USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně T. Š.-V., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 225/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2023, č. j. 14 Co 142/2023-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2023, č. j. 12 C 225/2021-120, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 251 412 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky 359 123,60 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Lenky Pikálkové (dále jen „notářka“). Žalobkyně tvrdila, že před sňatkem se svým budoucím manželem F. Š. (dále jen „manžel“) uzavřela smlouvu o manželském majetkovém režimu, která byla sepsána notářkou dne 8. 9. 2020 ve formě notářského zápisu (dále též „předmanželská smlouva“), v níž bylo uvedeno, že notářka ji zapíše do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou České republiky (dále jen „seznam listin“) bez zbytečného odkladu poté, co bude uzavření manželství notářce doloženo. Manželství bylo uzavřeno 25. 9. 2020, téhož dne byla uvedená skutečnost oddacím listem notářce doložena, notářka přesto předmanželskou smlouvu bez zbytečného odkladu do seznamu listin nezapsala a učinila tak se značným zpožděním až dne 14. 1. 2021. V mezidobí soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík (dále jen „soudní exekutor“), který byl pověřen vedením exekuce na manžela, vydal exekuční příkaz ze dne 18. 12. 2020, č. j. 007 EX 139/20-48, a to přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně jako manželky povinného, exekuční příkaz směřoval k vymožení částky 335 093,60 Kč představujícím dluhy povinného. Žalobkyni byly soudním exekutorem obstaveny všechny bankovní účty, a proto dne 21. 12. 2020 uhradila na účet soudního exekutora částku 335 093,60 Kč, čímž jí podle jejího tvrzení v uvedené výši vznikla nesprávným úředním postupem notářky (přičitatelným státu) škoda. Ohledně částky 107 710,70 Kč s příslušenstvím bylo k částečnému zpětvzetí žaloby řízení zastaveno. Předmětem řízení pak zůstal požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně směřujícího k odstranění následků nesprávného úředního postupu ve výši 24 030 Kč a částka 227 382 Kč jako část pohledávky uhrazené podle exekučního příkazu soudnímu exekutorovi.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla patrně v celém rozsahu dovoláním (vzdor své procesní povinnosti žalobkyně jednoznačně rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadla, nevymezuje a lze na něj toliko implicitně soudit z petitu dovolání), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Ve vztahu k částce 24 030 Kč představující náklady právního zastoupení se žalobkyně ve svém dovolání věnovala zpochybnění právního posouzení učiněného odvolacím soudem jen okrajově (v bodu 49 a 50 podaného dovolání), když „měla za to, že do požadované škody zahrnula tyto náklady zcela důvodně“. Ve vztahu k tomuto dílčímu nároku neformulovala žádnou konkrétní právní otázku (nevymezila tzv. „dovolací důvod“), tím méně pak specifikovala některý ze zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolání tak nemá v tomu odpovídajícím rozsahu předepsané obsahové náležitosti [vymezené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.] a je tak vadné, pročež ho Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Při absenci jakékoliv argumentace by podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání nebylo proti tomuto dílčímu nároku ani (objektivně) přípustné, neboť šlo o tzv. podlimitní nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k náhradě škody, jež měla vzniknout uspokojením soudním exekutorem vymáhané částky.
6. Odvolací soud (který převzal a dále ještě mírně precizoval skutkové závěry soudu prvního stupně) za zásadní považoval, že mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v opožděném zaslání notářského zápisu obsahujícím dohodu snoubenců o manželském majetkovém režimu na straně jedné a vedením soudní exekuce proti žalobkyni jako manželce povinného na straně druhé není naplněn požadavek příčinné souvislosti, neboť soudní exekutor neměl, pokud jde o pohledávky povinného ze závazku vzniklých mu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, to je do 31.
12. 2013, vůči žalobkyni, exekuci postižením jejího účtu u peněžního ústavu vést, a to dokonce i kdyby žádnou předmanželskou smlouvu modifikující zákonný rozsah společného jmění manželů snoubenci neuzavřeli. Z toho úhlu pohledu považoval za zcela nevýznamné, zdali taková předmanželská smlouva byla notářkou (včas) zapsána do seznamu listin o manželském majetkovém právu, [srov. zejména odst. 54, 55 a 72 až 77 a zejména 78 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud s odkazem na právní úpravu (§ 42 odst. 21 zákona č 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném v rozhodné době) a s odkazem na recentní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu akcentoval, že výlučné dluhy povinného, které vznikly do 31.
12. 2013, mohou být uspokojeny (ať už bylo exekuční řízení zahájeno kdykoliv) jen z výlučného majetku dlužníka a nikoliv z majetku ve společném jmění manželů (popř. z majetku, který se pro účely exekuce za společné jmění pokládá), jestliže manželství bylo uzavřeno až dodatečně. Tedy pokud jde o dluhy vzniklé bývalému manželu žalobkyně před vznikem manželství a současně před 31. 12. 2013 [deklarovaných na základě platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny, ukládajících povinnému zaplatit částky ve výši 20 653 Kč za období od 1.
4. 2004 do 28. 2. 2005, 1. 1. 2006 – 30. 4. 2006, 1. 7. 2007 – 31. 12. 2007 - platební výměr č. 4240800285 ze dne 3. 3. 2008, ve výši 27 000 Kč za období od 1. 1. 2008 do 30. 4. 2010 - platební výměr č. 4241001070 ze dne 28. 5. 2010 , ve výši 13 472 Kč za období od 7. 5. 2004 do 25. 1. 2008 - platební výměr č. 2140800284 ze dne 3. 3. 2008 , ve výši 14 010 Kč za období od 26. 1. 2008 do 10. 5. 2010 - platební výměr č. 2141001069 ze dne 28. 5. 2010 a ve výši 2 164 Kč ve vztahu k obdobím 1. 9. - 21.
9. 1999, 19. 4. - 30. 4. 2002 a 1. 2. 2003 - 6. 5. 2004 - platební výměr č. 2140400831 ze dne 11. 5. 2004] neměla být v souladu se zákonem exekuce prováděna jinak, než na výlučný majetek povinného. Soudní exekutor nemohl po právu postihnout přikázáním pohledávky výlučný majetek nedlužné manželky ani majetek ve společném jmění manželů (resp. majetek, který se za něj v exekuci považuje), a to zcela bez zřetele k tomu, zdali snoubenci dohodu o manželském majetkovém režimu uzavřeli či nikoliv. Pak je rovněž bez významu, že uzavřená předmanželská smlouva byla do příslušného seznamu zapsána notářkou až se zpožděním.
Odvolací soud zde přiléhavě odkázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se řešení dané otázky, jde zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 28/2019, ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018, nebo z poslední doby usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3863/2022, podle níž je objektivně vyloučeno, aby výlučný dluh povinného z doby před uzavřením manželství vzniklý do 31.
12. 2013 byl uspokojen z výlučného majetku nedlužného manžela nebo z majetku tvořícího součást společného jmění (popř. z majetku, který se za něj pro účely exekuce považuje), byť bylo exekuční řízení zahájeno až po 1. 1. 2014. Nebyla tak dána u této části nároku příčinná souvislost mezi zjištěným nesprávným úředním postupem notářky a žalobkyní definovanou škodou, a proto je závěr odvolacího soudu o absenci zákonem vyžadované kauzality ve výsledku zcela souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, byť jej odvolací soud spatřoval (též) ve skutečnosti, že žalobkyně vůči hrozící škodě nezakročila.
7. Ohledně exekučně vymáhaných závazků povinného vzniklých před uzavřením manželství, avšak až po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [jde o platební výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny, jimiž bylo povinnému uloženo zaplatit dlužné pojistné ve výši 42 983 Kč za období od 18. 3. 2015 do 12. 5. 2019 - platební výměr č. 4940034785 ze dne 13. 6. 2019 a penále ve výši 78 342 Kč za období od 18. 3. 2015 do 12. 5. 2019 - platební výměr č. 2840046989 ze dne 13. 6. 2019], je možno nepatrně korigovat nepřesný závěr odvolacího soudu, který s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24.
4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, z něhož citoval, „měl za to, že účelem manželství nemůže být placení dluhů druhého manžela, vzniklých před uzavřením manželství, když opak by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť by vedl k nepřijatelnému posílení práva věřitele na úkor manžela dlužníka“. Vůle „nebýt po uzavření manželství negativně dotčen již existujícími dluhy svého nového manžela“ je podle soudu ochrany ústavnosti legitimní a legální. Ústavní hodnotou, jež by měla být při výkladu § 719 odst. 2 a § 732 občanského zákoníku chráněna, je právo na soudní ochranu a právo manžela i po uzavření manželství vlastnit majetek (bod 17 zmiňovaného nálezu).
Ústavní soud za obdobných okolností připomněl, že neměla-li [tehdejší] věřitelka v okamžiku uzavření předmanželské smlouvy povinného vůči jeho snoubence žádné hmotné subjektivní právo, je třeba logickým výkladem dospět k závěru, že uzavřením předmanželské smlouvy nemohlo být žádné právo oprávněné vůči bývalé manželce povinného negativně dotčeno. I ochrana třetích osob před jednáním manželů zamýšlejícím krácení práv věřitelů je nepochybně legitimní, není však žádný racionální argument pro to, aby založení manželství mělo vést k možnosti vést exekuci i na majetek manžela nabytý před manželstvím.“ Nejvyšší soud k tomu ovšem zdůrazňuje, že nelze přehlédnout, že uvedený nález Ústavního soudu i na něj navazující judikatura Nejvyššího soudu vycházely ze skutkově odlišné situace, kdy tzv. „předmanželská smlouva“ byla nejen uzavřena, ale byla i s účinky pro třetí osoby (srov. § 35l odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád) zveřejněna v seznamu listin - viz zejména odstavec 3 a 17 nálezu - kde se výslovně uvádí, že tehdejší stěžovatelka před vznikem manželství učinila všechny v úvahu přicházející kroky k ochraně svého majetku před dluhy budoucího manžela (vedle uzavření předmanželské smlouvy byla tato zveřejněna v příslušném seznamu), a přesto jí nebyla ze strany exekutora ani obecných soudů takto ochrana poskytnuta.
Nyní projednávaná věc se tak podstatně odlišuje právě tím, že žalobkyně se v pozici nedlužné manželky nemohla dovolávat kvůli pochybení notářky vůči oprávněné předmanželské smlouvy a soudní exekutor byl oprávněn vést exekuci, jelikož pro tyto případy občanský zákoník v § 732 stanoví, že i pro (výlučné) dluhy vzniklé jednomu z manželů před uzavřením manželství může být postiženo společné jmění, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno.
Řečeno jinak: právě včasné nezapsání předmanželské smlouvy do seznamu listin mělo za následek, že soudní exekutor mohl postihnout (část) majetku náležejícího do společného jmění povinného a žalobkyně jako jeho manželky. Odvolací soud sice správně zdůraznil, že s (předpokládaným) souhlasem oprávněné by tak soudní exekutor mohl učinit i kdyby předmanželská smlouva byla zapsána do seznamu listin včas, v takovém případě by však byl povinen vycházet z obsahu smlouvy a s tam dohodnutým smluvním majetkovým režimem vylučujícím vznik společného jmění mezi povinným a žalobkyní, exekuční příkaz ohledně závazků vzniklých povinnému po 1. 1. 2024 by tak nemohl vydat.
8. Dovolatelce tak lze přisvědčit v dílčí úvaze, že ve vztahu k dluhům povinného ve výši 42 983 Kč a 78 342 Kč (vzniklých po 1. 1. 2014 a specifikovaných výše) mohl soudní exekutor právě a jen v důsledku pochybení notářky vydat exekuční příkaz, nemusel postupovat podle uzavřené předmanželské smlouvy a respektovat tam nastavené limity manželského majetkového režimu (viz § 42 odst. 2 exekučního řádu) a naopak mohl vést podle něj exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vedeného pro žalobkyni, neboť platila zákonná vyvratitelná domněnka, že prostředky na něm deponované náležejí do společného jmění manželů (§ 262b odst. 2 in fine o.
s. ř.). Tomu na překážku nebyla ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že podle § 719 odst. 2 občanského zákona smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky. To proto, že právě absence včasného zapsání smlouvy v seznamu měla za následek oprávnění věřitele domoci se bez dalšího uspokojení výlučné pohledávky za manželem, která vznikla po 1.
1. 2014 a před uzavřením manželství též z (části) majetku ve společném jmění manželů (srov. § 42 odst. 3 exekučního řádu, v teorii pak SVOBODA, K.: Společné jmění manželů a exekuce, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2021, str. 43 a násl. a str. 51 a násl.).
9. Uvedený dílčí závěr však nemá vliv na výsledné právní posouzení odvolacím soudem (odst. 81 jeho rozsudku), jež žalobkyně podaným dovoláním zpochybnila. Odvolací soud shledal nedostatek zákonem vyžadované kauzality ve skutečnosti, že žalobkyně proti vzniku škody nezakročila, když (před úhradou vymáhané pohledávky vedoucí k zániku exekuce pro vymožení pohledávky) nepodala návrh na částečné zastavení exekuce, pokud šlo o přikázání pohledávky z účtu vedeného peněžním ústavem pro žalobkyni. Podle § 262b odst. 2 věta prvá o. s. ř. (jež je použitelný i v exekučním řízení dle § 52 odst. 1 exekučního řádu) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vycházel odvolací soud a jež nakonec odpovídaly vlastním tvrzením žalobkyně uplatněným v rámci exekučního řízení, jednoznačně vyplynulo (srov. odst. 51 rozsudku soudu prvního stupně), že na exekučně postiženém účtu vedeném pro žalobkyni byly toliko její výlučné prostředky nabyté navíc dědictvím, a poukázané na něj ještě před uzavřením manželství (25. 9. 2020), tudíž žalobkyně měla k dispozici zákonný titul pro to, aby exekuce postihující účet pro ni vedený a na něm deponované její výlučné prostředky byla v tomu odpovídajícím rozsahu zastavena (čímž by se implicitně deklarovala nezákonnost exekučního příkazu, viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020). 10. Ve vztahu k části nároku týkající se pohledávek manžela žalobkyně vzniklých po 1. 1. 2014 se odvolací soud z dále rozebraných důvodů neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce porušení tzv. zakročovací povinnosti a jeho právní posouzení je s ní zcela v souladu, což činí dovolání žalobkyně v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (§ 237 o. s. ř.). 11. Soudní praxe, včetně té, jež se vztahovala k posuzování odpovědnosti nároků souvisejících s výkonem veřejné moci, dlouhodobě vycházela z přesvědčení, že tzv. obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. (v podobě, jak byla upravena do 31. 12. 2013) dopadala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). K podstatné části těchto závěrů se přitom Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech (pro věc rozhodné) nynější právní úpravy, jak o tom svědčí kupř. rozsudek ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3574/2021. 12. Podle § 2903 odst. 1 občanského zákona platí, že „nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit“. Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), však nyní účinný občanský zákoník zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy. Přiměřenost se posuzuje z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X]. 13. Právním následkem nečinnosti (nezakročení proti hrozící újmě) je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník (jehož je třeba použít i v řízení o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci – viz § 26 zákona č. 82/1998 Sb.) přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy „nese ze svého, čemu mohl zabránit“ [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020]. Lze tedy uzavřít, že především ve vztahu k pohledávkám vzniklým po 1. 1. 2014 žalobkyně sama ke své újmě nepostupovala tak, aby vznik škody odvrátila, ač tak učinit mohla. Příčinou vzniku uplatněné škody je nikoliv nesprávný úřední postup notářky, nýbrž vlastní nečinnost žalobkyně jako poškozené. Pro věc je pak zcela nerozhodné, zda mohl tehdejší manžel dovolatelky složit ve stanovené lhůtě jistotu, neboť předmětem daného řízení není škoda, jež mohla žalobkyni vzniknout působením ať už generálního nebo speciálního inhibitoria. Lze snad jen k úvahám obsaženým v dovolání na dané téma připomenout závěry obsažené v usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022, že ani usnesení, jímž soudní exekutor k návrhu oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pravomocně zastavil exekuci po jejím skončení vymožením, nezakládá překážku věci rozsouzené (res iudicata) pro rozhodování o pozdějším návrhu povinného [jeho (bývalého) manžela] na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani pro možnost takovému návrhu vyhovět. Závěr dovolatelky, podle něhož neměla k dispozici efektivní prostředek, jak čelit dopadu vydaného exekučního příkazu, se jeví jako ryze spekulativní. Naopak dovolatelka v rámci exekučního řízení, ač zastoupena advokátem, nevyužila efektivně prostředky, které ji exekuční řád (občanský soudní řád) za účelem předejití vzniku škody poskytoval. 14. Na dalších žalobkyní vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstály jiné důvody, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde v podobě částečné absence příčinné souvislosti a částečně z důvodu spoluzpůsobení vzniklé škody, které působí jako okolnost přetrhávající příčinnou souvislost), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů je třeba doplnit, že uplatněná škoda vznikla žalobkyni nikoliv již samotným nesprávným úředním postupem notářky, nýbrž až tím, že soudní exekutor postihl exekučním příkazem pro ni vedené účty u peněžního ústavu. Právě exekuční příkaz byl oním rozhodnutím, který vedl ke vzniku majetkové újmy a jehož zrušení se měla (odpovídajícím návrhem na částečné zastavení exekuce) žalobkyně jako manželka povinného domáhat a teprve po jeho zrušení mohla požadovat náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, nebo ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1887/2022). Dokud nebyl exekuční příkaz jako nezákonný zrušen (částečným zastavením exekuce na jeho základě prováděné), platí pro něj presumpce jeho správnosti (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. z opaku) a nelze se (bez ohledu na všechny další důvody uváděné soudy nižších stupňů) pojmově náhrady škody, jež měla jeho realizací vzniknout, s úspěchem domáhat. 16. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu