Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2025 č. j. 61 Co 24/2025-633 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 0 P 103/2023-596, 22 P a Nc 158/2023, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a J. P. a nezl. E. L. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilou vedlejší účastnicí a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci neshledal naplnění podmínek pro úpravu styku stěžovatele s nezletilou podle § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jakkoliv bylo podle soudu prokázáno, že citový vztah nezletilé ke stěžovateli byl "nepochybně původně vřelý", postupem času ochladl a nezletilá se s ním již stýkat nechce. Absence kontaktu se stěžovatelem přitom nezletilé v současnosti nezpůsobuje újmu ani osobní strádání.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Poukázal na obsah pohovoru s nezletilou (ze dne 23. 10. 2023), znalecký posudek či výpověď znalce a obdobně jako okresní soud uzavřel, že jakkoliv je stěžovatel k nezletilé osobou společensky blízkou a má k němu stále určitý citový vztah, není naplněna podmínka, podle níž by nedostatek styku pro ni znamenal újmu.
4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy napadená rozhodnutí odůvodnily zcela nedostatečně, místy nelogicky a nepřesvědčivě. Podle něj nelze z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu zjistit, jak vyložil příslušná zákonná ustanovení, jaké skutečnosti považoval za rozhodné a které z nich byly či nebyly prokázány. Krajský soud však rozhodnutí okresního soudu pro nepřezkoumatelnost nezrušil, ale potvrdil. Stěžovatel dále zpochybňuje tvrzení nezletilé, že by postačovalo styk s ním upravit pouze v rozsahu jednoho odpoledne; podle stěžovatele nejde o autentické vyjádření nezletilé (pravděpodobně to uvedla pod vlivem matky). Na podporu svých tvrzení o silném citovém poutu mezi ním a nezletilou v řízení předkládal průběžně řadu důkazů (obrazových i zvukových), avšak soudy se s nimi nijak nevypořádaly, resp. některé jím navrhované důkazy ani neprovedly (dotaz na mateřskou školu, kterou nezletilá navštěvovala). To stejné učinil i znalec, který část důkazů při vypracování znaleckého posudku zcela opomenul. Přesto soudy při svém rozhodování vycházely převážně právě ze znaleckého posudku a sdělení nezletilé při pohovoru.
5. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti [usnesení ze dne 10. 11. 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11]. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019
sp. zn. II. ÚS 2821/18
, bod 12).
7. V nyní posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu na úpravu styku stěžovatele, který je bývalým partnerem matky nezletilé; ta poté, co jí sama měla v pěstounské péči, nezletilou adoptovala. Podle § 927 občanského zákoníku mají právo stýkat se s dítětem osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Podmínky jsou vymezeny kumulativně, to znamená, že musí být splněny všechny bez rozdílu. Soud je povinen se v takovém případě zaměřit na zjištění, zda má nezletilé dítě k dané osobě dlouhodobý (nikoliv jen přechodný) citový vztah a též zda a event. v jakém smyslu by dítěti absencí styku s takovou osobou vznikla újma; důkazní řízení striktně směřuje ke zjištění citové vazby dítěte k takové osobě, nikoliv naopak (srov. obdobné závěry usnesení ze dne 27. 7. 2021
sp. zn. III. ÚS 1741/21
, body 9 až 11).
8. Podstatou ústavní stížnosti jsou především námitky stěžovatele směřující právě proti soudy provedenému dokazování a proti odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001
sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003
sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165) a další]. Žádná taková pochybení však v nyní posuzované věci neshledal.
9. Obecné soudy na základě provedeného dokazování ústavně souladným způsobem odůvodnily, že není splněna jedna z podmínek § 927 občanského zákoníku (srov. body 48 a 49 napadeného rozsudku okresního soudu a body 14 a 15 napadeného rozsudku krajského soudu). Soudy nezpochybňovaly, že mezi nezletilou a stěžovatelem existoval v době společného soužití s matkou vřelý citový vztah (brala jej jako "tatínka"), který postupně oslaboval, ale přesto i nyní v určité omezené míře trvá. Nezletilá se však sama vyjádřila, že ke stěžovateli by chtěla chodit na návštěvy, ale nechce již u něj spát (nezletilé vadí mj. i to, že stěžovatel ji přes její výslovný nesouhlas neustále natáčí). Vzhledem k věku nezletilé (osm let) hodnotily soudy její přání v souladu s dalšími kritérii při zjišťování jejího nejlepšího zájmu [podrobně ke konceptu nejlepšího zájmu dítěte srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017
sp. zn. I. ÚS 1737/16
(N 124/86 SbNU 109)]. Vycházely proto též ze stanoviska opatrovníka nezletilé, výpovědí účastníků a především ze závěrů znaleckého zkoumání, které bývá v obdobných případech, vzhledem k povaze dané problematiky, stěžejním [pozn.: k hodnocení znaleckého posudku obecnými soudy srov. například nález ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
(N 73/45 SbNU 149)]. Ze všech důkazů přitom vyplynulo, že absence styku nezletilé se stěžovatelem pro ni neznamená újmu; to je seznatelné i z toho, že již nějakou dobu jejich styk neprobíhá a nezletilá toto nevnímá nijak negativně. Jde o závěry logické a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.
10. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani polemika stěžovatele s postupem znalce, který podle něj pominul ve spisu založené audio a video nahrávky. Znalec však při výslechu (a rovněž v průběhu znaleckého zkoumání) svůj postup dostatečně odůvodnil - uvedl, že jim nevěnoval pozornost, jelikož mu není dostatečně známo, za jakých okolností vznikly a je tu "určitá pravděpodobnost, že jsou nahrávky stylizované" (blíže srov. bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 41 napadeného rozsudku okresního soudu). Obdobně neobstojí ani námitky stěžovatele, podle něhož obecné soudy jeho návrh zamítly, přestože dovodily (negativní) vliv matky na nezletilou při formování jejího vztahu ke stěžovateli. Je totiž zapotřebí uvědomit si, že nejde o úpravu styku druhého z rodičů, ale stěžovatel je "pouhou" - slovy zákona - "osobou společensky blízkou", zatímco s matkou nezletilá žije a pouze jí náleží rodičovská odpovědnost. Jinak řečeno - rodičem, potažmo rodinou je tu pouze matka. Proto je v nyní posuzovaném případě (znalecky) zkoumán jen postoj a vztah nezletilé ke stěžovateli, nikoliv vliv matky na nezletilou či citový vztah stěžovatele k nezletilé.
11. Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy bezdůvodně neprovedly některé jím navrhované důkazy, lze poukázat též na bod 45 napadeného rozsudku okresního soudu, v němž soud odůvodnil neprovedení důkazu dotazem na mateřskou školu, do níž nezletilá docházela před dvěma lety (soud jej v dané fázi řízení nepovažoval za relevantní). Obecné soudy nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, jestliže takový postup - tak jako v nyní posuzované věci (v bodě 25 napadeného rozsudku obvodního soudu) - zdůvodní [srov. nález ze dne 27. 8. 2001
sp. zn. IV. ÚS 463/2000
(N 122/23 SbNU 191) či usnesení ze dne 28. 5. 2024
sp. zn. III. ÚS 1242/24
].
12. Ústavní soud proto uzavírá, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Samotný nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy provedené důkazy posoudily, neznamená porušení jeho základních práv. Pakliže jsou závěry logicky a racionálně odůvodněny, jako v posuzované věci, není důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu