4 Tdo 1051/2014-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014
o dovolání obviněného K. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 55 To 64/2014, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 7/2014, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání
obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 3 T
7/2014, byl obviněný K. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného
rozsudku dopustil tím, že
„v přesně nezjištěné době, prokazatelně však nejméně dne 25. 8. 2012 společně
s F. S., který dne 9. 1. 2013 zemřel, v obci H., okres Š., v kufru motorového
osobního vozidla zn. Ford Mondeo 1.8, jehož majitelem byl právě F. S.,
neoprávněně přechovával celkem 150 ks balení léků ClaritineActive po deseti
kusech tablet s obsahem prekursoru sulfátu pseudoefedrinu 120 mg v jedné
tabletě a celkem 5 ks balení léku NeoAfrin po osmi kusech tablet s obsahem
prekursoru sulfátu pseudoefedrinu 120 mg v jedné tabletě, které však nejsou v
České republice volně dostupné, přičemž za prekursor se považují nejen všechny
látky, které jsou uvedeny v příloze I. nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 273/2004 Sb. o prekursorech drog, ale i takové látky obsažené v
léčivých přípravcích, které jsou sice jinak z této definice vyloučeny, avšak
takovou látku (prekursor) z nich lze snadno použít nebo extrahovat snadno
dostupnými nebo hospodářskými prostředky“.
Za tento přečin a zároveň se sbíhající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283
odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T
138/20112 – 215, byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
celkem 150 ks balení léků Claritin Active po 10 kusech tablet a 5 ks balení
léků NeoAfrin po 8 kusech tablet, 180 kusů tablet léků Sudafed a 280 kusů
tablet označených GXEX3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen
výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10.
2012, č. j. 1 T 138/2012-215, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst.
1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za
splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu obviněného znovu odsoudil při
nezměněném výroku o vině, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do
věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil
trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to celkem 150 ks balení
léku Claritin Active po 10 kusech tablet, 5 ks balení léku NeoAfrin po 8 kusech
tablet, 188 kusů tablet léku Sudafed a 280 kusů tablet označených GXEX3.
Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 138/2012,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
14. 4. 2014, sp. zn. 55 To 64/2014, podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně
právním posouzení.
V dovolání obviněný setrval na své obhajobě, že se jednání, za které byl
odsouzen, nedopustil. Současně dodal, že dovolání směřuje do výroku o vině i
trestu.
Dovolatel předně zpochybnil výpovědi svědků – policistů Ing. P. Š. a P. D., že
poté, co zastavili předmětné vozidlo a zjistili, že se v jeho zavazadlovém
prostoru nachází dvě igelitové tašky s léky, se těchto igelitových tašek ani
léků vůbec nedotkli, neboť i z výslechu policejního technika je zřejmé, že léky
po jízdě musely být z krabiček vysypány. Soudy obou stupňů se nezabývaly
subjektivní stránkou trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by si byl
vědom, co je v autě převáženo. O důvodnosti subjektivní stránky nevypovídá nic
ani zemřelý spolupachatel F. S. ? majitel vozidla, jenž uvedl, že věci v kufru
nejsou jeho a pravděpodobně tam zůstaly poté, co vozidlo půjčil dalším osobám.
Za přechovávání se považuje jakýkoliv způsob držení předmětu určeného k výrobě
psychotropní látky, které pachatel již musí mít ve své moci. V tomto případě se
však prokazatelně jednalo o automobil F. S. a pouhá skutečnost, že toto vozidlo
řídil, nezakládá soudem učiněné zjištění o tom, že léky byly v jeho držení a že
měl možnost s nimi bez dalšího pouze dle vlastního uvážení disponovat. Závěr
nalézacího i odvolacího soudu je pouze domněnka, která nemá oporu v provedených
důkazech. Jeho spolupachatel zemřel a jeho výpověď provedená přečtením úředního
záznamu svědčí spíše v jeho prospěch. Jediným důkazem, o který se zjištění viny
opírá, je důkaz pachovou stopou, což je ale důkaz nepřímý, neprokazuje nic
jiného, než že přišel do styku s igelitovou taškou. Použití pachové stopy jako
fakticky jediného důkazu svědčícího proti jemu samotnému nevytváří ucelený
řetěz nepřímých důkazů, na kterých by bylo možné stavět při rozhodování o jeho
vině. Do styku s věcmi v kufru auta přišel na požádání policistů, když dostal
pokyn, aby vypadlé krabičky podal policistovi k přečtení, a pak je dával do
tašky. Tato jeho obhajoba vyvrácena nebyla. Důkazní návrh na doplnění
dokazování o daktyloskopické a pachové stopy obou policistů proveden nebyl. Z
fotodokumentace, kterou pořídili policisté s technikem je zřejmé, že krabičky s
léky byly mimo igelitové tašky a jsou srovnány do úhledných komínků, což
neodpovídá náhodnému vysypání při převozu v kufru auta. Je tedy zřejmé, že s
krabičkami léků a taškami bylo manipulováno, že v tomto směru jsou výpovědi
policistů v rozporu s protokolem o ohledání z místa činu a fotodokumentací a
jsou zjevně nevěrohodné. Obviněný dále uvedl, že za nesprávné považuje také
rozhodnutí o trestu, když má za to, že trest je nepřiměřeně přísný a neúčelný.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu a přikázal
Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konstatoval, že tyto lze pod deklarovaný
dovolací důvod podřadit pouze zčásti. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítal
nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadal výlučně učiněná skutková
zjištění soudů obou stupňů. Jednalo se tak o námitky obviněného, které byly
založeny na tvrzení, že zjištěný důkazní stav není dostatečný pro vyslovení
pozitivních závěrů o jeho trestní odpovědnosti, že soud se nevyrovnal s jeho
argumentací týkající se fotodokumentace založené ve spise a je pouze domněnkou
soudu, že léky byly v jeho držení a že jediným důkazem, o který soud opřel
výrok o vině, je pachová stopa, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že do
styku s věcmi v kufru přišel až na pokyn policistů a nebyl proveden důkaz
daktyloskopickou a pachovou zkouškou obou policistů. Obviněný tedy výlučně
napadal skutková zjištění soudů, a pokud by podal dovolání výlučně z těchto
důvodů, bylo by nutné toto odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že v posuzované trestní věci se rovněž
nejedná o extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, neboť závěr o vině obviněného jednoznačně z provedeného
dokazování vyplývá. Obviněný totiž nevznesl žádný důvodný argument, který by
mohl podpořit závěr o rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
samotnými důkazy.
Za právně relevantní lze považovat jen dovolací námitky, kdy obviněný uvedl, že
se soudy nezabývaly subjektivní stránkou, přičemž ani z výroku rozhodnutí není
zřejmé, proč si měl být vědom toho, co je v autě převáženo, když věci, které
byly v autě v zavazadlovém prostoru, neměl ve své moci, neboť vozidlo patřilo
F. S. Nic tedy nesvědčilo pro to, že by s uvedenými věcmi mohl disponovat, čímž
zároveň zpochybnil naplnění znaků objektivní stránky této skutkové podstaty,
tedy samotné přechovávání uvedených předmětů.
K tomu státní zástupce uvedl, že obviněný byl zastaven jako řidič osobního
vozidla a po zjištění, že v jeho zavazadlovém prostoru se nachází několik
balení léků, které je popsáno shora, přičemž se jedná o léky, které nejsou v
naší republice volně dostupné, bylo rovněž zjištěno, že na obviněného je vydán
příkaz k zatčení. Následně odborným vyjádřením z oboru metody pachové
identifikace byla zjištěna shoda jeho pachové stopy s pachovou stopou odebranou
z igelitové tašky. Současně bylo z rejstříku trestů zjištěno, že byl v
minulosti již vícekrát soudně trestán pro trestnou činnost obdobného charakteru
a dokonce v nedávné době pro trestnou činnost zcela totožnou. Nelze
přehlédnout, že při testu na přítomnost omamných a psychotropních látek byla u
obviněného detekována látka na bázi amphetaminu a je tak zřejmé, že závěr soudu
prvního stupně, že obviněný naplnil subjektivní stránku žalované skutkové
podstaty, je zcela správný. Státní zástupce pak připomněl, že uvedenými
námitkami se zabýval již odvolací soud, neboť byly předmětem odvolání
obviněného v této trestní věci. K námitkám dovolatele k uloženému trestu státní
zástupce podotkl, že námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to pouze tehdy,
byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Také tyto dovolací námitky
státní zástupce označil za nedůvodné.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento
závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění ? skutkové větě. V odůvodnění
rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích
trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v
podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující
soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto
případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou
stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které
je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov.
rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H.
Beck).
Obviněný sice v dovolání deklaroval hmotně právní námitku spočívající v
nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou námitek se pouze
domáhal odlišných skutkových závěrů. Výhrady, jimiž obviněný poukazuje na to,
že v řízení nebyl řádně zjištěn důkazní stav zejména ve vztahu k
fotodokumentaci založené ve spise, když namítá, že jediným, navíc nepřímým
důkazem je důkaz pachovou stopou, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že do
styku s věcmi v kufru přišel až na pokyn policistů a nebyl proveden důkaz
daktyloskopickou a pachovou zkouškou obou policistů, je třeba považovat z
hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za
právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal skutková zjištění,
která soudy ve věci učinily. Těmito námitkami se obviněný tudíž domáhá jen
toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou
skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení
důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a
domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek
tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn
přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům
dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení
obviněným navrhovaných důkazů (odborného posouzení z oboru daktyloskopie a
pachových stop ohledně ztotožnění stop policistů prap. Ing. P. Š. a prap. P.
D., na zabavených věcech) nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního
charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu
vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení
před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto mohou založit
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy,
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov.
nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS
402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná,
neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i
druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto
směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v
řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na
posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela a
výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud názorům
nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně
ztotožnil.
V návaznosti na výše uvedené tak lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní pouze
námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a v řízení provedenými
důkazy, jakož i námitku obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky
skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to objektivní i subjektivní
stránka. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně
neopodstatněné.
Přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní
látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, sobě
nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k
nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje
omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti
možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a
psychotropními látkami a přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku.
Ustanovení § 286 odst. 1 tr. zákoníku postihuje výrobu, opatření nebo
přechovávání prekursoru nebo jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě
omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo
psychotropní látku nebo jedu. Nestačí tedy vyrobit, opatřit nebo přechovávat
předmět způsobilý k výrobě takové látky, ale musí jít o předmět určený k
nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravu obsahujícího omamnou
nebo psychotropní látku nebo jedu. Podle zák. č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů je
prekursorem látka uvedená v kategorii l přílohy I. přímo použitelného předpisu
Evropských společenství. [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004]) nebo v kategorii l přílohy přímo použitelného předpisu Evropských
společenství [Nařízení Rady (ES) č. 111/2005]. Předměty určené k výrobě omamné
nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku
nebo jedu jsou nejen přístroje, jiná zařízení a jejich součásti, ale i
suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé a zároveň určené k takové
výrobě. Nemusí jít však o předměty výlučně určené k takové výrobě. Pokud jde o
jiné předměty určené k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky,
přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu, nezáleží
z hlediska § 286 tr. zákoníku na tom, zda jsou vyrobeny, opatřeny nebo
přechovávány oprávněně či neoprávněně, neboť jde zpravidla o předměty, k
jejichž výrobě, opatření nebo přechovávání se nevyžaduje žádné povolení.
Zvláštní situace je však u výroby, opatření a přechovávání prekursoru, kde musí
jít z hlediska trestní odpovědnosti za jeho výrobu, opatření nebo přechovávání
jako předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky
(přípravku), který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu podle §
286 tr. zákoníku pouze o výrobu, opatření nebo přechovávání oprávněné.
Neoprávněná výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídka, zprostředkování, prodej nebo
jiné opatření nebo přechovávání pro jiného prekursoru je postihována jako
trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku.
Pokud jde o namítanou subjektivní stránku, vyžaduje se u tohoto trestného činu
zavinění úmyslné. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný se dopustil uvedeného přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené
výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku
jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (citována
výše), společně s F. S., který zemřel. V právní větě výroku o vině je pak
uvedeno, že obviněný přechovával prekursor určený k nedovolené výrobě
psychotropní látky a čin spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný v přesně nezjištěné době,
prokazatelně však nejméně dne 25. 8. 2012, v kufru motorového osobního vozidla
zn. Ford Mondeo, jehož majitelem byl F. S., neoprávněně přechovával prekursor
určený k nedovolené výrobě psychotropní látky. Podle odborného vyjádření z
oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická chemická expertíza OKTE PČR (č.
l. 41 tr. spisu) s celkovým možným praktickým výtěžkem 120,12g hydrochloridu
MF.
Obviněný, který trestnou činnost popřel, ve své výpovědi namítal, že si nebyl
vědom toho, co je v autě převáženo, když toto patřilo F. S., který uvedl, že
věci v kufru auta nejsou jeho a asi tam zůstaly poté, co vozidlo půjčil dalším
osobám. Za tohoto stavu obviněný dále dovozoval, že věci, které byly v autě
převáženy, neměl ve své moci a skutečnost, že toto vozidlo řídil, ještě
nedokazuje, že léky byly v jeho držení a měl možnost s nimi disponovat. Této
verzi jeho obhajoby nelze přisvědčit, když ze svého jednání byl plně usvědčen
provedeným dokazováním. V tomto ohledu nutno přisvědčit zejména výpovědím
zasahujících policistů Ing. P. Š. a P. D., kteří potvrdili, že při kontrole
vozidla Ford Mondeo, jenž obviněný řídil, se v jeho zavazadlovém prostoru
nacházely dvě igelitové tašky s léky a vyvrátili tak jeho tvrzení, že po
otevření zavazadlového prostoru, k jehož ohledání byl přivolán kriminalistický
technik nprap. J. K., na tašky či krabice s léky oni či obviněný sahali. Rovněž
vyvrátili námitky, jimiž shodu daktyloskopických stop obviněný zpochybňoval
tvrzením, že rozházené krabičky s léky v kufru na pokyn policistů ručně
sesbíral a vložil do igelitových tašek. Pominout nelze ani závěry odborného
vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, jakož i odborného vyjádření z
oboru metody pachové identifikace, kterým byla zjištěna shoda pachové stopy
obviněného s pachovou stopou z igelitové tašky, jak podrobně rozvedl nalézací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a které jednoznačně vyvrací tvrzení
obviněného, že nevěděl o lécích, které jsou v zavazadlovém prostoru. Bez
zajímavosti není ani to, že obviněný byl za trestnou činnost z oblasti drogové
problematiky a dokonce i za prakticky stejnou trestnou činnost v minulosti
odsouzen (viz rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012,
č. j. 1T 138/2012-115, kdy byl zadržen poté, co taktéž převážel prekursory z P.
do naší republiky). Z učiněných skutkových zjištění tak lze učinit závěr, že
obviněný přechovával prekursor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky v
množství ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu specifikovaném, přičemž s
nimi disponoval, měl je zcela ve své moci uloženy v kufru vozidla, které řídil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud důvodně neměl pochybnosti o tom,
zda obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové
podstaty přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto
souhlasí se závěry, které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, ve shodě s
názorem rozhodujících soudů i státního zástupce, že v nyní posuzované věci bylo
bez pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky
skutkové podstaty přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek
byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován. Závěr o vině
obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně
prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně
vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ? pobočka v Olomouci není rozhodnutím, které
by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Obviněný v dovolání rovněž napadl i výrok o trestu tvrzením, že uložený trest
je nepřiměřeně přísný a neúčelný.
Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání
jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je
dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho
naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ,
tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu
trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu,
který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen
některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek,
které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za
určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho
zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen
tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici
trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně
určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 58 tr. zákoníku
upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení
ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci
nejedná. V tomto směru Nejvyšší soud nicméně s poukazem na záznamy vyplývající
z opisu Rejstříku trestů k osobě obviněného považuje za vhodné připomenout, že
obviněný byl již v minulosti pro trestnou činnost obdobného charakteru vícekrát
soudně trestán, když naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 138/2012, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 6. 12. 2012 pro
zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a jehož se
dopustil dne 15. 5. 2012.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O
dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše
Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal