22 Cdo 3407/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Zemědělského obchodního družstva Lubná, se sídlem v Lubné 326, IČO: 00129712,
zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 507/4,
proti žalovanému F. B., zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se
sídlem Hradci Králové, Gočárova 535, o určení vlastnického práva a práv
omezující vlastnické právo, alternativně o uložení povinnosti převést
vlastnické právo k pozemkům, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.
6 C 460/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. března 2015, č. j. 27 Co
31/2015-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
října 2014, č. j. 6 C 460/2013-97, určil vlastnické právo žalobce ke stavbě bez
č. p./č. e. na parcele p. č. st. 496 v k. ú. L. u P., obci L. (výrok I.). Ve
výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že označené pozemky
a stavba v k. ú. L. u P., obci L., jsou zatíženy věcným břemenem, odpovídajícím
povinnosti vlastníka těchto nemovitostí „trpět volný průchod a průjezd, trpět
na nich existenci faktických staveb, včetně jejich součástí a příslušenství,
trpět provádění jejich oprav, údržbu a úpravu, zdržet se zásahů do stávajícího
rozvodu elektrické energie, vody, odpadů a rozvodu plynu“, a zamítl i žalobu,
kterou se žalobce alternativně domáhal uložení povinnosti žalovanému prodat mu
označené pozemky a stavbu za cenu určenou znalcem. Ve výroku III. rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 27 Co 31/2015-153, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I. rozsudku soudu odvolacího) a ve
výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k
dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalobce dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že
v napadeném rozhodnutí se odvolací soud „jednak odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího a jednak jde o věc v rozhodování dovolacího
soudu dosud nevyřešenou.“ Uvádí, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni
k výše specifikovaným pozemkům, a to jeho nepřetržitým výkonem po dobu více jak
deseti let, neboť právo vykonával v dobré víře, že mu náleží. Dále namítá
nesprávnou aplikaci § 3065 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník. Navrhuje,
aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce především namítá, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni, a to
jeho nepřetržitým výkonem po dobu více jak deseti let, přičemž byl v dobré
víře, že mu toto právo náleží.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly všechny právní skutečnosti, s nimiž
právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nastat
přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ (pokud jde o otázku vydržení
vlastnického práva) aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná –
díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1,
2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000
(toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněna na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) se uvádí, že „dobrá víra
oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se
musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické
právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení,
je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemeni. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn.
22 Cdo 1568/2012, dovodil, že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni
musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu
trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o
chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z
jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez
právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba
práva.“
V posuzovaném případě vyšlo najevo, že právo, které svým obsahem mělo odpovídat
věcnému břemeni, bylo realizováno na základě nájemních smluv uzavřených mezi
žalobcem a žalovaným. Dovolatel tedy předmětné pozemky užíval jako jejich
nájemce. Jestliže proto odvolací soud dovodil, že se žalobce „nemohl důvodně
domnívat, že pozemek pod stavbou užívá právem věcného břemene“, je jeho úvaha v
souladu s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. Na tomto závěru nic nemění
skutečnost, že v současné době není užívání těchto pozemků smluvně mezi
žalobcem a žalovaným upraveno.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že § 3056 zákona č.
89/2014 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) má být aplikován soudy v
případech, „kdy je prokázáno, že vlastník stavby a vlastník pozemku, na němž
stojí stavba, nejsou schopni se o odkupu dohodnout nebo když oba projeví vůli,
jak v této věci, že vlastník pozemku i vlastník stavby se dohodli o prodeji
pozemku, na němž stavba stojí, ale ke konkrétní smlouvě nedošlo z důvodu
neshody v kupní ceně“.
Podle § 3056 o. z. „vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není
podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí
pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a
vlastník stavby má předkupní právo k pozemku.“
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
dovodil, že „nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava
je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.“ Tuto
zásadu lze vztáhnout i na posouzení přípustnosti dovolání, jestliže napadené
rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva dle § 3056 o.
z.) bude namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003), tedy
ustanovení § 2140 a násl. o. z. Dle § 2143 o. z. „povinnost prodávajícího
nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.“
Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť žalovaný neuzavřel (ani nehodlal
uzavřít) kupní smlouvu s koupěchtivým. Zákonné předkupní právo nemůže být soudy
aplikováno mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku za situace, kdy pouze
nedošlo k dohodě o uzavření kupní smlouvy mezi těmito stranami (např. z důvodu
neshody o kupní ceně), přičemž vlastník pozemku neuzavřel kupní smlouvu s třetí
osobou (koupěchtivým). Jelikož zákonná úprava předkupního práva je v tomto
ohledu jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, není
dovolání dle § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je podle § 234c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve
věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu