Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 č. j. 9 To 69/2011-600 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 12. 2010 č. j. 2 T 106/2010-541, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl spolu se spoluobviněnými A. B. a L. F. odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 12. 2010 č. j. 2 T 106/2010-541 pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spáchaný účastenstvím formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Trestná činnost (zkráceně řečeno) měla spočívat v tom, že v roce 2005 v obci Sluhy, okres Praha - východ se spolupodílel na vylákání úvěru 600.000,- Kč od Českomoravské stavební společnosti, a. s. tím, že pomáhal opatřit nepravdivé podklady pro banku o zaměstnání a příjmech jeho družky L. F.; z poskytnutého úvěru na stavební spoření si ponechal částku 300.000,- Kč, kterou použil na úhradu svých dluhů. Odvolání státního zástupce a odvolání všech tří obžalovaných byla zamítnuta podle § 256 tr. řádu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23.
2. 2011 č. j. 9 To 69/2011-600.
* stěžovatel tvrdí, že on sám se nikdy nepodílel na jednání s bankou a sám bance neposkytoval žádné podklady pro poskytnutí úvěru. Veškerá jednání prý vedl toliko spoluobviněný A. B., který prý také sám mohl vyhotovit a bance předložit padělané listiny;
* úsudek obecných soudů, že deklarované nepravdivé údaje stvrdila svým vlastnoručním podpisem L. F., nebyl prý dokázán; není prý vyloučeno, že zfalšované listiny vyhotovil A. B. překopírováním podpisů L. F. z jiných dokumentů;
* obecné soudy prý porušily příkaz vyslovený v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, totiž hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnocení vyslovené soudy je prý rozporuplné, neboť písemná potvrzení na číslech listů 235 a 237 soudy hodnotily "zcela bez souvislosti s důkazy ostatními". Soudy prý "na jedné straně hodnotí výpovědi stěžovatele a F. jako věrohodné (zejména k účasti B. na celé věci), na druhé straně neuvěřily stěžovateli a F., pokud tito tvrdili, že nevěděli o tom, že B. předložil ČMSS a. s. falešná potvrzení o zaměstnání F. a na zfalšování těchto potvrzení se nijak nepodíleli".
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a považuje za vhodné v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkázat.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 , nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08
- všechny zde citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit.
Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 , sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III.
ÚS 376/03 ).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Lze poukázat zejména na detailní hodnocení důkazů, obsažené na str. 5 a 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se zejména zdůrazňuje, že "z výpovědí obžalovaných F. a K. je pak zcela zřejmé, že finanční prostředky z úvěru nechtěli použít na deklarovaný účel, tj. na nákup nemovitosti majitele obžalovaného K. obžalovanou F., nýbrž na umoření dluhů obžalovaného K., kterému - jelikož byl veden v tzv. registru dlužníků - by bankovní ústavy neposkytly žádnou půjčku či hypotéku.
Z tohoto důvodu proto požádal svoji družku - obžalovanou F., aby tzv. "si úvěr vzala na sebe", což ta učinila." Odvolací soud dále konstatuje (str. 6 usnesení), že obžalovaný K. "dle své výpovědi i výpovědi spoluobžalované byl při podepisování listin přítomen a dokonce ukazoval obžalované F., v které části má formuláře podepisovat. Tyto okolnosti ve spojení s tím, že oba tito obžalovaní věděli, že obžalovaná F. nikde nepracuje, tak svědčí o správnosti závěrů okresního soudu, který je podporován i tím, že to byl právě obžalovaný K., který měl mimořádný zájem na získání finančních prostředků z poskytnutého úvěru, a dokonce i kvůli tomu podepsal kupní smlouvu na svůj rodinný dům." Hodnocení provedených důkazů, provedené obecnými soudy, se Ústavnímu soudu jeví jako logické a přesvědčivé; rozhodně nenasvědčuje žádným excesům, majícím ústavněprávní relevanci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu