U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Mgr. P. H, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem
se sídlem v Plzni, Malá č. 6, proti žalované Základní škole internátní,
Blovice, 5. května 621, příspěvkové organizaci se sídlem v Blovicích, 5. května
č. 621, IČO 49180886, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o
žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-
jih ze dne 9. prosince 2005, č. j. 9 C 179/2004-113, a rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2006, č. j. 12 Co 107/2006-135, vedené u
Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 19/2008, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 13 Co
439/2008-43, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. 12
Co 107/2006-135, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 12.
2005, č. j. 9 C 179/2004-113, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalovaného ze dne 21.
6. 2004 a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení; rozsudek nabyl právní moci dne 4. 5. 2006. Soudy při svém
rozhodování vycházely ze závěru, že jednání žalobce, kterého se jako učitel
dopustil dne 17. 6. 2004, „spočívající v chycení žáka F. zezadu za krk, vedení
jej k oknu a přitlačení jeho hlavy na okenní sklo tak, že se sklo vysypalo“, to
vše za situace, kdy se žák F. bránil a vzpínal, má „charakter fyzického ataku
ze strany žalobce vůči žákovi“ a že takové jednání lze kvalifikovat jako
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst.
1 písm. b) zákoníku práce. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku krajského
soudu Nevyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 3. 2007, č. j. 21 Cdo
1857/2006-148, podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce podal proti uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu žalobu na
obnovu řízení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obdržel od D. F. nedatovaný
dopis, který byl předán k poštovní přepravě dne 4. 2. 2008, v němž tento uvádí,
že „se dozvěděl o tom, že žalobce přišel o zaměstnání kvůli té věci se
žalobcem“, že „se mu za to omlouvá s tím, že si to vymyslel, protože byl
žalobce jako učitel přísný“, a že „je mu líto, že o žalobci řekl, že jej
žalobce napadl, a celou věc označuje jako svoji chybu“; ve vztahu k oknu uvádí,
že „okno rozbil sám“. Uvedený dopis a výslech svědka D. F. žalobce považuje za
„důkazy, které nemohly být provedeny před soudy v původním řízení“ a které
mohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; dovozuje, že „pokud
by si skutečně pan F. celou věc vymyslel či skutkový děj upravil v neprospěch
žalobce, pak by nebyl dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru“.
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 20. 6. 2008, č. j. 9 C 19/2008-29,
žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že subjektivní i objektivní lhůta pro
podání žaloby na obnovu řízení byla zachována. Poté, co provedl důkaz
předmětným dopisem D. F. a „též výslech jmenovaného jako svědka v rozsahu
nutném pro posouzení způsobilosti tohoto listinného důkazu odůvodnit nařízení
obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř.“, dospěl k závěru, že
ani dopis žáka D. F., ani jeho výslech jako svědka „nelze považovat za důkazy
způsobilé odůvodnit nařízení obnovy původního řízení podle ustanovení § 235e o.
s. ř. ve spojení s ustanovením § 228 odst. 1 o. s. ř.“; dopis v době původního
řízení neexistoval a z tohoto důvodu nebyl v původním řízení navržen, v případě
výpovědi svědka D. F. (kterého vyslechl v řízení o povolení obnovy „zejména k
prokázání skutečnosti, zda a případně kdy předmětný dopis napsal“) neshledal
důvod, pro který by žalobce nemohl tento důkaz navrhnout v původním řízení, a
proto se nejedná o důkaz, který by žalobce ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1
písm. a) o. s. ř. nemohl použít bez své viny v původním řízení. Připomněl, že v
původním řízení soud provedl důkaz jen protokolem o výpovědi svědka D. F.,
jakož i jeho spolužáků přítomných v rozhodný den při vyučování, který byl
obsažen ve spise Městského úřadu v Nepomuku, sp. zn. P 55-380/OVV/04. Nad rámec
uvedených důvodů, pro které žalobu na obnovu řízení zamítl, dovodil, že ze
svědecké výpovědi D. F. vyplývá, že „předmětný dopis napsal z podnětu matky,
která touto formou chtěla vyjádřit účast žalobci, což svědčí o zřejmé
účelovosti navrženého důkazu a zpochybňuje jeho věrohodnost“, a jako „velmi
nevěrohodnou“ shledal svědeckou výpověď D. F., když „tato je v zásadním rozporu
s tím, jak jmenovaný incident, jež se stal důvodem okamžitého zrušení
pracovního poměru s žalobcem, popisoval v řízení o projednání přestupku před
Městským úřadem v Nepomuku, kde vypovídal ve shodě se svými spolužáky“, a když
„jeho výpověď přednesená v řízení o povolení obnovy je v zásadním rozporu s
výpovědí samotného žalobce v původním řízení“. Návrh na provedení důkazů
výslechem svědků M. C., A. H., J. V. a M. F., který žalobce učinil u jednání
dne 20. 6. 2008, soud prvního stupně „zamítl“ proto, že neshledal důvody pro
povolení obnovy řízení, a dále proto, že výslech jmenovaných svědků mohl
žalobce navrhnout v původním řízení, což neučinil; tehdy byl proveden jen
důkaz protokolem o jejich výpovědi před Městským úřadem v Nepomuku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2008, č. j. 13
Co 439/2008-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl
shodně se soudem prvního stupně k závěru, že podmínky pro povolení obnovy
řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nejsou splněny.
Souhlasil se soudem prvního stupně, jestliže jak v dopise, tak ve svědecké
výpovědi svědka D. F., neshledal okolnosti způsobilé přivodit obnovu původního
pravomocně skončeného nalézacího řízení, avšak především s tím závěrem, že
„chybí pro naprostou nevěrohodnost těchto důkazů předpoklad, že jde o důkazy,
které jsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci“.
Zdůrazňuje, že „tak, jak svědek F. v rámci řízení o povolení obnovy popisoval
děj, při němž došlo k rozbití okenní tabule ve třídě, je zcela v rozporu s tím,
co uváděly další osoby slyšené v přestupkovém řízení, které byly přítomny
incidentu“, a že „D. F. v rámci své svědecké výpovědi v řízení o povolení
obnovy vypovídal v naprostém rozporu dokonce s tím, co sám žalobce v žalobě o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o incidentu, který byl
podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru, uváděl“; tyto rozpory ve
vylíčení událostí tak, jak byly popisovány samotným žalobcem v původním řízení,
„činí výpověď svědka, který navíc potvrdil, že dopis jako omluvu žalobci psal
na popud své matky, zcela nevěrohodnou“. Podle názoru odvolacího soudu „takový
nevěrohodný důkaz není způsobilým přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí
ve věci“, když nelze přehlédnout ani to, že „tvrzení žáka F. v původním
nalézacím řízení o napadení jeho osoby žalobcem nebylo jediným důkazem, na
základě něhož žalobě žalobce na určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru nebylo vyhověno“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s.
ř. Namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, neboť „okresní a ani krajský
soud neprovedl důvodné důkazní návrhy žalobce“ a soudy „po hmotněprávní stránce
nesprávně posoudily způsobilost navržených a provedených důkazů pro povolení
obnovy řízení“; podle jeho názoru je „změna výpovědi korunního svědka
(poškozeného) v řízení důvodem pro povolení jeho obnovy“ a „opačný závěr činí
možnost povolení obnovy řízení ryze formální a reálně nemožnou“. Připomíná, že
v rámci původního řízení navrhoval, aby „k důkazu byly provedeny osobní spisy
žáků, kteří vypovídali proti žalobci v přestupkovém řízení“, neboť těmito
důkazy chtěl „znevěrohodnit jejich výpovědi, resp. prokázat, že se žádného
fyzického napadení svědka F. nedopustil“, že „již v době původního řízení byl
přesvědčen o tom, že se ostatní žáci se svědkem F. domluvili a že vypovídali
úmyslně v jeho neprospěch“, přičemž „toto přesvědčení se potvrdilo odesláním
předmětného dopisu svědka F. a průběhem řízení o obnovu“. Nesouhlasí proto s
hodnocením výpovědi svědka D. F., jak jej provedl odvolací soud, a je
přesvědčen, že „existuje na podkladě nových skutečností zjištěných v průběhu
řízení o obnovu v kombinaci s důkazy původními podezření, resp. důvodná obava z
toho, že se skutečně svědek F. se svými kamarády domluvili na tom, že se svými
výpověďmi žalobci pomstí“ a že „následně se ve svědkovi F. hnulo svědomí a
tento odeslal žalobci předmětný dopis“; dovozuje, že „tyto nové skutečnosti
rozumně vzato nemohl uplatnit v původním řízení“. Podle názoru žalobce mu mělo
být umožněno, aby se alespoň pokusil prokázat to, že se mu stala velká křivda,
že neodůvodněně přišel o zaměstnání a že má značně ztíženou možnost získat
zaměstnání nové. Má zato, že „je v souladu se zásadou obecné spravedlnosti“,
aby soud provedl výslechy navržených svědků M. C., A. H., J. V. a M. F., neboť
„provedením těchto výslechů bude moci být učiněn spravedlivý závěr o tom, zda
provedení okamžitého zrušení pracovního poměru bylo či nebylo správné“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení § 238 odst. 1
písm. a), § 238 odst. 2 a v § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v
rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam [§ 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
[238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.
ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst.
2 a § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Po přezkoumání napadeného usnesení, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu,
aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc,
jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní
rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a
skutkových závěrů nemůže obstát. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů
taxativně uvedených v ustanovení § 228 odst.1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod
obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232
odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud
vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, něž který byl
označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela
lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných
pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout
pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl
použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro
něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též
před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve
věci.
Důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v
projednávané věci dán již proto, že nejde o situaci, kdy by žalobce v původním
řízení potřebné skutečnosti tvrdil, důkazy k nim označil, avšak tyto v původním
řízení nemohly být provedeny proto, že tomu bránila nějaká objektivní překážka
a že by později taková překážka odpadla.
Ve vztahu k výkladu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byl v soudní
praxi byl přijat a nadále je uplatňován právní názor (srov. např. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 19, roč. 1975), že
nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním
řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost
označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení
vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně
těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny,
avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo
přikročeno. Při jiném výkladu znění, obsahu a účelu ustanovení § 228 odst. 1
písm. a) o. s. ř. by se totiž cestou obnovy řízení mohl domáhat revize
pravomocně skončeného soudního řízení každý účastník, jehož důkazním návrhům
nebylo vyhověno, ač soud tyto důkazy (ať právem či neprávem) nepokládal za
rozhodné, a proto je neprováděl.
Skutečnosti a důkazy jsou ve smyslu ustanovení § 228 odst.1 písm. a) o. s. ř.
důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové, tedy - řečeno
jinak - jen v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně
vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich
nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou
povinnost tvrzení. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou
přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve
spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka,
který podal žalobu na obnovu řízení, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje,
že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, anebo
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2839/2009). „Novost“ je třeba hodnotit z hlediska ustanovení § 154 odst. 1 o.
s. ř. , podle něhož pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To
znamená, že tyto skutečnosti musely existovat ke dni vyhlášení rozsudku nebo
vydání rozhodnutí, avšak účastník je nemohl bez své viny použít v původním
řízení (s výjimkou nového rozhodnutí, kterým může být i rozhodnutí vydané až po
skončení původního řízení, jestliže pozdějším rozhodnutím bylo rozhodnuto jinak
než v době původního řízení a toto nové rozhodnutí může pro účastníka přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci).
Žalobce v dovolání - mimo jiné - namítá, že již v původním řízení navrhoval,
aby „k důkazu byly provedeny osobní spisy žáků, kteří vypovídali proti žalobci
v přestupkovém řízení“, neboť těmito důkazy chtěl „znevěrohodnit jejich
výpovědi, resp. prokázat, že se žádného fyzického napadení svědka F.
nedopustil“, a že tyto důkazy nebyly provedeny.
Důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však
– jak výše uvedeno - nemůže být skutečnost, že soudy v původním řízení žalobcem
navrhovaný důkaz neprovedly, neboť jej nepokládaly - jak vyplývá z protokolu o
jednání v původní věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C
179/2004, ze dne 9. 12. 2005 - za podstatný. Je nepochybné, že důkaz těmito
listinami nebyl v původním řízení soudy proveden nikoliv z důvodu, že by to
bylo „nemožné“, ale proto, že takový důkaz nebyl - s ohledem na vyhodnocení
jiných důkazů - považován za potřebný ke zjištění skutkového stavu věci.
Žalobce navíc provedení těchto důkazů v žalobě na obnovu řízení (jako důvod)
neuplatnil a poprvé se o nich (o tom, že je navrhoval v původním řízení) zmínil
až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jež bylo soudu zasláno dne
12. 8. 2008, aniž by uvedl, že je považuje (uplatňuje) jako důvody obnovy
řízení. I kdyby tomu tak bylo, došlo by k jejich uplatnění po uplynutí
zákonných lhůt pro návrh na obnovu řízení (srov. § 233 odst. 1 a § 232 odst. 2
o. s. ř.).
Důvodná není ani námitka žalobce, že „je v souladu se zásadou obecné
spravedlnosti“, aby soud provedl výslechy navržených svědků M. C., A. H., J.
V.e a M. F., neboť „provedením těchto výslechů bude moci být učiněn závěr o
tom, zda provedení okamžitého zrušení pracovního poměru bylo či nebylo
správné“.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě - jak vyplývá z odůvodnění jejich
usnesení – vycházely z ustálené judikatury. Správně zdůraznily, že v původním
řízení provedení těchto důkazů žalobce nenavrhl, ač tak mohl učinit. Proto ve
vztahu k těmto důkazům navrženým žalobcem až v průběhu řízení o obnovu nejsou
splněny ani předpoklady pro povolení obnovy řízení uvedené v ustanovení § 228
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Mimo to k uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení došlo
rovněž až po uplynutí tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 233 odst. 1 o. s.
ř., a to i v případě, že by se žalobce o možnosti jejich uplatnění dozvěděl až
z dopisu D. F., který byl předán k poštovní přepravě dne 4. 2. 2008; žalobu na
obnovu řízení na jeho základě podal dne 8. 2. 2008, avšak tento důvod
(provedení důkazu výslechem výše uvedených svědků) uplatnil poprvé teprve do
protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 20. 6. 2008 (srov. též § 232
odst. 2 o. s. ř.).
Správně soudy posoudily i otázku, zda nedatovaný dopis D. F., který byl
odevzdán k poštovní přepravě dne 4. 2. 2008, splňuje požadavek důkazu, který
sám o sobě (ostatní návrhy – jak výše uvedeno - neobstojí) může přivodit pro
žalobce příznivější rozhodnutí ve věci [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], když
dovodily, že tvrzení žáka D. F. v původním nalézacím řízení o napadení jeho
osoby žalobcem (které jediné by mohlo být uvedeným dopisem zpochybněno) nebylo
jediným důkazem, na základě něhož bylo v původním řízení rozhodnuto. Soudy
totiž v původním řízení opřely svá rozhodnutí mimo jiné také o lékařskou zprávu
MUDr. Jany Doušové, „vyjádření žáků nezl. C., nezl. Fe. a nezl. V.“, jakož i o
výpověď samotného žalobce. Ten ve své účastnické výpovědi mimo jiné výslovně
uvedl, že „poté, co jsem k němu přistoupil a jistým gestem, přirovnal bych to,
jako když se dámě ve společnosti nabízí rámě, jsem ho uchopil, dotkl jsem se
tedy jeho krku nebo ramen v úmyslu přivést ho k oknu, aby viděl, čeho se
dopustil, D. mi chtěl utéct, chtěl se mi vysmeknout, tudíž proto jsem ho tímto
gestem i přidržoval. Hlavu jsem D. v žádném případě k oknu nepřitisknul. Když
jsem přiváděl D. k oknu, dá se říci, že sebou házel, bránil se, rozhazoval
rukama. Když jsem ho přivedl k oknu, tak v důsledku právě této skutečnosti, jak
sebou házel, došlo k jeho kontaktu s okenním sklem, narazil do okna rukou. D.
se poranil na rukách, šlo o drobnou oděrku a malé škrábnutí měl také na čele.
Vysypala se celá okenní tabulka, jak se sklo vysypalo, zranil se žák také na
čele“. Je tedy zřejmé, že i případné zpochybnění tvrzení D. F. v původním
řízení (nedatovaným dopisem D. F.) nemůže přivodit pro žalobce příznivější
rozhodnutí ve věci, neboť nezpochybněné ostatní důkazy z původního řízení by i
samy o sobě byly dostatečnou oporou pro správnost původního rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc v souladu s ustálenou
judikaturou soudů a že tedy napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam. Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu
svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Brně dne 24. května 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu