Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Aliny Matysové, zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024, č. j. 22 Cdo 500/2024-522, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2023, č. j. 8 Co 31/2023-498, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. května 2022, č. j. 14 C 460/2014-474, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení. Původní řízení o určení vlastnictví je podle ní třeba obnovit, soudní spis obsahuje důkazy, které stěžovatelka nemohla bez své viny použít, neboť se soudy nezabývaly jejími návrhy na jejich provedení. Se svou argumentací však před obecnými soudy neuspěla.
2. Okresní soud její žalobu zamítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 018 Kč (výrok II).
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl, protože obsahovalo vady, které stěžovatelka včas neodstranila a kvůli nimž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (výrok I). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z jeho účastníků (výrok II).
5. Stěžovatelka podala proti těmto třem rozhodnutím ústavní stížnost.
6. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na zákonného soudce a právo být přítomna projednávání a dokazování (čl. 38 Listiny). Tento závěr opírá o následující argumenty: (a) Soudy neprovedly jako důkaz listiny založené na stranách 278 až 281 spisu a jejich rozhodnutí jsou odůvodněna netransparentně a nepřezkoumatelně.
(b) O odvolání v původním řízení i v řízení o jeho obnově rozhodoval stejný soudce, což představuje nepřípustné rozhodování ve stejné věci a může vypovídat o snaze neupozornit na protizákonné rozhodnutí v původním řízení.
(c) Nejvyšší soud postupoval zcela formálně, protože nezkoumal původní řízení, obsah listin ani stěžovatelčinu žalobu a odvolání. Nejvyšší soud neměl dovolání odmítnout, ale projednat, protože předchozí rozhodnutí byla protizákonná a stěžovatelka předložila důkaz splňující podmínky pro povolení obnovy řízení.
7. Napadená rozhodnutí se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech - zatímco Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, krajský a okresní soud se stěžovatelčinými podáními zabýval věcně.
8. Ústavní soud proto nejprve posoudil procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz část III.1 usnesení) a v návaznosti na to zhodnotil tyto předpoklady vůči rozhodnutím krajského a okresního soudu (viz část III.2 usnesení). III.1 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu
9. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, ačkoli dovolání žádné vady nemělo, poruší tím dovolatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3151/17 , bod 15; III. ÚS 4045/16, bod 20,
II. ÚS 3876/13 , bod 13). V tomto případě však Nejvyšší soud protiústavně nepostupoval.
11. Náležitostí, kterou podle Nejvyššího soudu stěžovatelčino dovolání neobsahovalo a kterou podle občanského soudního řádu obsahovat musí, je označení právní otázky, na níž je navázaný některý z předpokladů přípustnosti dovolání (viz § 237 zákona a např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16 podbod 4a). Nejvyšší soud v té souvislosti konkrétně uvedl, že stěžovatelka sice uplatnila "předpoklad přípustnosti spočívající v potřebě řešit otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena", nicméně v dovolání "tuto otázku nijak neidentifikuje, neuvádí, jakou otázku považuje za dosud nevyřešenou" (viz bod 12 jeho rozhodnutí).
12. Ústavní soud tento závěr ani jeho odůvodnění nepovažuje za protiústavní. Ze stěžovatelčina dovolání ani jejího doplnění skutečně není zřejmé, jaká konkrétní právní otázka, na jejímž vyřešení rozhodnutí krajského soudu závisí, nebyla Nejvyšším soudem dosud vyřešena (viz dovolání na straně 502 a jeho doplnění na stranách 507 až 508 spisu vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014).
13. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahovalo dostatečné vymezení této právní otázky, stěžovatelka nijak relevantně nezpochybňuje. Tu část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se touto vadou zabývá, v ústavní stížnosti otevřeně a vědomě opomíjí (viz poslední odstavec na straně 4 ústavní stížnosti).
14. Napadené rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodu jeho vad nelze důvodně zpochybnit tím, že Nejvyšší soud jej měl projednat proto, že předchozí rozhodnutí byla protizákonná a že stěžovatelka předložila důkaz splňující podmínky pro povolení obnovy řízení [viz námitka v bodě 6 písm. c) tohoto usnesení]. Těmito otázkami by se Nejvyšší soud mohl zabývat až tehdy, pokud by dovolání splňovalo všechny formální zákonné náležitosti (blíže viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 15). To však stěžovatelčino dovolání nesplňovalo, a jeho odmítnutí proto nebylo protiústavní [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
15. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka by se svým dovoláním neuspěla ani v případě, že by se jím zabýval věcně. Důvody, proč by tomu tak bylo, přitom ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil (viz body 12 až 14 jeho rozhodnutí). III.2 Ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a okresního soudu III.2.1 Nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o věci samé
16. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu o věci samé (tedy výrokům I těchto rozhodnutí), je ústavní stížnost kvůli podání vadného dovolání nepřípustná (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a výjimky z tohoto pravidla uvedené v bodě 18 tohoto usnesení). K tomu podle judikatury Ústavního soudu dojde pouze tehdy, pokud je stěžovatel uplatní řádně a včas. Podání vadného dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemůže zabývat věcně, proto nelze považovat za náležité vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Bylo by ostatně nesmyslné, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti museli podat opravné prostředky, ale nemuseli tak učinit bezvadně a včas (podrobněji viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či např. usnesení IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).
18. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpá všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, může se Ústavní soud jeho ústavní stížností zabývat věcně pouze tehdy, pokud je splněna některá ze dvou podmínek v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádná z nich však v této věci splněna není. Ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy [písm. a) ustanovení] a proti napadenému rozhodnutí neběží žádné řízení o opravném prostředku, v němž by mohlo docházet ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [písm. b) ustanovení]. To, že by byla některá z těchto podmínek splněna, ostatně netvrdí ani stěžovatelka.
19. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu o věci samé nepřípustná. III.2.2 Opožděnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o nákladech řízení
20. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu o nákladech řízení (tedy výrokům II těchto rozhodnutí), je ústavní stížnost opožděná, protože ji stěžovatelka podala až po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
21. Pokud je dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vadné, což stěžovatelčino dovolání je, počíná běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu ode dne jeho doručení. Ústavní soud totiž staví naroveň situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl podán, a situace, kdy byl podán vadně (podrobněji viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2604/22 , bod 15; IV. ÚS 1729/21, bod 14; II. ÚS 846/20, body 6 až 7).
22. Stěžovatelka nepodala ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí krajského soudu jí bylo doručeno dne 15. 7. 2023 (viz strana 50 soudního spisu). Poslední den lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu připadl na pátek 15. 9. 2023. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost až dne 20. 5. 2024, tedy více než osm měsíců po uplynutí zákonné lhůty. Její ústavní stížnost je proto ve vztahu k těmto výrokům opožděná.
23. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení], jako nepřípustnou ve vztahu k výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu o věci samé [viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a část III.2.1 usnesení] a jako opožděnou ve vztahu k výrokům rozhodnutí krajského a okresního soudu o nákladech řízení [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a část III.2.2 usnesení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu