20 Cdo 2759/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. V., s místem podnikání v H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č.
1005/23, proti povinnému L. H., B., zastoupenému Mgr. Radkem Zapletalem,
advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka č. 3/4, pro 255 423 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 25 EXE
1182/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.
listopadu 2017, č. j. 12 Co 41/2017-172, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního
soudu ve Vyškově ze dne 7. 9. 2016, č. j. 25 EXE 1182/2016-51, kterým soud
prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 16. 5. 2016 na zastavení exekuce
vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov,
na základě pověření Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2016, č. j. 25 EXE
1182/2016-14. Odvolací soud uzavřel, že podpis povinného na uznání závazku ze
dne 11. 3. 2013, jehož součástí je rozhodčí doložka, je pravý a nejde o
padělek, ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod
pro zastavení exekuce. Povinný, který tvrdil, že podpis na listině ze dne 11.
3. 2013 není jeho pravým podpisem, neunesl důkazní břemeno; jím navržený důkaz
znaleckým posudkem důvodnost jeho obrany vyvrátil. Není proto namístě
přisvědčit povinnému, že pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské a agrární
komoře na základě rozhodčí doložky nebyla dána a že rozhodčí nález tohoto soudu
ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. Rsp 1272/15, neobstojí jako způsobilý exekuční
titul a že exekuce má být z tohoto důvodu zastavena podle § 268 odst. 1 písm.
h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že důkazní
břemeno ohledně pravosti listiny nese ten, kdo z pravosti listiny pro sebe
dovozuje příznivé právní důsledky, proto v projednávané věci nese v případě
zpochybnění pravosti listiny obsahující rozhodčí doložku povinným důkazní
břemeno oprávněný. Oprávněný však byl v tomto ohledu „zcela pasivní“ a jediný
důkaz, který byl proveden (znalecký posudek ohledně pravosti podpisu
povinného), navrhl povinný, přičemž dle tohoto posudku jsou závěry znalce pouze
v rovině pravděpodobností; tyto skutečnosti by však měly být postaveny najisto.
Povinný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jak dovolatel správně uvádí, dovolací soud již dříve dovodil, že popření
pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání
její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel
listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu
(nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých
okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k
tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno
důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe
dovozuje příznivé právní důsledky, tedy v daném případě nikoliv povinný, ale
oprávněný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn.
22 Cdo 2670/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1228/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo
988/2004).
Namítá-li však dovolatel, že důkazní břemeno týkající se pravosti listiny ze
dne 11. 3. 2013, která obsahovala i rozhodčí doložku, neleželo na něm, ale na
oprávněném, který k prokázání pravosti listiny nenavrhl žádné důkazy, přehlíží,
že ačkoliv odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení otázku důkazního
břemene ve vztahu k prokázání pravosti listiny ze dne 11. 3. 2013 zmiňuje,
napadené rozhodnutí ve skutečnosti neopřel o využití zásady non liquet (není
prokázáno); naopak na základě znaleckých posudků znalců JUDr. Jiřího Straky a
PhDr. Jiřího Valešky po skutkové stránce uzavřel, že povinný rozhodčí doložku
podepsal, a že rozhodčí nález je proto způsobilým exekučním titulem. To, že
rozhodnutí vyznělo v neprospěch povinného, tedy nebylo způsobeno tím, že by
neunesl důkazní břemeno.
Odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenou ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, když na základě popření pravosti listiny povinným přistoupil
k jejímu dokazování a všechny provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou,
zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a bylo na jeho zvážení
(srov. zásada volného hodnocení důkazů – § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu
prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze
dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolatelem namítaná skutečnost, že
odvolací soud ke svým závěrům dospěl na základě důkazu, který navrhl povinný, a
zhodnotil jej v jeho neprospěch, není rozhodná, neboť odvolací soud je vázán
zásadou volného hodnocení důkazů, aniž by bylo podstatné, kdo provedené důkazy
navrhl. Navrhl-li povinný důkaz znaleckým posudkem, na jehož základě následně
odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, který byl pro povinného nepříznivý
(že jeho podpis na rozhodčí doložce je pravý), nelze tento závěr zpochybnit jen
proto, že důkaz znaleckým posudkem byl proveden k návrhu strany, která nenesla
důkazní břemeno prokazování jeho pravosti.
Vznáší-li dále dovolatel námitky proti znaleckému posudku a jeho hodnocení,
zpochybňuje tak hodnocení důkazů a jeho výsledek odvolacím soudem, a uplatňuje
tak v této části jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo
2377/2017, vůči němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2757/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/201, vůči němuž ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS
2393/16). Námitkami proti postupu odvolacího soudu při hodnocení jednotlivých
důkazů se dovolatel snaží zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že podpis
povinného na rozhodčí doložce je pravý. Je tedy zřejmé, že v tomto směru
povinný neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní
(uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při
právním posouzení věci vyšel odvolací soud). Skutkový základ sporu nelze v
dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015,
proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne
25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16).
Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud České
republiky jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu