Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 44/2025-1175 ze dne 12. února 2025, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 397/2023-1137 ze dne 24. dubna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 29 T 81/2016-1109 ze dne 28. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Skutky, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívaly - stručně vyjádřeno - v tom, že jako dozorce ve Věznici Všehrdy fyzicky napadl mladistvé odsouzené A. B. a (opakovaně) C. D. (jedná se o pseudonymy) v úmyslu je potrestat a ponížit za jejich předchozí drobné prohřešky (kouření, porušení ústrojové kázně), a to údery otevřenou dlaní i pěstí do hlavy a kopy do oblasti hrudníku a břicha.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a svého dovolání. Tvrdí, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jeho obhajobou, když se vůbec či jen nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Nesouhlasí s důvody, kvůli kterým Nejvyšší soud odmítl jeho námitky směřující proti rozhodování orgánů státního zastupitelství o stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání. Konkrétně Nejvyššímu soudu vytýká, že ignoroval to, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem prováděl šetření, na jehož základě byly zahájeny úkony trestního řízení.
Namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu neodpovídá požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 trestního řádu, což nenapravil ani odvolací ani dovolací soud. Nejvyšší soud se podle něj jen obecně a povrchně vyjádřil k jeho námitce, že oba skutky, za něž byl odsouzen, měly být správně posouzeny jako skutek jediný, takže neměl být ukládán úhrnný trest a neměla mu být připočtena přitěžující okolnost spočívající ve spáchání dvou deliktů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a nereagovaly dostatečně na námitky, které v jejím rámci uplatňoval. Stěžovatel ostatně v této námitce zůstává spíše v obecné rovině a až na dvé výjimky (viz dále) nekonkretizuje, v jakých směrech měla jeho obhajoba zůstat opomenuta.
10. Z napadených rozhodnutí nicméně vyplývá, že se obhajoba stěžovatele soustředila především na rozporování věrohodnosti výpovědí poškozených, které představovaly stěžejní usvědčující důkaz. Obecné soudy na tuto obhajobu adekvátně reagovaly a dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily svůj závěr o tom, že v podstatných ohledech lze považovat tyto výpovědi za věrohodné (srov. bod 40 napadeného rozsudku okresního soudu, body 9 a 10 napadeného usnesení krajského soudu a bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
11. Jestliže stěžovatel rozporuje důvody, o které Nejvyšší soud opřel odmítnutí jeho námitky směřující vůči rozhodování státní zástupců o stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání (srov. body 22 až 24 usnesení Nejvyššího soudu), musí Ústavní soud konstatovat, že tyto důvody považuje za zcela racionální. Nejvyšší soud nepřehlédl skutečnost, že státní zástupce krajského státního zastupitelství prováděl šetření, které ve svých důsledcích vedlo k zahájení úkonů trestního řízení. Vysvětlil však, že příkaz tohoto státního zástupce ze dne 10. září 2014 svým obsahem nebyl pokynem k zahájení trestního stíhání a nevyjadřoval právní názor na postup v určité trestní věci. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, v čem se posuzovaná věc liší od případů řešených v judikatuře, na kterou stěžovatel odkazoval.
12. Racionálním a přesvědčivým způsobem Nejvyšší soud vyvrátil též stěžovatelovo tvrzení, že by skutky, pro něž byl odsouzen, měly být posuzovány pouze jako skutek jediný, tj. jako pokračující trestný čin. V bodech 25 a 26 napadeného usnesení vysvětlil, že v posuzované věci nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro posuzování určitého jednání coby pokračujícího deliktu ve smyslu § 116 trestního zákoníku, který spočívá v jednotném záměru pachatele spojujícím jednotlivé dílčí útoky. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby rozporoval závěr Nejvyššího soudu, že ve stěžovatelově případě nebylo možno na takový jednotný záměr usuzovat.
Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nereaguje a nenabízí žádné konkrétní tvrzení, které by podporovalo existenci jeho jednotného úmyslu spojujícího obě napadení, jež mu byla kladena za vinu. Ústavní soud dodává, že blízká časová a věcná souvislost těchto útoků, na kterou stěžovatel klade důraz, sama o sobě nemůže vést k závěru o jednotném úmyslu pachatele, neboť se jedná o odlišné předpoklady pokračujícího trestného činu.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy dostatečně objasnily způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, jakož i rozhodující skutkové a právní závěry. Adekvátně se též vypořádaly s námitkami uplatňovanými stěžovatelem v rámci obhajoby. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích neidentifikoval žádnou vadu, která by ve svém důsledku představovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. května 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu