30 Cdo 2306/2020-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce P. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem
se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 766 500 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 38/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 58 Co 19/2020-151,
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se domáhal zaplacení 766 500 Kč s příslušenstvím, z toho
částky 681 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být
způsobena nezákonným exekučním řízením vedeným u soudního exekutora Mgr. Jana
Jindry, Exekutorský úřad Semily, pod sp. zn. 118 EX 131/14, a u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 80 EXE 1847/2014 (dále jen „posuzované řízení“), a částky 85
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č.
j. 58 Co 19/2020-151, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.
9. 2019, č. j. 42 C 38/2018-130, v rozsahu, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu o zaplacení částky 681 500 Kč, a zrušil jej v rozsahu, kterým soud
prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 85 000 Kč a rozhodl o nákladech
řízení.
3. Po částečném zopakovaní dokazování zjistil shodně se soudem prvního
stupně, že na základě návrhu oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, byla proti žalobci (povinnému) vedena exekuce pro
vymožení pohledávky ve výši 295 880 Kč s příslušenstvím. Jejím vedením byl dne
28. 3. 2014 pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, který dne 15. 5. 2014
zaslal povinnému vyrozumění o nařízení exekuce a výzvu k dobrovolnému uhrazení
vymáhané pohledávky. Dne 16. 6. 2014 podal povinný návrh na zastavení exekuce,
který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, č. j. 80 EXE
1847/2020-29, zamítnut. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne
6. 6. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-48, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
K dovolání povinného byla obě rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1.
12. 2016, č. j. 20 Cdo 4885/2016-58, zrušena a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že na pojišťovnu nepřešlo právo
poškozené na náhradu škody vůči pojištěnému viníku dopravní nehody (povinnému)
ani poté, co poškozené zaplatila plnění, k jehož úhradě byl povinný zavázán
exekučním titulem, a že proto není aktivně legitimována k zahájení a vedení
exekuce na základě exekučního titulu vydaného ve prospěch poškozené vůči
pojištěnému viníku. Po vrácení věci Městský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3.
2017, č. j. 80 EXE 1847/2014-69, exekuci zastavil. Usnesení bylo oběma
účastníkům doručeno dne 3. 4. 2017. Oprávněná podala proti tomuto usnesení
odvolání, které dne 11. 5. 2017 vzala zpět. Odvolání i jeho zpětvzetí bylo
povinnému doručeno dne 22. 5. 2017. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1.
8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-78, které nabylo právní moci dne 24. 8. 2017,
bylo odvolací řízení zastaveno. Usnesení soudu prvního stupně o zastavení
exekuce nabylo právní moci uplynutím odvolací lhůty dne 19. 4. 2017. Dne 23. 2.
2018 žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, která konstatovala, že v
posuzovaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a za tuto skutečnost
se omluvila, zadostiučinění v penězích žalobci neposkytla. V průběhu řízení pak
vznesla námitku promlčení.
4. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo též jen „zákon č. 82/1998 Sb.“
5. Dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 681 500 Kč,
který žalobce odůvodnil tím, že v důsledku nezákonného vedení exekuce
(nezákonného pověření exekutora) byl omezen v možnosti nakládat svým majetkem,
vydělávat si a vést normální život, je nárokem za nezákonné rozhodnutí ve
smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Žalobce se proti vedení exekuce bránil návrhem na
zastavení exekuce ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk a exekuce byla zastavena. Shodně
se soudem prvního stupně považoval tento nárok za promlčený. Žalobce totiž
musel tvrzenou majetkovou újmu pociťovat v okamžiku, kdy se dozvěděl o pověření
soudního exekutora, neboť již tehdy věděl o existenci újmy a o osobě, která za
ni odpovídá. Tím byly splněny podmínky pro počátek běhu promlčecí lhůty podle §
32 odst. 3 OdpŠk, ustanovení § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk však odsouvá její
běh až k okamžiku doručení zrušovacího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019). Zrušovacím rozhodnutím
bylo v daném případě usnesení o zastavení exekuce, které bylo žalobci doručeno
dne 3. 4. 2017 a které nabylo právní moci dne 19. 4. 2017. Dne 22. 5. 2017 se
žalobce dozvěděl o podaném odvolání i o jeho zpětvzetí, a tedy i o tom, že toto
rozhodnutí již nelze zvrátit, a nic mu nebránilo, aby uplatnil svůj nárok u
příslušného úřadu ve smyslu § 6, § 14 OdpŠk. Tímto okamžikem proto začala běžet
šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk a skončila dnem 22. 11.
2017. Byl-li nárok u žalované uplatněn a žaloba u soudu podána dne 23. 2. 2018,
stalo se tak až po jejím uplynutí.
6. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je promlčen i
nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 85 000 Kč, který žalobce odůvodnil
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, neboť ohledně tohoto nároku žalovaná
ani námitku promlčení nevznesla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v rozsahu
výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 681 500 Kč.
8. Měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny otázky, zda
nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedenou exekuci je nárokem za
nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a který úkon v exekučním řízení
lze považovat za tzv. zrušovací rozhodnutí ve smyslu § 32 OdpŠk, a že v rámci
praxe dovolacího soudu nebyla řešena specifika exekučního řízení ve vztahu ke
stanovení momentu zjištění výše škody nebo nemajetkové újmy. Namítal, že právní
posouzení provedené odvolacím soudem je nesprávné, že tzv. zrušovacím
rozhodnutím nemůže být usnesení o zastavení exekuce, ale až usnesení odvolacího
soudu o zastavení exekučního řízení, neboť až na jeho základě dochází ke
zrušení účinků exekuce. Zpětvzetí odvolání samo o sobě odvolací řízení
nezastavuje, žalobce ani nemůže posuzovat jeho platnost a účinnost a jeho
doručením se také nemohl dozvědět o konečné výši škody. Zdůraznil, že exekuční
řízení není zahajováno na základě rozhodnutí, nýbrž na základě návrhu. Vydá-li
soud exekutorovi pověření, nejedná se o rozhodnutí. Za rozhodnutí v rámci
exekuce lze považovat exekuční příkaz, přičemž ke zrušení jeho účinků dochází
až zastavením exekuce.
9. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné a navrhovala, aby bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné, neboť otázky existence nezákonného rozhodnutí
a počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nezákonně vedenou exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále
jen „ex. ř.“ nebo též jen „exekuční řád“, ve znění účinném od 1. 1. 2013,
vyplývající z obsahu dovolání, dosud nebyly dovolacím soudem ve všech
souvislostech vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání
16. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na
zastavení exekuce (odstavec 3).
17. Podle § 32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se
promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za
ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení
rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí (odstavec 1). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona
se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové
újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se
kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení
řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).
18. Judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu existence nezákonného
rozhodnutí v případě exekuce nařízené podle exekučního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2012 se ustálila v názoru, že titulem odpovědnosti státu za škodu může
být pravomocné usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno
nebo zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30
Cdo 279/2012, či rozsudek ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013). Dále
dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně
zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li
tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže
původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení
o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo
dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn.
30 Cdo 2407/2017). Uvedené závěry byly odůvodněny tím, že usnesení o nařízení
exekuce a pověření exekutora sice neukládá žádnou povinnost k plnění, avšak s
jeho doručením povinnému zákon spojuje právní následek v podobě tzv.
generálního inhibitoria. V jeho důsledku nesmí povinný – pod sankcí relativní
neplatnosti – nakládat se svým majetkem, vyjma běžné obchodní a provozní
činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má
vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (srov. § 44a odst. 1 ex. ř.
ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bez ohledu na právní moc tedy zákon spojuje
s doručením usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením
právní následky, jež povinného citelně omezují v dispozicích s vlastním
majetkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS
3115/12).
19. Tyto závěry se přiměřeně prosadí i v případě exekuce vedené podle
exekučního řádu ve znění zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „zákon č. 396/2012 Sb.“), jímž byl s účinností od
1. 1. 2013 mimo jiné změněn i postup při zahájení exekuce. Soud již exekuci
nenařizuje usnesením, avšak následky tzv. generálního inhibitoria jsou
spojovány s doručením vyrozuměním o zahájení exekuce, které povinnému zašle
exekutor spolu s exekučním návrhem, kopií exekučního titulu a výzvou ke splnění
vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 ex. ř. Nerozhodl-li exekutor podle § 44
odst. 4 ex. ř. jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým
majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů,
vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních
potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy
majetku (srov. § 44 odst. 1, § 44a odst. 1 ex. ř.). Vyrozumění není rozhodnutím
a povinný proti němu nemůže podat odvolání, může se však bránit návrhem na
zastavení exekuce. Podá-li takový návrh ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení spolu
s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 ex. ř., nelze
exekuci provést dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho návrhu [srov. § 52
odst. 3 písm. a), b) ex. ř.].
20. Současně je třeba vzít v úvahu, že zákonem č. 396/2012 Sb. byl
novelizován i zákon č. 82/1998 Sb., kdy v § 8 se na konci textu odstavce 3 byla
doplněna slova „nebo návrh na zastavení exekuce“. Jinými slovy, návrh na
zastavení exekuce tak byl zařazen mezi prostředky, které je poškozený povinen
využít za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí. Logickým a
systematickým výkladem lze proto dospět k závěru, že i když vyrozumění není
exekučním řádem označováno za rozhodnutí, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může
být považováno za nezákonné rozhodnutí, je-li nezákonnost exekuce konstatována
v usnesení o zastavení exekuce vydaném na návrh poškozeného podaný ve lhůtě 30
dnů od jeho doručení.
21. Ve vztahu k počátku běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty
Nejvyšší soud dovodil, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku
běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1
OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Přestože
ust. § 32 odst. 1 OdpŠk nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní
moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena již v § 8
OdpŠk při posuzování naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne
20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1362/2013, či
ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013). Běh promlčecí lhůty k uplatněný
nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedenou exekuci podle § 32
odst. 3 OdpŠk tedy počíná od právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.
22. Byť § 32 odst. 1 nesvazuje počátek běhu promlčecí lhůty s okamžikem,
kdy se poškozený dozví o právní moci zrušovacího rozhodnutí, mohou nastat
situace, kdy se poškozený objektivně může dozvědět o právní moci rozhodnutí i
se značným časovým odstupem (srov. například § 222 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže
by taková okolnost měla poškozenému zabránit ve včasném uplatnění nároku u
soudu, bude na soudu, aby v případě vznesení námitky promlčení s ohledem na
konkrétní okolnosti případu posoudil její soulad se základními zásadami
soukromého práva [BIČÁK, Vít. § 32 (Promlčení náhrady škody způsobené
nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK,
Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 374].
23. I na tyto situace pak lze přiměřeně vztáhnout závěry, které Ústavní
soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16.
Vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož poškozená, která byla
trestně stíhána, byla zproštěna obžaloby, byla přítomna při vyhlášení
zprošťujícího rozsudku, ten však nebyl ústně nijak odůvodněn a jeho písemné
vyhotovení bylo poškozené doručeno až o osm měsíců později, tj. až po uplynutí
šestiměsíční promlčecí lhůty. Ústavní soud především dovodil, že „podle § 129
odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, je soud povinen písemné vyhotovení
rozsudku vyhotovit a předat k doručení ve lhůtě podle okolností pěti až
maximálně dvaceti pracovních dnů. Za normálního běhu okolností tedy i po
doručení rozsudku bude mít poškozený zhruba pět měsíců k uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy. Takovou lhůtu nelze považovat za natolik krátkou, že
by uplatnění nároku bylo znemožněno.“ Dále dospěl k závěru, že „situace, v jaké
se ocitla stěžovatelka, že písemné vyhotovení konečného rozhodnutí jí bylo
doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty, nemá za následek, že poté již vždy
bude námitka promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy, i když by
třeba poškozený nárok uplatnil až o několik let později. Samozřejmě poškozený
musí svůj nárok stále uplatnit v nějaké přiměřené lhůtě od doručení písemného
vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci, aby nebylo naopak nepřípustně zasaženo
do právní jistoty žalovaného. Vzhledem k šestiměsíční lhůtě stanovené zákonem
pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, tato přiměřená lhůta nemůže
být delší než právě šest měsíců. V případě lhůty delší by takový poškozený byl
také nepřípustně zvýhodněn oproti ostatním poškozeným.“
24. V nyní posuzované věci dovolatel tvrdí, že z nezákonně zahájené
exekuce mu vznikla nemajetková újma, neboť byl omezen v možnosti nakládat svým
majetkem, vydělávat si a vést normální život. Tvrzenou újmu dovolatel musel
pociťovat již v okamžiku, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce,
tudíž v tomto okamžiku věděl o existenci újmy a také o osobě, která za tuto
újmu odpovídá (stát). Předpoklad zrušení pravomocného rozhodnutí pro
nezákonnost ve smyslu § 8 OdpŠk však byl naplněn až v okamžiku, kdy usnesení o
zastavení exekuce nabylo právní moci, tj. dnem 19. 4. 2017, neboť teprve tehdy
byly splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku u příslušného orgánu.
Promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk tak začala běžet dne 20. 4. 2017 a
skončila dne 20. 10. 2017.
25. O tom, že proti usnesení o zastavení exekuce bylo podáno odvolání,
jakož i o tom, že bylo vzato zpět, se dovolatel dozvěděl dne 22. 5. 2017, a
tedy v tomto okamžiku měl k dispozici potřebné údaje, na základě kterých mohl
učinit závěr, že o odvolání již nebude věcně rozhodováno a že právní moc
napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo ve smyslu §
222 o. s. ř. Následné usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení
již nemá na právní moc napadeného rozhodnutí žádný vliv. Dne 22. 5. 2017 do
uplynutí promlčecí doby zbývalo téměř pět měsíců, tj. podle výše citovaného
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 doba dostatečně dlouhá k tomu, aby
dovolatel mohl svůj nárok uplatnit. Jestliže odvolací soud odvíjel počátek
promlčecí lhůty až od tohoto data, posunul jej ve prospěch dovolatele, nicméně
tak jako tak dospěl k závěru, že jeho nárok je promlčen, neboť v tomto případě
by šestiměsíční promlčecí lhůta skončila dne 22. 11. 2017, dovolatel však
uplatnil svůj nárok u žalované a podal žalobu u soudu dne 23. 2. 2018.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobcův
nárok je promlčen, je v konečném důsledku správný, a proto Nejvyšší soud podle
§ 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
27. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu