Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D.
V. D., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2016 č. j. 7 To 49/2016-43 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. ledna 2016 č. j. 35 PP 476/2015-24, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
3. Stěžovatel považuje napadená soudní rozhodnutí za diskriminační, neboť jediným skutečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění byla jeho státní příslušnost. Poukaz na nenárokovou povahu podmíněného propuštění považuje pak stěžovatel za nepřípadný, neboť dle judikatury Ústavního soudu nemohou obecné soudy ani u nenárokových institutů postupovat svévolně (např. zjevně diskriminačně). Tím by byl porušen princip rovnosti před zákonem. Soudy zamítnutí stěžovatelovy žádosti odůvodnily nesplněním podmínky existence mezinárodní smlouvy o justiční spolupráci, ačkoliv zákon žádnou takovou podmínku nestanovuje.
Obsahově je pak argumentace soudů chybná, neboť absence uvedené smlouvy nijak nebrání tomu, aby Česká republika dohlížela na stěžovatelův způsob života v cizině. Konkrétně v případě Vietnamské socialistické republiky zmiňuje stěžovatel působení styčného důstojníka Policie České republiky v rámci jejího zastupitelského úřadu v Hanoji. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z důvodu absence uvedené mezinárodní smlouvy je pak dle stěžovatele diskriminační, neboť tuto skutečnost nemůže odsouzená osoba z povahy věci nikdy ovlivnit, a je tak vlastně trestána za svou "nešťastnou" státní příslušnost.
Takový přístup pak odporuje i smyslu moderního trestního práva a vězeňství, neboť psychologicky působí proti snaze pachatele o nápravu, která se může logicky týkat pouze těch skutečností, jež může odsouzený sám změnit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
6. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění byla toliko jeho státní příslušnost. Ztotožňuje se však s jeho tvrzením, že samotná formální státní příslušnost odsouzené osoby ke státu, s nímž nemá Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvy o justiční spolupráci, by nemohla být právní překážkou pro věcné projednání a případné vyhovění žádosti o podmíněné propuštění; musela by být však překážkou jedinou a dostačující. Uvedený výklad by totiž odporoval jak textu, tak smyslu ustanovení § 88 trestního zákoníku, který za jedinou formální podmínku vyhovění uvedené žádosti zakotvuje vykonání části trestu, specifikované v odstavci 2 tohoto ustanovení.
Ostatní podmínky, tedy polepšení a záruka budoucího řádného života, dávají předmětu řízení o podmíněném propuštění velmi nekonkrétní podobu, která bude u každého odsouzeného značně odlišná, pročež ji nelze a priori omezovat stanovováním dalších podmínek, které by soudům bránily vyhovět podané žádosti, a to bez ohledu na její obsah. Takový výklad by Ústavní soud považoval za svévolnou a diskriminační aplikaci trestního zákoníku. Tento svůj názor konečně přinejmenším nepřímo vyjádřil již dříve (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 2946/12 ze dne 23. 1. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 790/15 ze dne 15. 9. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. K takovému postupu však dle Ústavního soudu v daném řízení nedošlo, neboť ke zmíněné překážce přistoupily další významné okolnosti. Přestože tak v projednávané věci rozhodující soudy velmi striktně hodnotí možnost (resp. nemožnost) vyhovění žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného s vietnamskou státní příslušností, přinejmenším okresní soud se fakticky zabýval obsahem stěžovatelovy žádosti a jeho vyjádřením ve veřejném zasedání. Přitom dospěl k závěru, že v řízení prezentované skutečnosti, s přihlédnutím ke stěžovatelově státní příslušnosti (nejen z důvodu neexistence příslušné mezinárodní smlouvy), neskýtají dostatečnou záruku budoucího řádného života stěžovatele. Takové hodnocení proto Ústavní soud nemůže považovat za svévolné.
8. Skutečnostmi, které především obecné soudy opravňují k takovému postupu, jsou jednak nenároková povaha podmíněného propuštění, a dále zásady řízení, v němž je o tomto institutu rozhodováno. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je svou povahou zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze na základě známých skutečností očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat.
Užití tohoto dobrodiní není v žádném případě "automatické" pro každého, kdo je ve výkonu trestu odnětí svobody a splňuje formální podmínky ustanovení § 88 trestního zákoníku. Je na obecných soudech, aby po náležitém uvážení rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení spravedlivě uloženého trestu nastaly (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 4024/13 ze dne 26. 2. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3621/15 ze dne 5. 4. 2016). Není výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, jenž se bez dalšího nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu první části jeho výkonu.
9. K vyhovujícímu rozhodnutí o splnění podmínek pro dřívější ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu nutné, aby odsouzený jedinec prokázal, že dalšího výkonu trestu odnětí svobody již v jeho případě není třeba. Obtíže, které jsou s tímto prokazováním logicky spojeny, nemusí být přitom vzhledem k mimořádnosti institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného. Zásada in dubio pro reo se při hodnocení skutečností rozhodných pro podmíněné propuštění neaplikuje (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1884/10 ze dne 7. 10. 2010). Dle Ústavního soudu je pak zcela souladné s ústavními právy, tíží-li důkazní povinnost v otázce zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Cizinci, vykonávající trest odnětí svobody a odsouzení zároveň k trestu vyhoštění do vzdálených zemí s neexistující smlouvou o formální justiční spolupráci, jsou jednou ze skupin, pro něž může být unesení tohoto břemena velmi obtížné, vzhledem k jazykovým bariérám, obtížné komunikaci s osobami a orgány v domovské zemi atd.
Z ústavních principů však nevyplývá povinnost České republiky je z těchto důvodů jakkoliv zvýhodňovat při naplňování obecné povinnosti předložení záruk budoucího řádného života. Jak je uvedeno výše, nemohou soudy považovat prokázání této podmínky za a priori právně nemožné nebo mu do cesty stavět nepřiměřené právní překážky. Je však zcela v souladu s ústavními principy a smyslem zákona, pokud soudní orgány nezvýhodňují odsouzeného cizince při odstraňování faktických překážek, s výjimkou explicitně stanovených zákonných povinností (např. poskytnout odsouzenému tlumočníka).
Předložení a prokázání dostatečných záruk budoucího řádného života je tedy pouze povinností odsouzeného, který se domáhá nenárokového zákonného benefitu. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí v tomto směru nedostatečné žádosti ještě nepředstavuje dle Ústavního soudu neoprávněnou diskriminaci. Mechanická aplikace sub 3 uvedené argumentace stěžovatele by pak naopak vedla k možné diskriminaci těch odsouzených, u kterých taková překážka (chybějící mezinárodní smlouva) chybí a v jejichž případě v praxi dochází nejen k účinné kontrole plnění podmínek propuštění, ale i navrácení do výkonu trestu v případě jejich neplnění.
Přihlédnout je třeba i k tomu, že tíživou životní i procesní situaci, do níž se takoví odsouzení dostávají, lze přičítat pouze jim samotným, a nemohou proto legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží, které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu. Soudy mají povinnost toliko posoudit stěžovatelovu argumentaci a po jejím zhodnocení dospět k odůvodněnému a ústavně konformnímu závěru o splnění podmínek pro podmíněné propuštění, a to zejména předložení záruk budoucího řádného života.
10. Vztáhne-li Ústavní soud uvedené obecné závěry na projednávaný případ, musí v první řadě konstatovat, že s výjimkou vyjádření lítosti stěžovatel v průběhu napadeného řízení netvrdil a neprokázal žádnou skutečnost, kterou by bylo možno chápat jako záruku jeho budoucího řádného života v cizí vzdálené zemi (v době, kdy bude po dobu desíti let stále ještě vykonávat mu uloženou část trestu spočívající ve vyhoštění z území České republiky), a to přestože si byl již v podaném návrhu vědom komplikovanosti podmíněného propouštění vietnamských státních příslušníků.
V podstatě celý jeho návrh je pouhým tvrzením o neoprávněnosti zamítnutí jeho žádosti pouze z důvodu jeho státní příslušnosti a samotným skutečnostem důležitým pro podmíněné propuštění (zejména pracovní, rodinné a sociální zázemí, dále možnosti dohledu nad jeho chováním, které zmiňuje až v ústavní stížnosti) se v celém řízení vůbec nevěnuje. Zamítnutí takové žádosti o podmíněné propuštění za těchto skutkových okolností je pak vzhledem k výše uvedeným závěrům ústavně přípustným postupem, takže nebylo nutno zvažovat, zda pro jiný postup nevytváří podmínky Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb.).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu