Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti WBM EUROPE LTD, sídlem Church Hill 103, Londýn, E173BD, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova třída 52, Třebíč, proti usnesení Obvodního osudu po Prahu 3 ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. 0 Nt 5003/2016 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 15. března 2016 č. j. 1 ZN 1470/2015-46, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), kterými bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení zahájily proti nezjištěnému zástupci stěžovatelky dne 4. 6. 2015 úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zahájení úkonů trestního řízení bylo dne 8. 1. 2016 rozšířeno i na stěžovatelku a téhož dne byly usnesením policejního orgánu zajištěny finanční prostředky na účtu stěžovatelky podle ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na který byly připisovány zisky generované provozováním internetové stránky, jejímž prostřednictvím byla neoprávněně sdělována veřejnosti audiovizuální díla a zvukově obrazové záznamy chráněné autorským zákonem.
3. V záhlaví uvedeným usnesením obvodního státního zastupitelství byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků podle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu, a to z důvodu pokračující nutnosti účinného zajištění případného nároku poškozených na náhradu způsobené škody. Proti tomuto usnesení pak stěžovatelka podala stížnost k obvodnímu soudu, která byla podle ustanovení § 146a odst. 2 trestního řádu pro nedůvodnost zamítnuta s tím, že důvody pro zajištění prostředků stále trvají. Dle obvodního soudu není v současné fázi nutné se zabývat rozborem právních závěrů judikátů Evropského soudního dvora a Nejvyššího soudu. Tato otázka bude řešena až při zahájení trestního stíhání.
4. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení jí blokují účet, aniž by kohokoliv obvinily, čímž je institut zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu zneužíván ve prospěch soukromého subjektu České protipirátské unie. Orgány činné v trestním řízení zneužívají institutu trestní represe, aniž by jednání stěžovatelky bylo možno označit jako protiprávní, natožpak trestné, čímž je porušena zásada subsidiarity trestní represe a zásady demokratického právního státu, jak vyplývají kupř. z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161). Výklad relevantních trestněprávních norem je pak nejasný a kriminalizace jednání stěžovatelky by tak odporovala závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129).
5. Podle svého tvrzení provozuje stěžovatelka činnost, která není protiprávní, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Poukazuje přitom na rozhodnutí ze dne 13. 2. 2014 ve věci C-466/12 Svensson a spol. proti Retriever Sverige AB, rozhodnutí ze dne 21. 10. 2014 ve věci C-348/13 BestWater International GmbH. proti Michael Mebes, Stefan Potsch, a zcela aktuálně pak na stanovisko generálního advokáta ve věci C-160/15 GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker s tím, že stanovisko generálního advokáta je zpravidla obdobné, jako rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatelka pak s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie v řízení před soudem navrhla, aby byla věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie za účelem posouzení, zda umisťování hypertextových odkazů je v tomto případě protiprávní. Soud tak neučinil a svůj postup dostatečně nezdůvodnil. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zasahuje do postupu orgánů veřejné moci v přípravné fázi trestního řízení jen výjimečně, neboť je primárně jejich úkolem (a odpovědností) zvolit správný postup v dané trestní věci. Ústavní soud totiž ze své pozice ochránce ústavnosti nehodnotí naplnění kritéria faktické správnosti a "běžné" zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Ve svém hodnocení se zaměřuje pouze na to, zda tyto orgány nevykročily aplikací norem trestního práva z mezí daných jim ústavním pořádkem [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03
(U 4/32 SbNU 467) nebo ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3301/14 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové pochybení však v dané věci neshledal.
9. Stěžovatelka především argumentuje legalitou své činnosti. Nelze jí však přisvědčit, že by z předpisů práva Evropské unie a rozhodovací činnosti Soudního dvora Evropské unie vyplývala oprávněnost, resp. netrestnost veškerého jednání, z něhož je stěžovatelka, resp. osoby s ní v blízkém vztahu, podezřelá. Část stěžovatelkou uváděných rozhodnutí se týká natolik odlišného druhu děl (novinových článků), že bude teprve třeba v rámci právem předvídaného soudního řízení posoudit, zda se uvedené závěry uplatní i u kupříkladu děl filmových, jejichž hlavním smyslem je zábava.
Ve věci C-160/15 GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker vydal po podání ústavní stížnosti Soudní dvůr Evropské unie rozhodnutí, v němž při hodnocení oprávněnosti činnosti uživatelů internetu zdůraznil především kritéria dosahování zisku zpřístupňováním děl a možnou vědomost poskytující osoby o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na jiné internetové stránce (v češtině je daný rozsudek dostupný na: http://curia.europa.eu/jcms/jcms/j_6/cs/).
Naplnění obou uvedených kritérií je pak především otázkou hodnocení zjištěných skutkových okolností. Nelze tak a priori učinit závěr, že popsané jednání nemůže být trestným činem. Ze stejných důvodů nelze dospět ani k závěru o (ne)dodržení zásady subsidiarity trestní represe. Bude tedy úkolem orgánů činných v trestním řízení zabývat se naplněním znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu a pochopitelně i souladu české právní úpravy s předpisy Evropské unie a ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obvodní soud v této fázi trestního řízení zvlášť podrobně nezabýval stěžovatelčinými námitkami ohledně dodržení předpisů Evropské unie, tak nepředstavuje reálný zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod.
Stejný závěr zastává Ústavní soud i ohledně problému předložení předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie. To zjevně není namístě, neboť obvodní soud nebyl vzhledem k fázi trestního řízení, která se má navíc vyznačovat svou rychlostí a jednoduchostí, posledním soudem, který řeší legalitu stěžovatelčina jednání, resp. soulad právních předpisů České republiky s předpisy Evropské unie.
10. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti pak nemohou být ani ostatní výše uvedené námitky (sub 4). Užití institutu zajištění peněžních prostředků ve prospěch poškozeného soukromého subjektu není jeho zneužitím, nýbrž představuje základní smysl existence této právní úpravy. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak považuje Ústavní soud za přezkoumatelná a dostatečně rozsáhlá s ohledem na komplikovanost dané věci.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu