Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem AK se sídlem Davídkova 654/27, 180 00 Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 3 T 50/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. 9 To 358/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 217/2009, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a A) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, B) Městského státního zastupitelství v Praze a C) Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení těchto ústavních práv na spravedlivý proces a na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že jeho obhájce nebyl policejním orgánem řádně předem vyrozuměn a informován o konání výslechu svědka M. S., uskutečněného v přípravném řízení dne 31. 3. 2008. Tím prý byla znemožněna účast obhájce při výslechu, takže obhájce nemohl svědkovi klást dotazy k osvětlení značných rozporů v jeho výpovědi. Protokol o výpovědi svědka S. byl později přečten při hlavním líčení a výpověď byla nesprávně použita jako usvědčující důkaz, o nějž se opírá odsuzující rozsudek.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 T 50/2008, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a ) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák.") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl odsouzen za použití § 42 odst. 1 tohoto tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 let ve výkonu se zvýšenou ostrahou; dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 13.000,- Kč a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci.
Trestný čin měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný se v době od srpna 2007 do ledna 2008 v Praze zabýval prodejem a přechováváním drog - heroinu. Drogy prodával opakovaně u Paláce Flora, v hotelu Rhea, na Hlavním nádraží a na jiných místech T. G., R. D., M. S. a dalším nezjištěným osobám; při zadržení u něj bylo nalezeno 51 g omamné látky diacetylmorfinu, určené pro distribuci dalším osobám. Jako zvlášť nebezpečný recidivista byl odsouzen proto, že pro stejný trestný čin byl již předtím trestán, přičemž v lednu 2007 byl podmíněně propuštěn z výkonu předchozího čtyřletého trestu odnětí svobody.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. 9 To 358/2008, byl prvoinstanční rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušen; došlo k tomu proto, že odvolací soud jinak vyhodnotil některé svědecké výpovědi a mírně upravil (zúžil) popis skutku ve výroku o vině. Právní kvalifikace trestného činu zůstala stejná jako v předchozím prvoinstančním rozsudku; také výrok o trestu zůstal prakticky nezměněn, pouze namísto peněžitého trestu ve výměře 13.000,- Kč byl vysloven trest propadnutí stejné peněžní částky, která byla předtím v přípravném řízení u obviněného zajištěna. Odvolání státního zástupce, který se domáhal přísnějšího trestu, bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako neodůvodněné a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 , nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 ).
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Stěžovatelovy námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení se týkají údajně nezákonně provedeného výslechu svědka M. S., konaného v přípravném řízení dne 31. 3. 2008. Nezákonný postup policejního orgánu měl, dle názoru stěžovatele, spočívat v tom, že obhájce byl předem vyrozuměn o konání výslechu toliko dvou svědků - svědkyně M. Č. a svědka H. Teprve na místě konání výslechu se obhájce Mgr. Varga od policejního orgánu dozvěděl, že má být také prováděn ještě výslech třetího svědka - M. S. Protože Mgr. Varga se musel "z pracovních důvodů" vzdálit, výslechu svědka S. se nezúčastnil a nemohl mu klást otázky k osvětlení rozporů v jeho výpovědi. Stěžovatel se domnívá, že tato vada zatížila výpověď svědka S. natolik, že protokol o této výpovědi neměl být přečten u hlavního líčení a neměl být použit jako důkaz v odsuzujícím rozsudku.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně garantované právo na obhajobu a principy spravedlivého procesu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Především je třeba konstatovat, že tyto námitky uplatnil obviněný již v průběhu trestního řízení a obecné soudy - zejména soud odvolací a dovolací - se jimi velmi důkladně zabývaly a tyto námitky v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyvrátily. Tyto soudy poukázaly na to, že obhájce měl na základě časového harmonogramu výslechů předpokládat, že se výslechy mohou protáhnout a měl svou účast na úkonech zajistit např. substitucí. Z protokolu o výslechu svědka S. je zřejmé, že výslech se konal se souhlasem obhájce Mgr. Vargy bez jeho přítomnosti (č. l. 71 trestního spisu). Pro správnost závěru Městského soudu v Praze, že obhájce Mgr. Varga netrval na své účasti u výslechu svědka S., svědčí i fakt, že v rámci seznamování s výsledky vyšetřování a prostudování spisu dne 15. 4. 2008 nenamítl obhájce údajnou nesprávnost protokolu o výslechu svědka S., konstatujícího jeho souhlas. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci obecných soudů za správnou.
Ústavní soud konstatuje, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně neuvádí, co pokládá za "značné rozpory" ve výpovědi svědka S. a jakými konkrétními otázkami by na ně chtěl obhájce při výslechu reagovat. Jak známo, Ústavní soud není žádnou "superrevizní" instancí a není jeho posláním, aby z vlastní iniciativy minuciózně přezkoumával každý dílčí krok orgánů činných v trestním řízení. Ostatně je třeba zdůraznit, že nikoliv každé pochybení na úrovni "obyčejného" práva znamená současně porušení ústavních předpisů.
Pokud by chtěl stěžovatel dovozovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv, musí k tomu poskytnout konkrétní tvrzení a podklady a musí prokázat, že vytýkanými chybami byl ovlivněn spravedlivý výsledek trestního řízení. Předložená ústavní stížnost žádné podklady pro vyvození takového závěru neposkytuje. Ústavní soud zároveň konstatuje, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění nejen o výpověď svědka S., nýbrž o širší kontext důkazů, které dostatečně přesvědčivě potvrzují závěr o vině.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu