3 Tdo 1366/2017-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání
obviněného P. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, sp.
zn. 9 To 454/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn.
4 T 57/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 4 T 57/2015, byl
obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným
pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se
podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době od 10. prosince 2014 do 10. ledna 2015 v
lokalitě C. S. V. v katastrálním území obce D., okres Ch., dvakrát bez povolení
pokácel nejméně šest vzrostlých bříz, které následně z lesa odvozil vozidlem
Škoda Felicia Pickup za pomocí M. S., kterému řekl, že kácení stromů má
domluvené a ještě v době od 08:00 hodin do 12:00 hodin dne 7. ledna 2015 v obci
D. – P. v., okres Ch., v lokalitě U s., bez povolení pokácel ještě jeden kus
vzrostlé borovice o průměru kmenu 32 cm u paty stromu a dřevní hmotu ze stromu
následně z lesa odvozil vozidlem Škoda Felicia Pickup za pomocí M. S., kterému
řekl, že kácení stromů má domluvené, čímž poškozené společnosti Správa lesů
Drmoul, příspěvková organizace, IČ 18235379, nyní Lesy Drmoul, s. r.o., se
sídlem Drmoul, Plzeňská 181, způsobil nejméně škodu odcizením 1,27 m3 dřevní
hmoty ve výši 884 Kč, přičemž jmenovanému M. S. za pomoc zaplatil částku
nejméně 1 000 Kč,
a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 4 T 23/2013, který nabyl
právní moci dne 30. 8. 2013, pro mj. přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož
výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 8. 6.
2015.
Za uvedený přečin a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Chebu č. j. 4 T 57/2015-165, ze dne 18. 11. 2015 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 27/2016-291, ze dne 11. 2. 2016,
uložil soud prvního stupně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12
měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku
obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 4 T 57/2015-165,
ze dne 18. 11. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To
27/2016-291, ze dne 11. 2. 2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na tento
výrok navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 4 T 57/2015,
podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání
rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 9 To
454/2016, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 9 To
454/2016, podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve zrekapituloval průběh řízení
před soudy nižších stupňů. Následně namítl, že ve věci chybí společenská
škodlivost jeho jednání a že nezpůsobil žádnou škodu. V tomto směru odkázal na
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe a
že trestní právo z podstaty principu ultima ratio má místo jen tam, kde
prostředky jiných právních odvětví z hlediska ochrany práv fyzických a
právnických osob jsou vyčerpány. Zdůrazňuje, že místem spáchání přečinu krádeže
bylo místo bývalého vojenského prostoru, který není oplocen, přičemž ačkoliv
zaměstnanci poškozené společnosti věděli, že se jim ztrácí dřevo, tak
nepostupovali s péči řádného hospodaře, neboť neučinili žádné krok k zajištění
pachatelů krádeže dřeva (např. fotopasti). V lokalitě není umístěna žádná
informační tabule o zákazu těžby dřeva, a je všeobecně známo, že lidé z okolí
tam chodí na dřevo. Navíc se v případě odcizených dřevin jednalo o náletové
dřeviny, které ze strany člověka nevyžadovaly žádnou péči. Vyjadřuje proto
přesvědčení, že předmět přečinu má nulovou hodnotu. Hodnota dřeva podle
znaleckého posudku vychází z toho, že dřevo pokácel a následně použil jako
palivo. Proto se domnívá, že společenská škodlivost ve věci není vůbec dána.
Škoda je nulová. Nebyl prokázán výnos z trestné činnosti, soud nevzal v úvahu,
že dřevo mělo hodnotu 884 Kč, přičemž svědkovi M. S. měl dát za údajnou pomoc
částku 1 000 Kč. Navíc nebylo přihlédnuto k tomu, že užitnou hodnotu přidělil
dřevu svým přičiněním.
Obviněný proto vyjadřuje přesvědčení, že ve věci nebyla prokázána společenská
škodlivost a výše škody. Soudy nezkoumaly vyváženost prevence a represe. Podle
jeho názoru je míra represe nepřiměřená.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci
sám rozsudkem, kterým by zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu sp. zn. 4 T
57/2015 ze dne 27. 9. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp.
zn. 9 To 454/2016 ze dne 2. 3. 2017 a obžaloby ho podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 25. 9.
2017, sp. zn. 1 NZO 713/2017, podrobně rozvedla řízení před soudy nižších
stupňů a obsah dovolacích námitek obviněného. Zdůraznila, že pod zvolený
dovolací důvod lze toliko podřadit námitky obviněného týkající se toho, že
postupem soudů došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K
uplatněné argumentaci státní zástupkyně uvádí, že ke kolizi s ustanovením § 12
odst. 2 tr. zákoníku v dané věci nedošlo, když jednání obviněného z hlediska
své povahy, závažnosti, způsobu provedení a osobě pachatele překročilo rámec
přestupkového jednání a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Skutečnost, že
se jednalo o náletovou dřevinu, nemůže vést k závěru, že odcizené dřevo nemělo
žádnou hodnotu. Jednalo se o dřeviny vyrostlé na jiném pozemku, které mají
vždy nějakou hodnotu a pokud obviněný toto dřevo odcizil, připravil majitele
pozemku o hodnotu tohoto dřeva. Na společenskou škodlivost nemůže mít vliv ani
skutečnost, že majitel pozemek neoplotil a nevybavil fotopastmi.
Státní zástupkyně dále konstatuje, že obviněný si byl i vědom skutečnosti, že
odcizuje cizí dřevo, neboť jinak by svědkovi M. S. netvrdil, že má povolení k
těžbě. Pro úplnost dále uvádí, že chyby ve znaleckém posudku mají charakter
písařských chyb. Ohledně námitky obviněného týkající se hodnoty odcizeného
dřeva a výše odměny, kterou měl předat za pomoc svědkovi M. S. zdůrazňuje, že
znalec stanovil minimální hodnotu odcizeného dřeva a z tohoto pohledu je třeba
hodnotit výši odměny svědkovi M. S.
V závěru podaného dovolání státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s
tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že ve
věci nebyla řádně objasněna výše způsobené škody a v tom, že jeho jednání není
společensky škodlivé.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že zvolené
námitky je možno částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky týkající skutečnosti, zda jednání
obviněného bylo společensky škodlivé, když vzhledem ke konkrétnímu obsahu
zvolené argumentace je nepochybné, že obviněný namítá zásadu subsidiarity
trestní represe.
Ohledně zbývající argumentace považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že
námitky obviněného týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů nemohou
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovat. Takto
formulované námitky směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších
stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s výši způsobené škody, která ovšem
byla stanovena na základě provedeného dokazování, konkrétně znaleckým posudkem
z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializaci oceňování lesa,
dřeviny a škody na nich, myslivost a dříví-těžba. Námitky obviněného tedy
směřují do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Proto nemůže
uplatněná argumentace naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť obviněný nenamítá
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
nýbrž skutková zjištění soudů, když výše způsobené škody nemá vliv na naplnění
znaku skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak
řečeno, pro naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel způsobil nějakou škodu. Postačí, že se
pachatel zmocní cizí věci a byl za takový čin v posledních třech letech
potrestán či odsouzen. Proto i případné nesprávné zjištění výše způsobené škody
v případě uznáni pachatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, pokud není rozhodováno o nároku na náhradu škody, nelze považovat za
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve
smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. přiměřeně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 398/2015). Obecně
je třeba i zdůraznit, že případnému odsouzení za přečin krádeže podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku nebrání skutečnost, že pachatel protiprávním činem
nezpůsobil žádnou škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2011,
sp. zn. 11 Tdo 1518/2011).
Bez ohledu na shora naznačené závěru je nutno zdůraznit následující. V
předmětné věci byla výše způsobené škody zjištěna znaleckým posudkem z oboru
lesního hospodářství, odvětví dříví-těžba, který vypracoval Ing. Stanislav
Dvořák, Ph.D., včetně jeho dodatku. Škoda byla stanovena jako minimální, když
bylo vycházeno z minimálního počtu stromů, které obviněný odcizil a z toho, že
se jednalo o palivové dřevo, které je nejlevnější. Obviněný ve vztahu ke škodě
stanovené znaleckým posudkem neuvedl žádné právně relevantní námitky, pouze
vyjadřuje svůj nesouhlas s výši škody, když uvádí, že dříví nemělo žádnou
hodnotu. V tomto směru je třeba uvést, že samotný nesouhlas obviněného ze
závěry znaleckého posudku nemůže zakládat pochybnosti o správnosti závěru
znalce. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že pokud by dříví nemělo
žádnou hodnotu, tak bylo by zcela nelogické, aby obviněný stromy odcizoval,
když nakonec i z výpovědi svědka M. S. vyplývá, že obviněný stromy kácel z toho
důvodu, že je chtěl prodat a tedy získat finanční prostředky pro svojí osobu.
Ohledně námitek obviněného týkajících se chyb ve znaleckém posudku je třeba
uvést, že se jedná o zřejmé písařské chyby v dodatku znaleckého posudku,
kterými se zabýval i soud druhého stupně a vypořádal se s nimi (blíže viz str.
6 rozhodnutí).
Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe, jak již bylo
naznačeno, naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se
otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění
této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že
trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních
zájmů fyzických osob a právnických osob jinými prostředky a že by mělo být k
použití trestního práva přistoupeno pouze tehdy, jestliže jsou jiné prostředky
ochrany vyčerpané.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze
základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva.
Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů,
které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle § 13 odst. 1 tr.
zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto
ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence
je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné
poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a
dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod
č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo
vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6
Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost
postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe
(resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata
byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního
principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.
1 tr. ř.“
V dané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na úvahy soudu prvního
stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného (str. 9 rozsudku
soudu prvního stupně). Proto lze konstatovat, že soud prvního stupně se
společenskou škodlivostí jednání obviněného zabýval. Soud druhého stupně se s
jeho závěry ztotožnil.
Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti považuje za vhodné odkázat
na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování je
zřejmé, že obviněný páchal trestnou činnost opakovaně, když k odcizení došlo
2x, cílem bylo získat nepochybně majetkový prospěch. Nelze také pominout osobu
obviněného, který byl v minulosti před spácháním této trestné činnosti 9x
soudně trestán pro různorodou trestnou činnost úmyslného charakteru a nyní
projednávané trestné činnosti se dopustil v době, kdy ještě nevykonal předchozí
trest obecně prospěšných prací. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soustavné
a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití
zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém
případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního
práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo
1250/2013). Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry
společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity
trestní represe, a které spočívá v tom, že věc se má řešit prostřednictvím
jiných prostředků, nikoliv prostředky trestního práva, lze uvést následující.
Ani z příslušné judikatury ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom
smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně
nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost
správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí ÚS III.
4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním
jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození
odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce
represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III.
ÚS 2550/12).
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat i na nález
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je
princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou
pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování
zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli
„negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt
namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní
represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním
řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako
korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako
trestného činu. Je vyjádřen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada
se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého
jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně
situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo
pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu
nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno
považovat za trestný čin.“
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské
škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru
lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy
právě vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a
preventivní funkci trestního práva. Použití ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku nemůže odůvodňovat ani skutečnost, že snad poškozená společnost
nezajistila předmětný prostor fotopastmi popř. neoplotila. V tomto směru je
možno konstatovat, že poškozený není povinen provést všechna možná opatření k
zajištění svého majetku, zejména taková, které by byla spojena s neúměrnými
náklady. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená společnost
prostřednictvím svých zaměstnanců sledovala dění na svých pozemcích, když v
podstatě bezprostředně po pokácení stromů tuto skutečnost zjistila a
informovala o tom Policii ČR. Rovněž námitka, že poškozená společnost
neumístila na svých pozemcích tabulky zakazující těžbu dřeva nemá na posouzení
společenské škodlivosti obviněného vliv. Především je třeba podotknout, že je
všeobecně známou skutečností, že ani z volně přístupných pozemků nemůže
kdokoliv kácet stromy, že tyto jsou majetkem vlastníka nemovitostí, když podle
§ 507 NOZ součástí pozemku je i rostlinstvo na něm vzešlé. O tom, že obviněný
si byl této skutečnosti vědom, nakonec svědčí i faktické jednání obviněného,
který svědkovi M. S. tvrdil, že kácení stromu má povolené, takže mu nepochybně
bylo známo, že stromy bez souhlasu vlastníka nemůže pokácet a dřevo si
přisvojit. Ani skutečnost, že se jednalo o náletové dřeviny nemůže mít vliv na
společenskou škodlivost, když součástí lesa a majetku vlastníka lesa jsou
nepochybně i náletové dřeviny, když lesem se podle § 2 písm. a) zákona č.
285/1995 Sb., o lesích v platném znění, se rozumí lesní porosty s jejich
prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa. Skutečnost, že stromy nebyly
vysazený lidmi nemůže vést k závěru, že nemají žádnou hodnotu. Proto lze
námitky obviněného považovat za zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že snad
obviněný neměl ze spáchání trestné činnosti žádný zisk, když dřevo mělo mít
podle znalce hodnotu 884 Kč a svědkovi M. S. měl za pomoc dát částku 1 000Kč,
nemůže mít na společenskou škodlivost vliv. Navíc je třeba uvést, že cena
odcizeného dřeva byla znalcem stanovena jako minimální, což neznamená, že za
prodej dřeva nezískal obviněný vyšší částku.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo
podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová