Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Primagra, a. s., se sídlem Nádražní 310, Milín, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 6 Afs 71/2023-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 9 A 128/2021-155 a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 8. října 2021 č. j. MPO 614921/21/61500, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti vč. jejího doplnění a přiložených listin, Ministerstvo průmyslu a obchodu ("žalovaný") napadeným rozhodnutím zamítlo podle § 14m zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) žádost stěžovatelky ze dne 4. 5. 2021 o poskytnutí dotace na projekt "Výměna sušárny zrnin v Primagra, a.s., středisko Staňkov" na základě dotační výzvy "Úspory energie - Výzva V", vyhlášené dle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost.
Žalovaný žádost zamítl s odůvodněním, že poskytnutí dotace by představovalo porušení povinnosti hospodárného nakládání s veřejnými prostředky a povinnosti přijímat opatření k vyloučení nebo zmírnění finančních, právních a jiných rizik s možným dopadem na zdroje financování činnosti orgánu veřejné správy. Žalovaný vycházel z principu prevence a zohlednil hrozící riziko, že projekt nebude profinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Toto riziko vyplynulo dle žalovaného z výsledků auditu Evropské komise, který se týkal dotací již poskytnutých společnostem skupiny Agrofert, do které patří rovněž stěžovatelka, a shledal porušení pravidel o střetu zájmů s ohledem na postavení tehdejšího předsedy vlády Ing.
A. Babiše.
2. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Stejným způsobem rozhodl Nejvyšší správní soud i o následné stěžovatelčině kasační stížnosti.
3. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné námitky, které vznášela již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podané žalobě i kasační stížnosti. Zdůrazňuje, že ministerstvo odůvodnilo zamítnutí žádosti o dotaci odkazem na auditní výstupy Evropské komise, z jejichž obsahu bez dalšího dovodilo riziko neproplacení poskytnutých prostředků a jeho dopad na státní rozpočet. Na vlastní posouzení závěrů auditních výstupů, tj. posouzení, zda je ve stěžovatelčině případě skutečně dána existence střetu zájmů podle § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, však ministerstvo i správní soudy zcela rezignovaly.
Stěžovatelka ministerstvu i správním soudům vytýká, že rozpor se zásadami řádného procesu nespatřovaly ani v tom, že auditní výstupy vznikly bez jakéhokoli zapojení stěžovatelky a bez toho, aby měla možnost pro ni nepříznivé závěry vyvrátit. Shrnuje, že její žádost o dotaci byla zamítnuta toliko z důvodu prevence následků porušení právního předpisu, nikoliv však na základě porušení právního předpisu. Současně - obdobně jako v kasační stížnosti - upozorňuje na celkem 11 rozhodnutí ve skutkově a právně totožných věcech, v nichž městský soud vyhověl žalobám jiných společností ze skupiny Agrofert.
Z těchto rozhodnutí dovozuje, že absence posouzení otázky střetu zájmů a nevypořádání argumentace žadatele o dotaci zakládá závažnou vadu rozhodnutí žalovaného o neposkytnutí dotace.
4. Stěžovatelka má za to, že důvod, pro který byla zamítnuta její žádost o poskytnutí dotace, je obskurní. Uvádí, že samo ministerstvo by výdaje na poskytnutí dotace neneslo. Prostředky poskytnuté příjemci dotace by totiž byly ministerstvu refundovány z příslušných evropských fondů, nebo - pokud by se ukázalo, že dotace byla skutečně poskytnuta v rozporu s právními předpisy - by ministerstvo mohlo zahájit řízení o odnětí dotace podle § 15 odst. 1 rozpočtových pravidel a získat poskytnuté prostředky od příjemce zpět. Stěžovatelka dále uvádí, že "jejím vyloučením z okruhu subjektů, které mají možnost získat dotaci z evropských strukturálních fondů, aniž pro to existoval skutečný a materiální důvod, a to pouze na základě věcně ani detailně neposouzeného rizika, jež navíc z principu existuje u každé dotace, a bez aplikace jakéhokoliv testu proporcionality, v němž by byly váženy zájmy státu vůči zájmům stěžovatelky, byla významně znevýhodněna vůči svým konkurentům v hospodářské soutěži."
5. Ze všech uvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
6. Z hlediska splnění podmínek řízení Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
8. Jádrem stěžovatelčiny polemiky je otázka, zda správní orgán a správní soudy zasáhly do jejích základních práv tím, že zamítnutí žádosti o dotaci odůvodnily existencí rizika pro státní rozpočet spočívajícího v možnosti odmítnutí refundace vyplacených prostředků Evropskou komisí. Posouzení této otázky je ovšem především záležitostí zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol náleží zejména obecným soudům a - jak již bylo řečeno - nikoli Ústavnímu soudu, o jehož zásahu lze uvažovat pouze v situacích, v nichž je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takové vady či nedostatky však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
9. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Městský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury týkající se přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014-46; rozsudek městského soudu, bod 59; rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 28). Soudy vzaly v potaz, že na poskytnutí dotace, o kterou stěžovatelka žádala, nebyl dán právní nárok. Rozhodování o poskytování dotací probíhá v rámci správního uvážení, což ovlivňuje i následný soudní přezkum negativního správního rozhodnutí, v jehož rámci správní soudy posuzují pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení (např. vydáním svévolného či excesivního rozhodnutí).
10. Správní soudy uzavřely, že správní orgán meze správního uvážení nepřekročil, neboť jednal v souladu s požadavkem prevence a omezení rizik pro státní rozpočet, jenž má oporu v platné právní úpravě a představuje limit správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 33). Identifikovaly příčinu rizika (tj. audit Evropské komise, který dospěl k závěru, že právní úprava střetu zájmů brání poskytování dotací z evropských fondů společnostem skupiny Agrofert), zhodnotily jeho relevanci a reálnost předpokladu, že nedojde k proplacení eventuálně poskytnuté dotace (srov. rozsudek městského soudu, body 65-70) a vysvětlily, proč nebylo nutné, aby správní orgán posoudil, zda je ve stěžovatelčině případě skutečně dána existence střetu zájmů podle shora uvedeného zákona. Na takto odůvodněných závěrech neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného ve shora naznačeném smyslu, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkami procesního charakteru. Ohledně práva žalobce na obhajobu městský soud uvedl, že auditní výstupy byly součástí správního spisu a stěžovatelka se k nim mohla vyjádřit (a tuto možnost skutečně využila) před vydáním napadeného správního rozhodnutí (srov. rozsudek městského soudu, bod 73; rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 41). Městský soud též vysvětlil odchylku od předchozí rozhodovací praxe (srov. odkazy v rozsudku Nejvyššího správního soudu, bod 43).
Ústavní soud k této námitce doplňuje, že upozorňuje-li stěžovatelka na nejednotnost rozhodovací praxe obecných soudů v ústavní stížnosti, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je v linii správního soudnictví primárně úkolem Nejvyššího správního soudu (srov. § 12 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, což ovšem znamená, že Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu