Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Martiny Dubové, zastoupené Mgr. Lukášem Vackem, advokátem, se sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 20 Cdo 2944/2023-788, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 16 Co 68/2022-737 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 2021 č. j. 14 EXE 3097/2019-698, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VALENTER, a. s., se sídlem U Nikolajky 3325/34, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (povinná) se návrhem domáhala zastavení exekuce vedené ve prospěch vedlejší účastnice řízení (oprávněné) pro vymožení částky 14 136 602 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty podle vykonatelného notářského zápisu, jehož hmotněprávní základ spočíval ve smlouvě o zápůjčce uzavřené dne 23. 5. 2017 mezi vedlejší účastnicí řízení jako zapůjčitelem a stěžovatelkou jako vydlužitelkou, v níž byl sjednán splátkový kalendář s ujednáním o ztrátě výhody splátek v případě prodlení.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 14. 10. 2021 č. j. 14 EXE 3097/2019-698 řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhaného práva započtením zastavil a ve zbylém rozsahu návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl (výrok I). Stěžovatelce dále uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 22 869 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 16 Co 68/2022-737 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 2 541 Kč (výrok II). Městský soud ve shodě s obvodním soudem vycházel z toho, že stěžovatelka se ocitla v prodlení s úhradou první splátky a vedlejší účastnice řízení uplatnila ztrátu výhody splátek formou výzvy. Stěžovatelkou namítaný nedostatek pravosti a správnosti podpisu na potvrzení o převzetí zásilky ze dne 10. 4. 2019 obsahující oznámení o zesplatnění dluhu založený na tvrzení, že si její převzetí a podepsání nevybavuje, nemohl obstát. Stěžovatelka nepředestřela věrohodnou verzi skutkové situace, proč jí nemohlo být doručeno oznámení o zesplatnění dluhu. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by smlouva o zápůjčce byla uzavírána ve spotřebitelském režimu, že by šlo o disimulované právní jednání a městský soud nepřisvědčil ani námitce započtení pohledávky stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení vůči pohledávce vymáhané.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 2. 2024 č. j. 20 Cdo 2944/2023-788 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu na zodpovězení stěžovatelkou nastolených otázek buď nezáviselo, nebo bylo vyřešeno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, popř. se její námitky týkaly skutkových zjištění anebo šlo o kritiku hodnocení provedených důkazů.
6. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že exekuce nebyla zastavena. Rozporuje především skutečnost, že jí měla být doručena zásilka obsahující oznámení o zesplatnění dluhu, přičemž popírá pravost svého podpisu na potvrzení o převzetí zásilky. K tomu navrhla důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, ale ten nebyl proveden. Městský soud provedení důkazů nepřipustil s odůvodněním, že zpochybnění podpisu musí být provázeno předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné skutkové verze reality, která by byla způsobilá zpochybnit údaje na potvrzení a tím oslabit jeho vypovídací sílu a důkazní schopnost. Tento názor považuje stěžovatelka za nesprávný a odchylující se od ustálené rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 20 Cdo 2759/2018 nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Nesouhlasí s tím, že by měla zrovna ona prokazovat nepravost podpisu, nadto jí to ani nebylo obecnými soudy umožněno. Obvodní soud a městský soud svým postupem, kdy nepřipustily důkaz znaleckým posudkem, porušily právo na soudní ochranu. Stejně tak Nejvyšší soud se nezabýval tím, že stěžovatelce bylo znemožněno prokázání nepravosti podpisu, čímž také porušil právo na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tom, že obecné soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který měl prokázat nepravost podpisu stěžovatelky na potvrzení o přijetí zásilky s oznámením o zesplatnění dluhu.
10. Ústavní soud předesílá, že obdobnou námitkou stěžovatelky týkající se prokázání nepravosti jejího podpisu se zabýval v usnesení ze dne 10. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2222/23
, jímž její ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. K její argumentaci, že obecné soudy nesprávně požadovaly, aby stěžovatelka v rámci namítání nepravosti podpisu předestřela jinou srovnatelně pravděpodobnou skutkovou verzi reality, Ústavní soud zaujal stanovisko, že ze strany stěžovatelky jde o požadavek na přezkum aplikace podústavního práva. Navíc stěžovatelka nesprávně interpretovala závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz výše zmiňovaná rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2759/2018 nebo sp. zn. 22 Cdo 2670/98).
11. I v nyní posuzované věci z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že se obvodní soud i městský soud skutečností, zda se oznámení o zesplatnění dluhu dostalo do sféry dispozice stěžovatelky, dostatečně zabývaly (k tomu shrnutí skutkových zjištění ohledně doručování oznámení v bodě 18 usnesení obvodního soudu a z něj vyvozené právní závěry v bodě 40 a násl.) a provedly k tomu řadu důkazů. V této souvislosti se obecné soudy zabývaly i problematikou důkazní povinnosti a důkazního břemene. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka netvrdila, že potvrzení o převzetí zásilky ze dne 10. 4. 2019 nepodepsala, když pouze uváděla, že si nevybavuje, že by listinu podepsala, nepovažoval obvodní soud za nutné důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví provádět a s tímto postupem souhlasil i městský soud.
12. K námitce, že stěžovatelce nebylo umožněno prokázání nepravosti podpisu, Ústavní soud v obecné rovině poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud pokládá rovněž za nutné připomenout, že zásadu práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. 11. 1994
sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelčině věci konkrétně znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Obecné soudy vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely a proč neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, mj. důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Rovněž zdůraznily, že rozhodnutí nebyla založena na závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, nýbrž na tom, že byla prokázána skutková verze vedlejší účastnice řízení, a to hodnocením provedených důkazů v souladu s § 132 o. s. ř.
13. Ústavní soud nemá ani výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který se nezabýval otázkou týkající se prokazování pravosti podpisu. Stejně jako ve shora citovaném usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2222/23
stěžovatelka v dovolání nezpochybňovala právní, nýbrž skutkové závěry a svoji dovolací otázku stavěla na odlišném skutkovém základě.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu