Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Taťány Štáblové-Vybíhalové, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2024 č. j. 30 Cdo 509/2024-192 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2023 č. j. 14 Co 142/2023-155, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a byla porušena i zásada nebýt nucen činit, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) původně domáhala zaplacení částky 359 123,60 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem notářky, která bez zbytečného odkladu nezapsala do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou České republiky (dále jen "seznam listin") předmanželskou smlouvu, kterou stěžovatelka uzavřela s nastávajícím manželem. V mezidobí (mezi uzavřením sňatku a zápisem předmanželské smlouvy do seznamu listin) soudní exekutor, který byl pověřen vedením exekuce na majetek manžela stěžovatelky (povinného), vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtů stěžovatelky. Exekuční příkaz směřoval k vymožení částky 335 093,60 Kč představující dluhy povinného. Stěžovatelce byly soudním exekutorem obstaveny všechny bankovní účty, a proto uhradila na účet soudního exekutora částku 335 093,60 Kč, čímž jí podle jejího tvrzení v uvedené výši vznikla nesprávným úředním postupem notářky (přičitatelným státu) škoda. Ohledně částky 107 710,70 Kč s příslušenstvím bylo následně na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení zastaveno. Předmětem řízení zůstal požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení stěžovatelky směřujícího k odstranění následků nesprávného úředního postupu ve výši 24 030 Kč a částka 227 382 Kč, jako část pohledávky uhrazené podle exekučního příkazu soudnímu exekutorovi.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I rozsudku ze dne 1. 8. 2023 č. j. 14 Co 142/2023-155 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), jímž byla žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 251 412 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Výrokem II stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 1 200 Kč. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla jednak absence příčinné souvislosti mezi jednáním notářky a vzniklou škodou, jednak skutečnost, že stěžovatelka porušila prevenční povinnost [§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 a § 2903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")], neboť proti vzniku škody nezakročila. Stěžovatelka totiž před úhradou vymáhané pohledávky, což vedlo k zániku exekuce pro vymožení pohledávky, nepodala ve smyslu § 262b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), návrh na zastavení exekuce, co do jejího provádění postižením jejích účtů. Vzhledem k tomu, že se na obstavených účtech nacházely pouze její výlučné prostředky, byl by takový postup ve vztahu k postiženým účtům (nikoliv ve vztahu k její osobě) způsobilý zabránit vzniku škody.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2024 č. j. 30 Cdo 509/2024-192 odmítl, a to zčásti jako vadné (co do částky 24 030 Kč), neboť stěžovatelka neuvedla žádný dovolací důvod, a zčásti jako nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo ve svém výsledku v souladu s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud drobně korigoval dílčí závěr městského soudu ve vztahu k dluhům povinného vzniklým po 1. 1. 2014 v tom směru, že soudní exekutor mohl vydat exekuční příkaz právě a jen v důsledku pochybení notářky. Zde mělo opožděné zapsání předmanželské smlouvy za následek oprávnění věřitele domoci se bez dalšího uspokojení výlučné pohledávky za manželem stěžovatelky, která vznikla po 1. 1. 2014 a před uzavřením manželství, též z části majetku ve společném jmění manželů. Nejvyšší soud se v této souvislosti vyjádřil k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1587/17
[N 71/93 SbNU 351 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)] v tom smyslu, že šlo o jinou situaci, než v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud konstatoval, že ve výsledku byl závěr městského soudu správný, neboť nedostatek příčinné souvislosti městský soud shledal i v tom, že stěžovatelka, šlo-li o přikázání pohledávky z jejího účtu, proti vzniku škody nezakročila. Na stěžovatelčině exekučně postiženém účtu byly pouze její výlučné prostředky, nabyté navíc dědictvím, a poukázané na něj ještě před uzavřením manželství (25.
9. 2020), tudíž stěžovatelka měla k dispozici zákonný titul v podobě postupu podle § 262b odst. 2 o. s. ř. pro to, aby exekuce postihující její účet a na něm deponované její výlučné prostředky byla v tomu odpovídajícím rozsahu zastavena. Příčinou vzniku uplatněné škody nebyl tedy nesprávný úřední postup notářky, nýbrž nečinnost stěžovatelky jako poškozené. Nejvyšší soud dále podotkl, že obstály-li jiné důvody, pro něž městský soud nároku stěžovatelky nevyhověl (zde v podobě částečné absence příčinné souvislosti a částečně z důvodu spoluzpůsobení vzniklé škody, které působí jako okolnost přetrhávající příčinnou souvislost), nemohl žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatelky nijak projevit. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že uplatněná škoda vznikla stěžovatelce nikoliv již samotným nesprávným úředním postupem notářky, nýbrž až tím, že soudní exekutor postihl exekučním příkazem pro ni vedené účty u peněžního ústavu. Právě exekuční příkaz byl oním rozhodnutím, který vedl ke vzniku majetkové újmy a jehož zrušení se měla stěžovatelka jako manželka povinného (odpovídajícím návrhem na částečné zastavení exekuce) domáhat a teprve po jeho zrušení by mohla požadovat náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí.
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rekapituluje skutkový stav a okolnosti předcházející podání žaloby proti vedlejší účastnici řízení. Uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 1587/17 . Vyslovuje přesvědčení, že její výlučný majetek byl nesprávně postižen exekucí vedenou na majetek jejího manžela. Nesouhlasí se závěrem, že vznik škody zavinila sama porušením prevenční povinnosti. Zdůrazňuje, že splněním pravomocného exekučního příkazu nemohla sama sobě způsobit škodu a zaplacení exekuované částky nelze hodnotit jako porušení prevenční povinnosti. Dovozuje, že prvotní příčinou vzniku škody na výlučném majetku stěžovatelky bylo pochybení notářky a škoda vznikla v příčinné souvislosti s ním. Žádný jiný krok, než splnění exekučního příkazu, by nevedl k okamžitému odblokování jejích účtů. Obecné soudy se podle stěžovatelky zpronevěřily závazku státu vyplývajícího z čl. 32 Listiny poskytovat zákonnou ochranu rodičovství a rodině, což je třeba vykládat tak, že snoubenci nemají být odrazováni od vstupu do manželství majetkovými obavami. Opakovaně zdůrazňuje, že v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem, který byl obecnými soudy konstatován, odpovídá stát, aniž by byl poškozený povinen využít všech procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práva zákon poskytuje. Závěr Nejvyššího soudu, že došlo k přetržení příčinné souvislosti, neboť stěžovatelka proti vzniku škody nezakročila, je v rozporu s § 8 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť takové zakročení není předpokladem odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Ústavní soud předesílá, že z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiny argumentace, kterou z podstatné části uplatňovala již v průběhu předchozího řízení, tj. i v podaném dovolání, se podává, že podstatou její polemiky je v zásadě jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta její žaloba na náhradu škody vůči státu, kterou podala z důvodu nesprávného úředního postupu notářky. Stěžovatelka nesouhlasí v prvé řadě s názorem, že porušila prevenční povinnost. Tvrdí přitom, že proti exekučnímu příkazu postihujícímu její účty nemohla nikterak brojit, resp. její obrana spočívající v návrhu na zastavení exekuce byla marná. Ústavní soud její námitky nesdílí. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, jak mohla stěžovatelka postupovat, aby zabránila vzniku škody.
Podle § 262b odst. 2 o. s. ř. platí, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Toto ustanovení je právě výrazem posílení ochrany manžela povinného. Jsou-li naplněny předpoklady tohoto ustanovení, musí být výkon rozhodnutí (exekuce) zastaven. Vyplynulo-li z dokazování i samotných tvrzení stěžovatelky, že na exekuovaných účtech byly její výlučné prostředky (nabyté dokonce dědictvím), nic nebránilo tomu, aby exekuce byla odložena či zastavena, přinejmenším ve vztahu k postiženým účtům.
V tomto směru nelze mít žádné výhrady proti závěru obecných soudů, že stěžovatelka nezakročila proti hrozící škodě a porušila svoji prevenční povinnost.
10. Jde-li o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přitom přesvědčivým způsobem vysvětlil, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo (ve svém výsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné problematice. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Co se týče stěžovatelkou zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/17 , Ústavní soud nikterak nezpochybňuje jeho obecné teze vztahující se k právní úpravě ochrany manžela povinného. Je ovšem zjevné, že uvedený nález se týkal jiné situace. Ve věci řešené zmiňovaným nálezem primárně soudní exekutor a následně i exekuční soudy nerespektovali skutečnost, že byla mezi stěžovatelkou a povinným (nastávajícím manželem) uzavřena smlouva o manželském majetkovém režimu, která byla v době provádění exekuce řádně vložena do seznamu listin. V nyní posuzované věci jde o problematiku nároku z odpovědnosti státu za škodu a s tím související otázku posouzení příčinné souvislosti, s níž se obecné soudy řádně vypořádaly.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu