem 6 dovolatel zpochybnil
způsobilost poškozeného finančního ústavu být objektem podvodného jednání.
Konkrétně uvádí, odvolávajíc se na výsledky provedeného dokazování, že sama
poškozená nabídla dovolateli uzavření úvěrových smluv, když si od něj vyžádala
pro ni potřebné informace, které jí dovolatel poskytl a za účelem krytí dočasné
finanční ztráty, ke kterému účelu úvěrové smlouvy obvykle slouží, tyto smlouvy
uzavřel. Dodává, že dvě smlouvy ze tří /uvedené pod bodem 6 písm. a) a b)
napadeného rozsudku/ pak řádně platil. Podle mínění dovolatele není v dnešní
době namístě se domnívat, že by poškozená byla (asi) uvedena v omyl (opět nelze
zjistit, kterým konkrétním způsobem jednání je naplněna skutková podstata
podvodu), jelikož ta uzavřela s dovolatelem smlouvu na dálku, prostřednictvím
internetu, kdy dle dovolatele jistě věděla, jaký je stav jeho finančních
prostředků (proto mu také úvěr nabídla) a za tím účelem si od něj vyžádala
další informace, které dovolatel poskytl. Dle přesvědčení dovolatele za těchto
okolností, kdy znala jeho reálnou situaci, tedy poškozená jistě v omylu nebyla
a za této situace uzavření úvěrové smlouvy nabídla. Podle dovolatele, pokud by
měl soud za to, že nějakým způsobem pochybil při sjednávání úvěrů s poškozenou
v bodu 6 písm. c) výroku napadeného rozsudku, měl objasnit, proč se nezabýval
specifickou právní kvalifikací trestného činu úvěrového podvodu. Dovolatel v
této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 3093/08, obsahující stanovisko k ústavnímu principu ultima ratio, který
měl být podle jeho názoru uplatněn při veškeré jemu přisouzené činnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle
§ 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012,
č. j. 2 To 42/2012-452, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 6. 12. 2011, č. j. 28 T 8/2011-411, zrušil a Krajskému soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v předmětném
vyjádření uvedla, že dovolatel byl uznán vinným jednáním, kdy v období od konce
měsíce července 2007 do poloviny března 2009 nejen v místě svého bydliště, ale
i v různých místech České republiky prostřednictvím smluv o půjčkách, jakož i
smluv o úvěru si v úmyslu vlastního obohacení v 16 případech od tam uvedených
sedmi fyzických a dvou právnických osob zapůjčil finanční prostředky, přičemž
některým z nich sliboval nejen vrácení jistiny, ale i její úrokové zhodnocení,
a to i přesto, že věděl, že tak nebude schopen podle sjednaných podmínek
učinit, což se také stalo, když si takto zapůjčené finanční prostředky ponechal
pro svoji potřebu, přitom spoléhal na ničím nepodložené příznivé finanční
události a navíc ani nevěděl, jakým způsobem se zapůjčené finanční obnosy mají
navyšovat, přesto sumu dlužných finančních prostředků neustále zvyšoval a byť
některé své závazky částečně uhradil z dalších půjček, způsobil takovým
jednáním škodu v celkové výši 5.843.000,- Kč.
K námitce dovolatele ve vztahu k výroku o vině pod body 1. až 5., 7. až 9., v
níž namítl, že mu není jasné, jakým způsobem měl spáchat jednání podvodné
povahy, resp. zda uvedl někoho v omyl nebo zda jeho omylu využil, pak státní
zástupkyně uvádí, že jde o prve uvedenou zákonnou variantu podvodného jednání
spočívající v předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem
věci. Takový rozpor mezi jeho přísliby vrácení zapůjčených peněz, popř.
navýšených o jím deklarované procentuální zhodnocení a jeho povědomím, že tak
nebude moci včas a řádně učinit, vyplynul již z jeho výchozí finanční situace.
Již před zahájením zhruba dvacetiměsíčního období, ve kterém postupně navyšoval
svoje platební závazky vůči poškozeným subjektům, nesl významné břímě úvěrové
zátěže ve výsledném rozsahu téměř tři a půl milionu korun. Připomněla, že aniž
by takovou významnou okolnost svým budoucím věřitelům sdělil, postupně s nimi
sjednával další a další smlouvy o půjčkách, na jejichž podkladě ještě dále
prohloubil již stávající míru své zadluženosti o celkové více než čtyřmilionové
pasívum. Přitom se smluvně zavázal nejen vrátit jim zapůjčené finanční částky
do dvou měsíců od jejich písemného vyzvání, ale dále jim přislíbil do dalšího
10., event. 15. dne v měsíci vyplacení tří až čtyřprocentní smluvní odměny,
resp. zhodnocení zapůjčených peněz. V každém jednotlivém případě postupoval
pokaždé s odkazem na jiné zvučné a v jeho finanční situaci jen velmi
nepravděpodobné zahraniční bankovní místo deklarované investice, k jejíž
realizaci pak logicky nikdy nepřistoupil.
Jediný realizovaný způsob jeho finančních investic se vztahoval na tzv.
forexové obchody, kterými byla pokryta pouze nevýznamná dílčí část zapůjčených
peněz (cca 750.000,-Kč), přičemž při značné rizikovosti tohoto způsobu
podnikání založené na spekulacích o pohybu devizových kurzů zahraničních měn,
neskýtali takové obchody jakoukoliv jistotu návratnosti takto investovaných
finančních prostředků, na které by bylo možno stavět míru splnitelnosti jeho
příslibů vůči poškozeným. Dále za stavu, že výnosy z jeho podnikatelské
činnosti (provozování diskotéky P.) byly způsobilé toliko k pokrytí nákladů na
pronájem tohoto zábavního podniku, jakož dalších finančních závazků výlučně
vůči poškozenému pronajímateli B. Š., nemohl při takovém nepoměru své masivní
zadluženosti na straně jedné a jen velmi chabém zdroji jejího postupného
snižování na straně druhé reálně spoléhat, že bude moci dostát platebním
podmínkám všech svých věřitelů. Státní zástupkyně přisvědčuje závěrům soudu, že
za takového stavu věci byl dovolatel srozuměn s tím, že jim půjčené peníze
nemohl splácet ani zhodnotit podle smluvených podmínek. Dodává, že uvedený
závěr nelze zpochybnit ani odkazem na odvolatelova pětimilionová majetková
aktiva v nemovitostech, pokud tato v rozhodné době již sloužila k zajištění
jeho předcházejících závazků. Státní zástupkyně vyloučila nedostatek srozumění
dovolatele s eventualitou způsobení škodlivého následku.
Podle státní zástupkyně nelze mít dále ani za to, že by k elektronické aktivaci
své smluvní iniciativy, směřující k založení úvěrového vztahu s poškozenou
Českou spořitelnou, a.s., přistoupil ve všech třech případech ad 6. a) až c)
výroku o vině pouze za účelem dostatečného krytí přechodných finančních ztrát.
Domnívá se dále, že nemůže obstát ani ta jeho námitka, že tento bankovní ústav
nemohl být způsobilým objektem jeho podvodného jednání, pokud mu byla známá
jeho finanční situace, plynoucí již z jeho dřívějšího klientského postavení.
Rozhodnou pro poskytnutí úvěrových finančních prostředků se totiž stala jeho
aktuální finanční situace k době využití nabízených bankovních produktů.
Podle státní zástupkyně je zřejmé, že dovolatel jednal za speciální situační
podmínky, „při sjednávání úvěrové smlouvy“, ve smyslu skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku a pokud z
důkazného stavu věci, doplněného na odvolací úrovni o výpověď svědkyně I. Z.,
vyplynulo, že Česká spořitelna, a.s., v rámci mechanismu poskytování úvěru
vyšla ze svých předchozích dobrých zkušeností s dovolatelem a žádné dodatečné
údaje o jeho majetkové situaci nepožadovala, pak by při absenci jakékoliv
známky nepravdivosti či hrubé zkreslenosti rozhodných údajů nepřicházela do
úvahy výše uvedená právní kvalifikace jeho jednání. Podle názoru státní
zástupkyně i přesto nelze takovou právní kvalifikaci zcela vyloučit, a to s
ohledem na další možný způsob podvodného jednání dovolatele, založený na
zamlčení podstatných údajů, který může vyplývat pouze ze znění elektronické
verze nabídky uzavření úvěru a kterým při omezeném rozsahu spisového materiálu
státní zástupkyně nedisponuje. Možnost takové právní kvalifikace jednání
dovolatele přichází podle státní zástupkyně do úvahy za stavu, že svému
potenciálnímu úvěrovému věřiteli negativně odpověděl na otázku týkající se
dalších než jemu doposud známých údajů k jeho aktuální finanční situaci a které
by tak mohly podstatným způsobem ovlivnit jeho rozhodnutí vstoupit s ním do
úvěrového vztahu.
Podle státní zástupkyně by takové pozitivní zjištění vzhledem k celkové výši
přijatých úvěrových finančních prostředků 900.000,- Kč a při zohlednění jejich
částečné úhrady v rozsahu 59.947,- Kč zakládalo právní důvod k použití právní
kvalifikace jeho jednání ad 6) a) - c) výroku o vině zločinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, která by se do
právního posouzení jeho zbývajícího jednání ad 1. – 5., 7. – 9. výroku o vině
při zákonném snížení jeho škodlivého následku na částku 4.992.953.-Kč nutně
musela promítnout v mírnější právní kvalifikaci zločinem (prostého) podvodu
toliko podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. V rámci zákonného
rozpětí jejich shodných trestních sazeb by při nezměněných podmínkách podle §
43 odst. 2 trestního zákoníku došlo k uložení souhrnného trestu odnětí svobody,
aniž by taková změna výroku o vině, spočívající ve spáchání více trestných činů
byla spojena se vznikem další přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n)
trestního zákoníku.
Za uvedených skutkových okolností by tak bylo možno přisvědčit jedině té právní
námitce, která se týkala chybějícího právního posouzení části dovolatelova
jednání podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku, a to s výše
uvedeným dopadem na zlepšení jeho celkového postavení v rámci předmětného
řízení. Na straně druhé i při povinném respektu k zásadě subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku nelze současně dospět k
závěru o takové míře ovlivnění jeho postavení, která by nebyla spojena s
vyvozením jeho trestní odpovědnosti za posuzovanou trestnou činnost. Podle
státní zástupkyně připadá do úvahy buď změna přisouzené právní kvalifikace,
případně její potvrzení, pokud bude odpovídat opatřenému skutkovému stavu věci.
Státní zástupkyně vzhledem k uvedenému závěrem učinila alternativní návrh, aby
Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání obviněného podle § 265k odst. 1,
2 tr. řádu, § 265l odst. 1 tr. řádu důvodným a aby rozhodl tak, že se napadené
rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2011, sp. zn. 28 T 8/2001, zrušuje v celém
rozsahu a věc se přikazuje k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci, pokud o předmětném dovolání nebude rozhodnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu tak, že se jako zjevně neopodstatněné
odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu
rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu (§
265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b tr.
řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném
dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že
předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost provedení dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně
povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS
449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně
je v rámci dovolacího řízení přípustný jen v případě, že mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel
ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod
zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takový rozpor je dán zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených
důkazů, zejména námitka obviněného, kterou zpochybňuje důkazy, ze kterých
vyplývá uvedení poškozených v omyl a předstírání okolností, které nejsou v
souladu se skutečným stavem věci, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v
dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
nenaplňují. Co se týče subjektivní stránky, je nutno říct, že obviněný svůj
závěr o jejím nenaplnění zakládá na jiných skutkových závěrech, než ke kterým
dospěly soudy obou stupňů a sice tvrdí, že v žádném případě nevěděl a
nezamýšlel, aby ve vztahu k poškozeným nedošlo k naplnění ujednaných smluvních
závazků, ani s tím nebyl srozuměn. Tyto skutečnosti nebyly podle jeho názoru
žádnými důkazy prokázány. Pouze nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud
podotýká, že soud prvního stupně i v tomto ohledu provedl rozsáhlé dokazování,
z nějž vyvodil logické závěry a přesvědčivě je také zdůvodnil ve svém
rozhodnutí.
Obviněný v dovolání namítá, že byl uznán vinným trestnými činy, jejichž znaky
nemohly být projednávanými skutky naplněny. Konkrétně namítá, že v jeho trestní
věci nedošlo k naplnění objektivní stránky (konkrétně znaku uvedení někoho v
omyl) a subjektivní stránky (konkrétně úmyslu) trestných činů. Dovolatel své
dovolání opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v tzv.
druhé alternativě, která se vztahuje na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z uvedených
dovolacích důvodů pod písmeny a) až k), když konkrétně namítal naplnění
dovolacího důvodu pod písmenem g), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a ) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Trestného
činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li
uvedeným činem škodu velkého rozsahu.
Odvolací soud v předmětné věci k dané námitce odvolatele, jež byla obsažena v
odvolání proti rozhodnutí soudu nalézacího, pak v první řadě doplnil dokazování
výslechem svědkyně I. Z., z něhož vyplynulo, že v rámci elektronické komunikace
mezi spořitelnou a klientem v rámci mechanismu vyřizování úvěrů nebyly po
obžalovaném požadovány žádné údaje o jeho aktuálních majetkových poměrech,
spořitelna vycházela ze svých znalostí o klientovi. Dokazování bylo doplněno
rovněž provedením listinných důkazů, z nichž vyplynula skutečnost, že
obžalovaný u dvou předmětných úvěrů na splátkách zaplatil celkem 59.947,-Kč. Na
rozdíl od skutkového stavu dovozeného nalézacím soudem [pod bodem 6. písm. a)
až c)], dospěl tedy soud odvolací k závěru, dle něhož obviněný z dvou úvěrů v
celkové výši 600.000,- Kč uhradil částku ve výši 59.947,- Kč, a to do doby
poskytnutí úvěru třetího ve výši 300.000,- Kč. Výše způsobené škody v daném
případě tedy činila dle zjištění odvolacího soudu 840.053,- Kč (viz usnesení
Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 42/2012, č. l. 78). Odvolací soud se
pak v daném kontextu vyslovil rovněž k hmotně právnímu posouzení jednání
obviněného popsaného v bodu 6. skutkové věty výroku nalézacího soudu.
Konstatoval, že v případě sporného bodu 6. je třeba konstatovat, že nenastaly
podmínky pro použití speciální skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu,
neboť v rámci mechanismu poskytnutí úvěrů Česká spořitelna vyšla toliko ze
svých předchozích zkušeností s obžalovaným a žádné dodatečné údaje o jeho
majetkové situaci nepožadovala, ani nebyla zjištěna jakákoli jiná známka
předložení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných
údajů, jak požaduje ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu dle
názoru odvolacího soudu zde nejsou podmínky pro to, aby nebyla použita obecná
skutková podstata zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
jako v ostatních případech popsaných ve výrokové části rozsudku nalézacího
soudu, přičemž znak této skutkové podstaty spočívající v uvedení někoho v omyl
spatřuje odvolací soud v závazku pravidelných měsíčních splátek deklarovaném
obžalovaným ve vztahu ke každému z úvěrů tak, jak tento byl součástí všech
uzavřených smluv.
V rámci dovolacího přezkumu právního posouzení jednání obviněného popsaného v
bodě 6. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, a to jak z jeho strany,
tak i ze strany soudu odvolacího, Nejvyšší soud vychází z právního názoru, jenž
vyslovil v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Konstatoval v
něm, že „při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného
trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou
existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali
pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o
soukromoprávní vztah, je třeba totiž trvat na tom, aby na ochranu svých
majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto
účastníků je nutno pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali
alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno
dosažitelné prostředky … Jak přitom vyplývá z § 43 ObčZ, účastníci
občanskoprávních vztahů jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo
odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Proto za situace, kdy v
rámci předmětného vztahu poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl
snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční
prostředky, pak se s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za
použití prostředků soukromého práva. Z hlediska principů, na nichž je založen
demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho
účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti
druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním
postihem není totiž možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k
ochraně majetkových práv a zájmů.“
Vycházeje z takto vyložených hledisek posuzovaný případ nelze hodnotit jinak
než tak, že poškozená Česká spořitelna, a.s., jako účastnice soukromoprávního
vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých
práv a majetkových zájmů, vědomě nedbala potřebné opatrnosti, když si
neopatřila snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování
úvěrů. To plyne zejména ze svědecké výpovědi svědkyně I. Z. v řízení před
odvolacím soudem. Svědkyně uvedla, že banka na základě svých tehdejších
zkušeností s obviněným jako svým klientem ho považovala za řádného klienta,
který měl na svém účtu dostatečný příjem a své pohledávky řádně splácel. Byl
proto zařazen do seznamu klientů, kterým se jedenkrát měsíčně zasílala nabídka
v rámci nějaké kampaně k určitému produktu nebo úvěru. Z tohoto důvodu mu byl i
nabídnut tzv. předschválený úvěr. Banka při nabídce tohoto úvěru vycházela
jenom ze svých znalostí o klientovi, žádné dodatečné informace od klienta
(obviněného) k jeho finanční situaci nevyžadovala a ani si tyto informace
žádným jiným způsobem nezjišťovala. Je přitom nepochybné, že disponuje
dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při
zachovávání potřebné opatrnosti tyto informace získala. Banka tedy vědomě
riskovala, pokud tímto způsobem nabízela úvěr, zřejmě vedena snahou o co
největší objem obchodů. Pak by ale bylo v rozporu s principy na nichž je
založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního
vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně
vlastních práv a majetkových zájmů. Nejvyšší soud přitom nemíní zpochybňovat či
bagatelizovat postavení poškozené nebo dokonce schvalovat postup obviněného,
avšak musí trvat na tom, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty
jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. V této
souvislosti Nejvyšší soud odkazuje i na výklad zákonného znaku předmětné
skutkové podstaty „uvedení v omyl“, obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne
25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01: „Je-li omyl definován jako rozpor mezi
představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného
odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od
jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost
oklamaného omyl jednoduše eliminovat).“
Pro uvedené, tj. jelikož předmětné dovolání bylo v jeho relevantně uplatněné
části shledáno opodstatněným ve smyslu naplnění dovolacích důvodů dle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, Nejvyšší soud rozhodl o zrušení části rozsudků
odvolacího i nalézacího soudu, týkající se útoku pod bodem 6. písm. a) až c)
výroku o vině a výroku o trestu u obou těchto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ke zrušení rozsudku nalézacího
soudu a vrácení věci témuž k novému projednání a rozhodnutí vedla Nejvyšší soud
i nutnost provedení dalšího dokazování, jehož těžiště leží právě v řízení před
soudem v I. stupně.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo v předmětné věci
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 14. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman