Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-52, usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 21. února 2012 č. j. OKFK-247-32/TČ-2011-200231, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 a ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: napadeným usnesením okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-52 byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (SKPV), Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 21.
února 2012 č. j. OKFK-247-32/TČ-2011-200231, kterým bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy podle § 255 odst. 1 a 3 a § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona, neboť stěžovatel v pozici náměstka ministra spravedlnosti měl spolu s PhDr. L. K., generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky, nehospodárně, v rozporu se svými zákonnými povinnostmi investovat finanční prostředky státního rozpočtu, a to v souvislosti s koupí objektu Vidnava pro potřeby zřízení Ústavu zabezpečovací detence.
Napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ v Praze") ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 bylo podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a § 25 tr. ř. per analogiam rozhodnuto, že se stěžovatelova trestní věc, vedená pod sp. zn. 3 ZN 4161/2011, odnímá Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "OSZ pro Prahu 2"), a že se přikazuje k dalšímu řízení Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ (dále jen "OSZ Praha-západ").
Napadeným usnesením státního zástupce VSZ v Praze ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24 bylo podle § 25 tr. ř. per analogiam - a to za účelem vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon o GIBS"), ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že se daná trestní věc k dalšímu výkonu dozoru v přípravném řízení podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb. odnímá Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ v Praze") a že se přikazuje Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "KSZ v Praze"), avšak s tím, že pokud policejním orgánem, který bude pokračovat v trestním řízení v dané věci, nebude Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), ale příslušný útvar Policie České republiky, SKPV, zůstává rozhodnutí citované v předchozím odstavci (tj. o přikázání věci k výkonu dozoru OSZ Praha-západ) nedotčeno.
Ústavní soud si dále vyžádal opis usnesení krajského státního zástupce KSZ v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10, z něhož zjistil, že uvedené státní zastupitelství k návrhu OSZ Praha-západ rozhodlo tak, že podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. ř.
per analogiam s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 4 zákona o GIBS ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb. se daná trestní věc přikazuje i nadále ke konání úkonů trestního řízení policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadl způsob, jakým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci. V prvé řadě - s odkazem na § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství - namítá, že o odnětí věci OSZ pro Prahu 2 a jejímu přikázání
OSZ Praha-západ mělo rozhodnout MSZ v Praze, resp. že měl rozhodnout jiný státní zástupce téhož zastupitelství, neboť státní zástupce MSZ v Praze JUDr. Luboš Pětník, jenž rozhodl o svém vyloučení podle § 31 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 10. 11. 2011 č. j. 3 KZN 1428/2011-5, nebyl vedoucí státní zástupce. Nebyla tak dána pravomoc VSZ v Praze rozhodnout o předmětném odnětí a přikázání věci, navíc věc měla být přikázána jinému státnímu zastupitelství v obvodu MSZ v Praze. Stěžovatel současně odmítá jednak argument VSZ v Praze, že stejně jako JUDr.
Luboš Pětník jsou vyloučeni i další dva státní zástupci MSZ v Praze, a to s tvrzením, že předpokladem pro odnětí a přikázání věci je předchozí usnesení státního zástupce o vyloučení ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. a takové usnesení ve spise není obsaženo a není ani zmiňováno, jednak brojí proti analogickému použití § 25 tr. ř., přičemž argumentuje tak, že zákon o státním zastupitelství má vlastní úpravu postupu při vyloučení státních zástupců. Nesouhlasí ani s argumentem, že jsou vyloučeni všichni "dohledoví" státní zástupci MSZ v Praze pro svůj vztah ke stěžovateli, neboť zákon o státním zastupitelství nic takového nezná.
Je věcí vnitřního uspořádání daného státního zastupitelství, jak vykonává určitou část působnosti, a toto uspořádání nelze povyšovat nad zákon. Dle stěžovatelova názoru bylo v silách MSZ v Praze zajistit výkon dohledu jiným státním zástupcem tohoto státního zastupitelství, byl-li vyloučen JUDr. L. Pětník. Tento postup je proto protizákonný a s ohledem na právo na spravedlivý proces i protiústavní, vyvolávající pochybnost, zda nedošlo k neoprávněnému zásahu do daného trestního řízení ze strany VSZ v Praze, zvláště pokud je z médií patrný spor mezi vrchním stáním zástupcem a ministrem spravedlnosti, přičemž právě osoba ministra se v trestním řízení objevuje.
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že usnesení o jeho stížnosti (míněna nepochybně stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání) bylo vydáno nepříslušným státním zástupcem a že to představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, neboť v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně; zejména se tak může stát, je-li dané rozhodování spojeno se zásahem do osobní svobody jednotlivce [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243), ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96
(N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99
(N 30/17 SbNU 221) a dále usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 , ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01 , ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 , ze dne 29. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 262/03
(dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy pojímána velmi restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní; "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl.
83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit, samotné usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání však Ústavní soud věcně přezkoumávat odmítl [srov. nález ze dne 3.
7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471) a usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03
(U 4/32 SbNU 467)].
Jde-li pak o konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy že jednak dané rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené v § 160 odst. 1 tr. ř., neboť v popisu skutku, obsaženém ve výroku, je nedostatečně vyjádřena subjektivní stránka daného trestného činu a popis skutku je neurčitý kvůli vágní formulaci jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, jednak že samotné trestní stíhání je nedůvodné kvůli neexistenci škody i absenci stěžovatelovy osobní odpovědnosti, přičemž stěžovatel odmítá i to, že by porušil nějakou svou právní povinnost.
Na tyto námitky státní zástupce v ústavní stížností napadeném usnesení reagoval a náležitým (přezkoumatelným) způsobem se s nimi vypořádal. Současně vzal v úvahu, že některé skutkové otázky jsou - vzhledem k dosavadnímu stavu dokazování - ještě otevřeny, nicméně dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti závěr o tzv. kvalifikovaném podezření ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. odůvodňují. K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné doplnit, že pokud by se měl z věcného hlediska zabývat stěžovatelovou argumentací, podle které trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, nespáchal, došlo by v podstatě k tomu, že by tento soud sám rozhodoval o stěžovatelově vině, a to ještě předtím, než by bylo ukončeno dokazování a než by o ní (eventuálně) rozhodly obecné soudy, což by zjevně bylo v rozporu s výše zmíněnými principy (srov. čl.
89 odst. 2 a čl. 90 větu druhou Ústavy). Vzhledem k tomu, že státní zástupce otázkou zavinění výslovně, resp. samostatně v odůvodnění svého usnesení neřešil, pokládá Ústavní soud za vhodné dále dodat, že se jí podrobně a v podstatě vyčerpávajícím způsobem zabýval policejní orgán v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž nelze státnímu zástupci vytýkat, jestliže se s jeho závěry toliko ztotožnil; nemůže přitom stěžovateli přisvědčit v tom ohledu, že není zřejmé, zda se předmětného jednání měl dopustit úmyslně či z nedbalosti, neboť policejní orgán v odůvodnění předmětného usnesení výslovně konstatoval, že stěžovatel jednal minimálně v úmyslu eventuálním, a tento závěr koresponduje i se skutkovou větou, neboť v jejím závěru se (a to v kontextu s konkrétními skutečnostmi) uvádí, že stěžovatel "vědomě a záměrně umožnil neúčelné vynaložení prostředků státního rozpočtu".
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že ve skutkové větě nebyla vyjádřena pohnutka. To by mohlo být považováno za vadu v případě, že by motiv byl výslovným znakem skutkové podstaty daných trestných činů. Že by tomu tak mělo v posuzované věci být, stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud tento názor nezastává.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným usnesením VSZ v Praze o odnětí a přikázání věci (a v návaznosti na to tvrdí, že okresní státní zástupce OSZ Praha-západ nebyl orgánem příslušným k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, příp. že KSZ v Praze nebylo příslušné k rozhodnutí o přikázání věci policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV). Své negativní stanovisko odůvodňuje pak výkladem ustanovení § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, přičemž vylučuje, že by VSZ v Praze zde mohlo postupovat za analogického použití § 25 tr. ř.
V prvé řadě je však třeba poznamenat, že pokud jde o oprávnění státního zastupitelství rozhodovat o odnětí a přikázání věci na základě (analogické) aplikace ustanovení § 25 tr. ř. obecně, právní teorie a praxe je nikterak nezpochybňuje (srov. Šámal, P., a kolektiv: Trestní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. BECK, 2008, str. 1175). Vzhledem k tomu otázka, kterou by měl Ústavní soud na základě ústavní stížnosti posoudit, spočívá ve své podstatě v tom, zda důvody, o které VSZ v Praze své rozhodnutí opřelo, lze považovat za "důležité" ve smyslu citovaného ustanovení.
Byť jistě může být veden spor o správnost interpretace dané právní normy ze strany VSZ v Praze, kdy lze nalézt argumenty jak pro, tak proti takovému postupu, samotná tato skutečnost souzenou věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není "superrevizní" instancí v systému obecné justice, přezkoumávající zákonnost (věcnou správnost) soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo. Tím spíše nemůže být orgánem, který by měl bdít nad zákonností přípravného řízení a v tom rámci řešit třeba spory o příslušnost toho kterého státního zastupitelství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje možnost, že VSZ v Praze mohlo z politických důvodů účelově s danou trestní věcí manipulovat. Na základě této skutečnosti by věc eventuálně mohla přesáhnout rovinu výkladu a aplikace podústavního práva (k tomu viz výše), nicméně v tomto případě se to tak Ústavnímu soudu nejeví, protože důvod, o který VSZ v Praze svůj závěr opřelo, tedy že na MSZ v Praze působili tři státní zástupci s osobní vazbou na stěžovatele, není možné označit za zjevně irelevantní, a tudíž za účelový.
Tím ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další rozhodování orgánů činných v trestním řízení o této otázce (např. v rámci stížnosti pro porušení zákona, bude-li tento mimořádný opravný prostředek podán). Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu