Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2010 v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ve věci ústavních stížností stěžovatelů Ing. A. R., zastoupeného Mgr. Zdeňkou Novákovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 10, 702 00 Ostrava, a Ing. E. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, AK se sídlem Na Hradbách 16, 702 00 Ostrava, o spojení věcí, takto:
sp. zn. III. ÚS 3038/09
směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2009 č. j. 2 To 37/2009-2312 a ústavní stížnost Ing. E. R. vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3125/09
směřující proti témuž usnesení Vrchního soudu v Olomouci se spojují ke společnému řízení.
sp. zn. III. ÚS 3038/09
a
sp. zn. IV. ÚS 3125/09
budou nadále vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 3038/09
.
Odůvodnění:
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
V případě uvedených ústavních stížností jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a směřují proti témuž rozhodnutí. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. ledna 2010
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník již nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01
, dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05
,
sp. zn. I. ÚS 116/08
,
III. ÚS 963/08
, dostupná v databázi NALUS).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy ČR) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu § 262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se však nemůže v této fázi trestního řízení zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09
, dostupné v databázi NALUS).
V projednávané věci nelze z napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2009 (ani z jeho rozhodnutí předchozích) dovodit, že by tento soud ignoroval zásadu, že hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, či se prostřednictvím aplikace ust. § 262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit a k jakým skutkovým zjištěním dospět.
Z podrobných odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že tento soud prvoinstančním rozsudkům nevytýká konkrétní skutkové závěry samy o sobě, ale poukazuje pouze na to, že nalézací soud určité významné okolnosti setrvale ignoruje, případně se spokojuje s jejich pouhou rekapitulací, aniž by bylo zřejmé, co z vyjmenovaných důkazů vyplývá. Je zřejmé, že pro naplnění zásad dle § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu nestačí provedené důkazy pouze konstatovat, ale je třeba zároveň osvětlit jejich význam pro skutková zjištění soudu, případně vysvětlit, proč jsou tyto důkazy bez významu.
Dle ústavní stížností napadeného rozhodnutí však nalézací soud "promíchává hodnocení důkazů s jejich popisem a s právním posouzením jednotlivých zjištění bez návaznosti na souhrn provedených důkazů a konfrontaci důkazů, pokud si odporují, při nerespektování formální logiky" (str. 5 označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci).
Z napadeného rozhodnutí neplyne, že by nalézací soud byl zavazován k tomu, že má dospět k odsuzujícímu rozsudku. Vrchní soud však považuje odůvodnění zprošťujících rozsudků za neúplná, nelogická a nejasná, a tedy v rozporu s požadavky ust. § 125 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud v tomto postupu Vrchního soudu v Olomouci nespatřuje překročení jeho pravomocí. Lze shrnout, že odvolací soud sice není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, může však nalézací soud upozornit na to, že úvahy nalézacího soudu jsou zatíženy jednostranností, opomenutími, logickými chybami, případně, že je mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a skutečným obsahem provedených důkazů zjevný rozpor. Konečně je v projednávané věci třeba zdůraznit i fakt, že odvolací soud napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně nevytýká toliko vady dokazování a rozporuplnost skutkových zjištění, ale také, a to opakovaně, i nesprávný výklad právních norem.
Pokud jde o aplikaci ust. § 262 tr. řádu, Ústavní soud již zdůraznil, že jde ze strany odvolacího soudu o postup ze své podstaty výjimečný, svou závažností blízký odnětí a přikázání věci ve smyslu § 25 tr. řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1922/09
, dostupný v databázi NALUS). Tento postup musí být vyhrazen pro případy, kdy se odvolací soud může na základě průběhu dosavadního řízení důvodně domnívat, že před soudem prvého stupně nejde za stávajícího složení senátu očekávat řádné projednání věci. Ústavní soud má za to, že ve věci stěžovatelů se skutečně jedná o případ takového rázu, kdy lze nařízení Vrchního soudu v Praze, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nalézacího soudu, považovat za přijatelné. Z pohledu odvolacího soudu je totiž třeba vzít v úvahu především značnou délku dosavadního trestního řízení, jež probíhá od roku 1998, přičemž odvolací soud je již po čtvrté nucen věc vrátit nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Za této situace je třeba zajistit, aby pokračující "spor" mezi odvolacím soudem a původním senátem soudu prvého stupně trestní řízení dále neprodlužoval nad únosnou míru. Dosavadní senát nalézacího soudu není dle vrchního soudu s to tzv. "vyjet ze zajetých kolejí" a vyhodnotit důkazy nejen každý zvlášť jednotlivě, ale zejména ve všech souvislostech okolností projednávaného případu. Vrchní soud tak postupem dle § 262 tr. řádu usiluje o nápravu vad meritorního rozhodnutí v mezích instančního principu.
Ústavní soud nepovažuje za daných okolností tento postup za projev svévole. Ústavnímu soudu zároveň nepřísluší, aby v řízení, jež dosud nebylo pravomocně skončeno, vystupoval jako rozhodčí mezi odlišnými názory soudních instancí o výkladu a aplikaci jednoduchého práva.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vrchního soudu neslo známky flagrantní libovůle a účelovosti, a kdy stěžovatelé ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňují svá procesní práva podle trestního řádu, lze míru ústavněprávního přezkumu považovat za vyčerpanou.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu