20 Cdo 1786/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Vladímíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční
věci oprávněné Obec Terezín, se sídlem obecního úřadu v Terezíně č. 78,
identifikační číslo osoby 00488461, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem
se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, proti povinné Ing. Bc. M. V., DiS.,
zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně,
Velkomoravská č. 378/1, za účasti bývalého manžela povinné P. V., zastoupeného
JUDr. Jaroslavem Mikušem, advokátem se sídlem ve Starém Poddvorově č. 235, pro
17 447 179 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn.
43 EXE 276/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 19. října 2016, č. j. 12 Co 628/2015-138, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2016, č. j. 12 Co
628/2015-138, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. července 2015,
č. j. 43 EXE 276/2015-81, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k
dalšímu řízení.
K návrhu oprávněné Okresní soud v Hodoníně pověřením ze dne 11. 3. 2015, č. j.
43 EXE 276/2015-30, pověřil soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský
úřad Brno – venkov, vedením exekuce na majetek povinné podle vykonatelného
rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 35/2012-1126,
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To
475/2014-1223, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné za povinnou ve výši
17 447 179 Kč s příslušenstvím, a dále pro náklady exekučního řízení.
Exekučními příkazy ze dne 21. 3. 2015, č. j. 137 Ex 3290/15-21, a ze dne 11. 3.
2015, č. j. 43 EXE 276/2015-30, bylo zřízeno soudcovské zástavní právo a
nařízen prodej nemovité věci ve výlučném vlastnictví bývalého manžela povinné,
a to ideální ? pozemku p. č. 160 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí
je stavba bez čp/če, jiná st., zapsaná na listu vlastnictví č. 672 pro obec T.,
k. ú. T. u. Č., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Hodonín (dále jen „předmětná nemovitá věc“).
Podáním ze dne 30. 3. 2015 navrhl bývalý manžel povinné částečné zastavení
exekuce v rozsahu výše popsaných exekučních příkazů. Uvedl, že jeho manželství
s povinnou bylo rozvedeno dne 28. 11. 2008, společné jmění manželů poté zaniklo
ze zákona, takže je výlučným vlastníkem jedné ideální poloviny předmětné
nemovité věci. Exekuce nemůže být vedena proti jeho výlučnému majetku.
Usnesením ze dne 28. 7. 2015, č. j. 43 EXE 276/2015-81, Okresní soud v Hodoníně
návrhu bývalého manžela povinné na částečné zastavení exekuce zcela vyhověl s
tím, že bývalý manžel povinné nemá právo na náhradu nákladů řízení o částečné
zastavení exekuce. Své rozhodnutí po skutkové stránce odůvodnil tím, že
exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č.
j. 1 T 35/2012-1126, jímž byla povinná shledána vinnou ze spáchání trestných
činů porušování povinností při správě cizího majetku a zpronevěry, kdy jí byla
současně uložena povinnost zaplatit oprávněné škodu ve výši 17 447 179 Kč.
Škoda byla způsobena tím, že povinná dne 15. 11. 2007 uzavřela smlouvu o dílo a
dále neoprávněně hradila splátky z bankovního účtu oprávněné v období od 14. 2.
2007 do 24. 9. 2008. Povinná a její bývalý manžel jsou rozvedeni od 28. 11.
2008. Po právní stránce soud prvního stupně zdůraznil, že závazek povinné,
který je v exekuci vymáhán, vznikl za trvání manželství. K uspokojení takového
závazku je možné v exekuci postihnout i majetek ve společném jmění povinné a
jejího bývalého manžela. Postižená část předmětné nemovité věci však již není
součástí společného jmění manželů, protože došlo k rozvodu manželství. Společné
jmění manželů bylo vypořádáno podle ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964,
Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) uplynutím tří let od
rozvodu manželství, tedy ke dni 28. 11. 2011. Od té doby se postižená část
předmětné nemovité věci nachází ve výlučném vlastnictví bývalého manžela
povinné, nikoliv ve společném jmění manželů, a proto nemůže být v rámci exekuce
vedené proti povinné postižena.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j.
12 Co 628/2015-138, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na
skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a dodal, že jiný majetek, než
majetek povinného lze v exekuci postihnout jen za splnění předpokladů
definovaných v ustanovení § 262a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), respektive § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. řádu“). Tato
ustanovení neumožňují postihnout v exekuci výlučný majetek manžela povinného. V
posuzovaném případě je podstatné pouze to, že na základě fikce dle § 150 odst.
4 obč. zák. uplynutím tří let od právní moci rozvodu manželství s povinnou
nabyl bývalý manžel předmětný spoluvlastnický podíl na nemovité věci do svého
výlučného vlastnictví, v důsledku čehož je další vedení exekuce ohledně tohoto
jeho podílu zcela vyloučeno, neboť není v projednávané věci povinným.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž především uvedla,
že právní závěr odvolacího soudu, že majetek, který se původně nacházel ve
společném jmění povinné a jejího bývalého manžela a který se po uplynutí tří
let od rozvodu manželství stal výlučným vlastnictvím bývalého manžela povinné,
nelze v exekuci postihnout, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu. Z ustanovení § 147 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, z
ustanovení § 262a a § 262b o. s. ř. a § 731 a § 732 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) vyplývá opak.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže), přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016,
uzavřel, že „zvláštním právním předpisem“, na jehož základě soud posoudí, zda
je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného v rámci
exekuce vedené výhradně vůči povinnému postižen ve větším než přípustném
rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek
povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Právní
závěr odvolacího soudu, že při posouzení návrhu bývalého manžela povinné na
částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. je třeba
postupovat podle právní úpravy účinné v době vzniku vykonávaného závazku (v
posuzovaném případě v době od 14. 2. 2007 do 24. 9. 2008), mimo jiné i při
využití ustanovení § 143 odst. 1 obč. zák. případně i podle ustanovení § 150
odst. 4 obč. zák. (a nikoliv při využití ustanovení § 731 nebo § 732 o. z.) je
tedy správný.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří
majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání
manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého
jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela,
jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z
manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z
manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo,
jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří
závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za
trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží
výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nejvyšší soud při promítnutí dopadů ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) a písm.
b) obč. zák. do poměrů exekuce už dříve uzavřel, že součástí společného jmění
manželů jsou i povinnosti (závazky), které mají původ v protiprávním úkonu nebo
jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit svému věřiteli nebo jiné
oprávněné osobě manžel, avšak pouze v případě, že předmětný závazek splňuje
další podmínky vyžadované ustanovením § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.
Vznikl-li předmětný závazek jako následek trestné činnosti povinné za trvání
manželství, není možné bez dalšího uzavřít, že takovýto deliktní závazek
jednoho z manželů je vždy součástí společného jmění manželů, neboť je třeba
zkoumat, zda rozsah deliktního závazku nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., a teprve na
základě takto zjištěných skutečností posoudit, zda předmětný závazek náleží do
společného jmění manželů nebo zda se jedná o výlučný závazek toho z manželů,
který vznik závazku zapříčinil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 1722/2016). Jde-li tedy o závazek, který byl v době svého vzniku
součástí společného jmění manželů, lze jej uspokojit i z majetku, který byl v
době svého vzniku součástí společného jmění manželů, ale následkem vypořádání
společného jmění manželů po rozvodu manželství uplynutím tří let od rozvodu
manželství podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. se do doby zahájení
exekučního řízení stal výlučným vlastnictvím bývalého manžela povinného.
Dodává se, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou poukazuje oprávněná
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4643/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007) dopadá
na případy, kdy se dovolací soud zabýval jinou, než dovolatelem nastolenou
právní otázkou (otázkou použití majetku nacházejícího se v bezpodílovém
spoluvlastnictví bývalých manželů k uspokojení pohledávky, která vznikla
věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, avšak ještě
předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno).
Dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 20
Cdo 2465/2009, se vyjadřoval k situaci, kdy byl ve vykonávacím řízení postižen
majetek patřící do zaniklého společného jmění manželů, které v době zahájení
řízení o výkon nebylo vypořádáno. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 4.
1977, sp. zn. Tpj 98/76 se týkalo výkladu ustanovení § 47 zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu; ani zde nejde o judikaturu, která by přímo řešila právní
otázku vymezenou v projednávaném dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval otázkou,
zda v exekuci vymáhaná pohledávka se v době svého vzniku stala součástí
společného jmění povinné a jejího bývalého manžela z pohledu splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Jeho právní posouzení
je tak (zatím) neúplné a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací
soud proto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, č. j. 12 Co
628/2015-138, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o částečném
zastavení exekuce ohledně ideální jedné poloviny nemovité věci, která je nyní
ve výlučném vlastnictví bývalého manžela povinné, zrušil. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též usnesení Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 28. 7. 2015, č. j. 43 EXE 276/2015, a věc vrátil Okresnímu
soudu v Hodoníně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor
vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu