Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Večeře, zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2013 č. j. 5 To 88/2012-5623 "ve výroku, jímž se podle § 262 tr. řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu", takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení konkretizované části výroku v záhlaví označeného usnesení vrchního soudu, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 č. j. 50 T 14/2004 stěžovatele a spoluobžalované Milana Šišmu a Jana Marcinka podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro specifikovaný skutek s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně se částečně zrušuje, a to ohledně stěžovatele v celém rozsahu, podle § 259 odst. 1 tr.
řádu se věc ve zrušené části vrací soudu prvního stupně a podle § 262 tr. řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl, že podle § 256 tr. řádu se odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obžalovaných Milana Šišmy a Jana Marcínka zamítá (výrok II.). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, aby bylo dosaženo odlišného rozhodnutí ve věci, než ke kterému dospěl Krajský soud v Brně, a jen proto, že se odvolací soud neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně.
Je názoru, že v tomto úsilí dosáhnout "za každou cenu" rozhodnutí shodného s míněním odvolacího soudu, je třeba spatřovat porušení výjimečných podmínek předepsaných ustanovením § 262 tr. řádu a potažmo výše specifikovaných norem ústavního práva. Odvolacím soudem požadovaný výsledek řízení podle stěžovatele odporuje též principům formální logiky a neumožňuje formulaci věcně udržitelné skutkové věty odsuzujícího rozsudku, a tomuto soudu dále vytýká, že bagatelizuje protiprávní jednání kriminalistů v tzv. předprocesním stádiu trestního řízení, a upozorňuje na vnitřně nekonzistentní obvinění ze dne 22.
3. 2000 a 24. 3. 2000, v nichž byly coby návodci označeny osoby odlišné, přičemž poté, co odvolal svoji výpověď, již v řízení není k dispozici jediný přímý důkaz potvrzující obsah obžaloby. Stěžovatel konečně připomenul, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1.
2012 zrušil předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o změně senátu, jež bylo vydáno v téže trestní věci. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.
ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Deficit spravedlivého procesu (jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vychází z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon"; vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení § 262 tr. řádu, jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001, U 33/23 SbNU 383). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle § 262 tr.
řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu; Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 116/08 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. III.
ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010). Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech odnětí věci ve smyslu § 262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění, zatímco skutkovými námitkami stížnosti se zabývat nemůže, neboť by tím mohl nepřípustně prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 3038/09 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010). V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v zásadě všechny potřebné a rozhodující důkazy, avšak opakovaně je hodnotil zcela jednostranně ve prospěch stěžovatele, přičemž důkazy svědčící v jeho neprospěch přehlížel, případně vyvozoval závěry, jež z provedeného dokazování nevyplývají. Soudu prvého stupně vytkl zejména, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důsledně těmi výpověďmi stěžovatele, v nichž se "ve svých výpovědích orgánům přípravného řízení trestního k žalovanému protiprávnímu jednání zcela doznal a podrobným způsobem popsal nejen vzájemné vztahy všech zúčastněných osob a jejich konkrétní jednání nejen ve vztahu k projednávanému případu vraždy Pavla P.
(jedná se o pseudonym), ale i k jejich aktivitám ohledně obchodů s lehkými topnými oleji, popsal zapojení jednotlivých osob do celého řetězce obchodních subjektů, které se na nelegálních obchodech s lehkými topnými oleji podílely, vyjadřoval se k činnosti jednotlivých představitelů obchodních společností a k pozadí celé události, stejně jako k posledním okamžikům života poškozeného a popsal i vzájemné vztahy na obchodech s lehkými topnými oleji participujících osob". Soud prvního stupně opomenul rovněž hodnotit změnu výpovědi stěžovatele u hlavního líčení dne 23.
11. 2010, resp. pozdější "odvolání doznání" a "zpětvzetí" výpovědí, a odvolací soud poukázal též na absenci hodnocení výpovědí svědků Milana Klimeše (který uvedl, že stěžovatel "věděl dost věcí dopředu a výslovně ho upozornil na to, aby sledoval televizi, že bude vědět, co se stalo Pavlovi"), JUDr.
Miloslava Langera (ohledně výdajů poškozeného a odtud vyplývajících "problémů"), Pavla Straky (o televizní reportáži o úmrtí poškozeného a následného telefonického hovoru se stěžovatelem), Romana Malého (kterého měl stěžovatel informovat o zpronevěře peněz poškozeným), Renaty Maulerové (o jejím ukončení komunikace se stěžovatelem po "zmizení" poškozeného), jakož i Jaromíry Šmédkové (ke korespondenci, kterou adresovala orgánům činným v trestním řízení). Předmětem kritiky soudu prvního stupně byla též otázka chybějícího hodnocení důkazů ohledně dispozic stěžovatele s nástražnými výbušnými systémy.
Z uvedeného se tedy podává, že odvolací soud poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud prvního stupně opakovaně pomíjel a postup dle § 262 tr. řádu pak považoval za nutný s ohledem na jím projevenou nezpůsobilost napravit pochybení, jež mu již dříve svými usneseními vytkl. Aniž by se mohl Ústavní soud vyjadřovat k jednotlivým (shora naznačeným) důkazům, nelze prezentovaným výtkám odvolacího soudu nepřiznat relevanci. Není neudržitelný názor, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy do značné míry pouze rekapituluje a většinou je neklade do vzájemných souvislostí, nýbrž z nich apodikticky vybírá ty, které posléze použije coby podklad tím ve zjednodušené perspektivě vytvořených skutkových a právních závěrů.
Nelze rovněž relevantně oponovat úsudku, že odůvodnění prvoinstančního rozsudku (v předmětné části) je vskutku kusé, frázovité, nepřiměřeně selektivní, a postrádá souvislou a přesvědčivou argumentaci, resp. že soud prvního stupně se s výsledky provedeného dokazování (v jednotlivých dílčích zjištěních) náležitě nevypořádal. Podle názoru Ústavního soudu není namístě odvolacímu soudu upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů v podobě výtky, že soud prvního stupně z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti pouze konstatuje, aniž by se jakkoli zabýval jejich významem pro meritum dané trestní věci.
Ze strany odvolacího soudu tím jde primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů, jak se domnívá stěžovatel. Z těchto důvodů nelze považovat postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu - při opětovaném projednání věci - za výraz svévole či neaprobovatelné účelovosti (srov. i nálezy sp. zn. III. ÚS 90/95 a
II. ÚS 282/97 , resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 24/05 ,
,
,
I. ÚS 184/01 ,
I. ÚS 517/2000 a další); rozhodnutí odvolacího soudu je pak ústavněprávně akceptovatelné, neboť úsudek o pochybnosti, zda je dosavadní senát soudu prvního stupně s to rozhodnout bez vad, průtahů a v souladu se základními zásadami trestního řízení, je způsobilý obstát. Vrchním soudem v Olomouci vydané rozhodnutí tudíž nekoliduje ani s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012, na které stěžovatel poukázal.
Rozsah ústavněprávního přezkumu je tím vyčerpaný; stěžovateli se zásah do ústavně garantovaných práv doložit nezdařilo.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Z řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu