22 Cdo 500/2024-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. M., zastoupené Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, proti žalovanému J. V., o určení vlastnického práva, o žalobě na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 8 Co 31/2023-498, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Děčíně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 5. 2022, č. j. 14 C 460/2014-474, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014 (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 300,- Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 22. 5. 2023, č. j. 8 Co 31/2023-498, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 018,- Kč (výrok II).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobě na obnovu řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014 nelze vyhovět. Konstatoval, že žalobkyně v žalobě na obnovu řízení neuvedla žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které se objevily z časového hlediska až po pravomocném skončení daného řízení nebo jež nemohla bez své viny soudům předestřít již v procesu původním. Zdůraznil, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout hodnocení důkazů soudem v původním řízení a ani rozhodnutí o neprovedení některých navržených důkazů v řízení, jehož obnova je požadována. K úřednímu záznamu o podaném vysvětlení žalovaného, sepsanému příslušným oddělením Policie České republiky dne 20. 4. 2016 (dále „úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 20. 4. 2016“), coby novému důkazu předloženému žalobkyní, pak odvolací soud doplnil, že tento důkaz by pro žalobkyni nemohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, následně doplněné o podání ze dne 15. 9. 2023, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to, že ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dopadá na situace, kdy účastníkem označené důkazy nebyly soudem v původním řízení pokládány za rozhodné, pročež k dokazování prostřednictvím těchto důkazů nebylo přistoupeno. Namítá, že odmítnutím provést žalobkyní navržené důkazy bez řádného odůvodnění došlo k odejmutí práva žalobkyně na spravedlivý proces. Za důkaz, jenž bez své viny nemohla v původním řízení použít, označila úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 20. 4. 2016. Domnívá se, že důvodnost dovolání vyplývá z rozporu mezi vyjádřením žalovaného (zachyceném ve zmíněném úředním záznamu ze dne 20. 4. 2016) a konkluzemi vyslovenými soudy v původním řízením. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i usnesení soudu prvního stupně.
5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
12. Dovolání žalobkyně je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Dovolatelka sice vymezila přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. a z něj do poměrů projednávané věci uplatnila zákonný předpoklad přípustnosti spočívající v potřebě řešit otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, nicméně v obsahu dovolání však tuto otázku nijak neidentifikuje, neuvádí, jakou otázku považuje za dosud nevyřešenou.
Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přitom nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Jeví se vhodným dodat, že parametry řádného vymezení některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. nesplňuje ani část IV. dovolání, kterou žalobkyně koncipovala jako námitku proti postupu soudů v řízení o určení vlastnického práva, o jehož obnovu jde v nyní projednávané věci. Naznačila-li žalobkyně v této souvislosti otázku, zda může soud odmítnout bez řádného odůvodnění provést žalobkyní navržené důkazy, pak nelze přehlédnout, že nastíněná otázka nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu (ve věci obnovy řízení) závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
13. Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – § 237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Sluší se totiž k současně vymezenému důvodu dovolání [jímž dovolatelka klade otázku procesního práva, zda ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dopadá na situaci, kdy nalézací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy] odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení dané otázky odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2001/2012). Byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí. Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srovnej např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
7. 1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod číslem 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013).
14. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se v intencích ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou, zda dovolatelkou nově navržený důkaz – úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 20. 4. 2016 – může naplňovat podmínky pro povolení obnovy řízení. Zákon totiž podmiňuje povolení obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejen tím, že se jedná o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít již v původním řízení, ale též způsobilostí nových skutečností či důkazů přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se od tohoto výkladu procesní úpravy nikterak neodchýlil, neboť se zabýval jak otázkou, zda lze pokládat za alespoň pravděpodobné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4012/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 585/11), že předložený úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 20. 4. 2016 umožní učinit skutková zjištění, na jejichž základě bude moci být posouzen žalobkyní uplatněný požadavek na určení vlastnického práva (v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014) jako důvodný, tak i naplněním podmínky novosti tohoto důkazu ve smyslu posledně citovaného ustanovení. Odvolací soud pak zcela logicky odůvodnil, že dotčený důkaz nepředstavuje důvod pro povolení obnovy řízení, neboť by nebyl způsobilý přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Zmíněný úřední záznam ze dne 20. 4. 2016 nikterak nezpochybňuje správnost závěru, že sporné stavby, neevidované v katastru nemovitostí, náleží do vlastnictví žalovaného, přičemž právní předchůdce žalobkyně byl jako nájemce jen detentorem těchto staveb, a tudíž nemohl být oprávněným držitelem a jeho držba (respektive detence, o niž zjevně šlo) nemohla být způsobilá k započtení do běhu vydržecí doby. K tvrzení dovolatelky, že „protokol přímo uvádí, že žádná nájemní smlouva mezi panem V. a panem M. neexistovala“, je třeba podotknout, že z předloženého úředního záznamu ze dne 20. 4. 2016 se naopak podává existence vícero nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně.
15. Jelikož dovolání žalobkyně je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný Ph.D. předseda senátu