USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobkyně: Z. S., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrou Dočkalovou,
advokátkou se sídlem Revoluční 910/20, Krnov, proti žalovanému: T. M., narozený
XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupený JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem se
sídlem Jindřichov 476, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále –
pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 306/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, č. j. 8 Co 260/2017-433, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j.
15 C 306/2011-400, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 7.396 Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl co do částky 100.771 Kč s příslušenstvím, části
příslušenství z částky 7.396 Kč, částky 35.000 Kč s příslušenstvím a částek
7.000 Kč a 9.000 Kč měsíčně „do doby, než dílo žalovaného přestane bránit
žalobkyni v pronájmu bytu“, to vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Shledal jen zčásti důvodným nárok na náhradu škody spočívající
v ušlém zisku z nájemného, o které měla žalobkyně přijít v důsledku vadného
zhotovení kuchyňské linky žalovaným; její byt proto nebyl způsobilý k
pronajmutí třetí osobě. Soud uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada jen ve výši
tří měsíčních částek nájemného, na které by jí vznikl nárok po datu ukončení
smluvního vztahu se žalovaným (tj. po 20. 12. 2009, kdy žalobkyně platně
odstoupila od smlouvy o dílo), neboť právě tuto dobu lze považovat za
přiměřenou k tomu, aby si žalobkyně po zániku smlouvy uvedla kuchyň do
použitelného stavu a učinila byt způsobilým k pronajmutí. Vyšel přitom zejména
ze závěrů znaleckého posudku, který dobu nezbytnou pro odstranění zjištěných
vad kuchyně stanovil v délce šesti týdnů od uzavření dohody s řemeslníky a
jejich vpuštění do bytu; k tomu soud připočetl dalších čtrnáct dnů potřebných
pro nalezení vhodné firmy a uzavření dohody o opravě. Výši škody tedy určil
jako trojnásobek obvyklého měsíčního nájemného v daném místě a čase, které bylo
znalcem vyčísleno částkou 2.465,40 Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 8 Co 260/2017-433, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dalších 7.604 Kč s příslušenstvím,
jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, odlišně
posoudil pouze otázku výše vzniklé škody, neboť vyšel nikoliv z obvyklého
měsíčního nájemného v daném místě a čase, nýbrž z nájemného, které měla
žalobkyně reálně sjednáno ve smlouvě uzavřené dne 1. 12. 2009 s nájemcem M. M. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Naplnění dovolacího
důvodu spatřuje především v nesprávném právním posouzení doby, po kterou je v
podmínkách projednávané věci oprávněna požadovat náhradu škody v podobě ušlého
zisku. Nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že by doba tří měsíců byla
přiměřenou pro účely odstranění vad předmětné kuchyňské linky, v souvislosti s
čímž namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval
možnost žalobkyně si opravu v dané době skutečně zajistit. Je přesvědčena, že
by jí měla být náhrada přiznána za celou dobu, po kterou narůstá její újma v
důsledku porušení povinností žalovaným zhotovit dílo řádně a včas. Má za to, že
odstoupením od smlouvy nebyl ukončen smluvní vztah se žalovaným, neboť k tomu
dochází až vzájemným vypořádáním účastníků smlouvy ve smyslu ustanovení § 457
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Námitky vznáší rovněž proti postupu nalézacích soudů v souvisejícím
řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 26/2010, v němž bylo řešeno vzájemné vypořádání
stran ze zaniklé smlouvy o dílo. Z jeho výsledku pak dovozuje, že jí vůči
žalovanému nadále svědčí právo na odstranění vad díla, jakož i na náhradu jimi
stále působené škody.
Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a
podané žalobě v plném rozsahu vyhověl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo
potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právních
otázek, na nichž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že v rámci tzv. spoluzavinění
poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák. se zvažuje porušení obecné prevenční
povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., která se vztahuje na všechny účastníky
občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozí riziko
vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Je tedy obecnou povinností každého
počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil
škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru
poškozeného blíže nevymezuje), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení
jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007). To platí i
ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku, o který může poškozený přicházet i
po určité časové období, jak je typické právě pro ušlé nájemné; tato doba však
zpravidla nemůže být neomezená (dovolatelka požaduje náhradu až do doby
odstranění vad kuchyně žalovaným, k němuž dosud nedošlo, neboť odstoupila od
smlouvy) a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu
nahradit jiným zdrojem. Právě z tohoto pohledu lze na poškozeného klást určité
nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti. Bylo-li tedy v konkrétních
souvislostech projednávané věci zjištěno soudy obou stupňů, že bylo v
možnostech a schopnostech žalobkyně, aby si zajistila v době tří měsíců po
zániku smlouvy o dílo odstranění vad kuchyně tak, aby předešla dalšímu
narůstání ušlého zisku, je závěr odvolacího soudu, že žalobu lze shledat
důvodnou toliko v rozsahu nepřevyšujícím zisk ze tří ušlých měsíčních částek
nájemného, v souladu s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí vyšších
soudů. Námitky dovolatelky, že soudem určená doba tří měsíců pro uvedení kuchyně do
použitelného stavu není přiměřenou, že v této době neměla možnost s prováděním
potřebných oprav začít, a že nalézací soudy provedly v tomto směru nedostatečné
dokazování, pak postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud
řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci
odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odstoupením od
smlouvy o dílo nedošlo k ukončení smluvního vztahu účastníků, neboť k tomu
dochází až vzájemným vypořádáním stran podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Podle § 48 odst. 2 obč. zák. „odstoupením od smlouvy se smlouva od
počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto
jinak“. Jelikož ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák., podle něhož odstoupila od
smlouvy o dílo žalobkyně, žádnou výjimku z tohoto obecného pravidla nestanoví a
z obsahu spisu nevyplývá, že by existovalo jakékoliv ujednání stran v tomto
směru, je závěr odvolacího soudu o zániku smlouvy již samotným odstoupením
žalobkyně od ní dne 20. 12. 2009 (s účinky ex tunc) správný. Zákonná úprava
této problematiky je přitom zcela jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
výkladové těžkosti, námitky dovolatelky spočívající v předložení vlastní
interpretace otázky zániku smluvního vztahu účastníků proto nejsou způsobilé
přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 573/2014, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3407/2015). Stanovil-li pak za daného stavu odvolací soud počátek tříměsíční
doby nezbytné pro uvedení kuchyně žalobkyně do provozuschopného stavu k datu
21. 12. 2009, tedy ke dni následujícímu po dni zrušení smlouvy o dílo, lze i
tuto jeho úvahu shledat zcela správnou, neboť právě od tohoto okamžiku muselo
být žalobkyni zřejmé, že jí vůči žalovanému nadále nesvědčí právo na odstranění
vad díla, nýbrž maximálně na vrácení toho, oč se na její úkor obohatil ve
smyslu ustanovení § 457 obč. zák., a že si tedy – bude-li chtít byt pronajmout
– bude muset opravu a řádné dokončení kuchyně zajistit sama vlastními
prostředky. Ani námitky směřující proti postupu soudů obou stupňů v souvisejícím řízení
vedeném pod sp. zn. 19 C 26/2010, vztahující se ke správnosti posouzení
vzájemných nároků účastníků ze zrušené smlouvy o dílo, nemohou přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť postrádají charakter právní
otázky, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
V rozsahu, v němž dovolatelka napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť v této části odvolací
soud vyhověl návrhu žalobkyně na přiznání žalované částky, a nebyla jí tedy
způsobena žádná újma na právech odstranitelná zrušením či změnou napadeného
rozhodnutí.
Proti výslovně napadeným výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů, je pak dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu