Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 3 Tdo 106/2023-476, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022 č. j. 9 To 124/2022-395 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. března 2022 č. j. 2 T 95/2021-290, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2022 č. j. 2 T 95/2021-290 uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za které byl odsouzen podle § 178 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobod ve výměře 2 roků. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest vyhoštění ve výměře 5 roků.
3. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil (zkráceně řečeno) tím, že neoprávněně setrval proti vůli poškozené M. J. v jejím bytě, opakovaně jí vyhrožoval zabitím a po bytě se pohyboval se čtyřmi kuchyňskými noži, které držel v obou rukách, a poté, co se do předmětného bytu dostavil poškozený L. P., proti němu vyběhl s kuchyňským nožem, přičemž poškozený L. P. se v důsledku obrany pokusil před podezřelým zavřít dveře, mezi zárubně dveří a dveře podezřelý vložil nohu a o dveře se začali přetahovat. Následně podezřelý touto mezerou protáhl ruku, ve které držel nůž, se kterým začal zběsile pohybovat a v důsledku toho způsobil poškozenému L. P. řezné a bodné poranění na ruce, poškozeného L. P. vyhnal na chodbu domu, postupoval proti němu s nožem v ruce a slovním projevem "tak pojď, tak pojď" jej donutil k ústupu na mezipatro domovního schodiště, čímž u poškozených M. J. a L. P. vzbudil strach a důvodnou obavu, že by mohl své výhrůžky ohledně jejich napadení a zabití vyplnit, přičemž útok byl ukončen až příjezdem policie.
4. O odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. 9 To 124/2022-395 tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2023 č. j. 3 Tdo 106/2023-476 tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva garantovaného článkem 32 odst. 4 Listiny došlo tím, že mu byl uložen trest vyhoštění, aniž by se soudy zabývaly postojem jeho nezletilého syna Jana B. (jedná se o pseudonym) k této otázce. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že si ve vztahu k jeho synovi neobstaral podrobnější informace o důvodech jeho umístění do ústavní výchovy, nezjišťoval, zda nechce být svěřen do výchovy stěžovatele, a zda mu nebude vadit, že ho již až do své dospělosti neuvidí. Okresní soud v Ústí nad Labem, který má rozhodovat o pokračování ústavní výchovy jeho syna, hodlá stěžovatel informovat o svém úmyslu převzít nezletilého syna do své péče po vykonání trestu odnětí svobody. Kromě toho stěžovatel uvádí, že mu jeho vyhoštěním bude znemožněn či ztížen osobní styk s jeho dalšími dvěma dětmi, které žijí s matkou v Rakousku.
7. Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 2023 Ústavnímu soudu sdělil, že zájem stěžovatele o výchovu svého syna lze jen obtížně pokládat za opravdový, když až doposud o něj žádný zájem neprojevoval. Bezprostředně po zahájení trestního stíhání (ve vazebním zasedání dne 24. 8. 2021) totiž nejprve vypověděl, že syn žije u své matky, později uvedl, že je v nějakém ústavu v České republice. Už tato jeho tvrzení jsou v rozporu, navíc jsou velmi neurčitá, když stěžovatel ani nevěděl v jakém ústavu a kde je jeho syn umístěn. Z jeho vyjádření lze dovodit, že se synem není a nebyl dlouhodobě v žádném kontaktu, když se vyjádřil pouze tak, že se zajímá o děti P. B. a S. B. (jedná se o pseudonymy), které žijí se svou matkou v Rakousku. V průběhu celého řízení stěžovatel neprojevil jakýkoli zájem o kontakt se synem nebo jakoukoli starost o něj. Také z tohoto důvodu se okresní soud při svém rozhodování nezabýval tím, z jakého důvodu a jak dlouho je nezletilý v ústavní výchově, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Výhrady k uložení trestu vyhoštění stěžovatel uplatnil okrajově až v rámci podaného dovolání. Stěžovateli navíc již před zahájením tohoto trestního řízení skončila platnost pobytu na území České republiky a pod KRPS-222610/ČJ-2020-010035 bylo vedeno správní řízení o povinností stěžovatele opustit území členských států Evropské unie, které bylo zastaveno, když byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel měl dostatek možností prokázat, že hodlá při svém pobytu na území České republiky vést řádný život, což by mu jistě umožňovalo nerušený výkon jeho rodičovských práv k nezletilému synovi, ovšem na druhé straně nelze pominout skutečnost, že stěžovatel byl v tomto trestním řízení odsouzen v České republice již potřetí. První dvě odsouzení byla pro drogovou trestnou činnost, za kterou byl odsouzen i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž až nyní bylo přistoupeno k uložení trestu vyhoštění.
8. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 21. 8. 2023 rovněž poukázal na to, že v odvolacím řízení stěžovatel žádné konkrétní výhrady proti uloženému trestu vyhoštění nevznesl a uplatnil je teprve v podaném dovolání. Podle názoru krajského soudu uložení trestu vyhoštění na omezenou dobu, konkrétně tedy pěti let, již vyžadoval zájem na zajištění bezpečnosti lidí, jakož i obecný zájem na tom, aby stěžovateli byl znemožněn na určitou dobu legální pobyt na území České republiky.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2023 uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení před nalézacím soudem a posléze v rámci odvolacího řízení námitku proti uloženému trestu vyhoštění neuplatňoval, resp. ji nerozvíjel tím způsobem, jak to činí v nyní podané ústavní stížnosti. Nekonkrétně uvedenou námitku stěžovatel uplatnil v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s ní vypořádal pod bodem 50 svého rozhodnutí, na něž nyní odkazuje. Nejvyšší soud opětovně zdůraznil, že je třeba vzít v úvahu povahu a charakter trestné činnosti stěžovatele, která směřovala proti dvěma blízkým (bývalým) rodinným příslušníkům. S ohledem na toto zjištění, s přihlédnutím k osobním a rodinným poměrům stěžovatele a jeho trestní minulosti, lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že v jeho případě zájem na ochraně společnosti před jeho opakovaným závadovým jednáním převáží nad právem na rodičovskou výchovu a péči vůči jeho dítěti pobývajícímu na území České republiky, bez ohledu na to, zda je toto dítě v ústavní výchově či nikoliv.
10. Okresní státní zastupitelství v Kladně se vyjádřením ze dne 21. 8. 2023 vzdalo postavení vedlejšího účastníka a plně odkázalo na závěry napadeného rozsudku okresního soudu.
11. Krajské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo a vzdalo se tak práva postavení vedlejšího účastníka řízení.
12. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 8. 2023 poukazuje na to, že námitky proti trestu vyhoštění v takovémto rozsahu stěžovatel poprvé uplatňuje až v ústavní stížnosti, a vyjadřuje pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti. Po věcné stránce nepovažuje Nejvyšší státní zastupitelství ústavní stížnost za důvodnou a ztotožňuje se s argumentací Nejvyššího soudu. Navíc je podle zjištění učiněných k osobě stěžovatele zřejmé, že v původním řízení stěžovatel v době vydání napadaných rozhodnutí o žádné ze svých dětí osobně nepečoval. Za situace, kdy stěžovatel již před uložením trestu vyhoštění právo vychovávat svoje děti fakticky nevykonával nebo je vykonával jen ve značně omezeném rozsahu, nelze dospět k závěru, že by uložením tohoto trestu bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva zakotveného v článku 32 odst. 4 Listiny.
13. Shora citovaná vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadaná rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
16. Vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje Ústavní soud pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (viz článek 90 Ústavy, resp. článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008). Ústavnímu soudu do této pravomoci obecných soudů, a to včetně rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění, náleží zasáhnout jen ve výjimečných případech, nesplňuje-li uložený trest ústavněprávní požadavky. Při posuzování námitky proti uložení trestu vyhoštění se proto Ústavní soud může zaměřit jen na otázku, zda uložením konkrétního trestu trestní soudy nezasáhly do ústavních práv stěžovatele.
17. V posuzovaném případě stěžovatel namítá, že k porušení jeho základního práva došlo tím, že trestní soudy při rozhodování o uložení trestu vyhoštění nezohlednily jeho právo na péči o nezletilého syna, jakož i zájem tohoto nezletilého na tom, aby nebyl odloučen od svého otce. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, na nyní posuzovanou věc je třeba pohlížet nejen pohledem práva stěžovatele na rodinný život podle článku 32 odst. 4 Listiny, ale též prizmatem nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
18. Vznesení námitky nejlepšího zájmu dítěte nesvědčí v této věci stěžovateli, ale jeho synovi. Ústavní soud však již dříve formuloval stanovisko, že uplatní-li rodič takovou námitku ve vlastní ústavní stížnosti, pak kdyby se ukázala být důvodnou, představovalo by porušení ústavně zaručených základních práv či svobod dítěte i porušení jeho práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, byl-li by průběh či výsledek řízení při neporušení těchto práv či svobod dítěte odlišný i pro rodiče [srov. přiměřeně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), bod 44.; nález sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 39.; nález sp. zn. IV. ÚS 1002/19 ze dne 9. 10. 2019, bod 26.]. Jelikož stěžovatel v projednávané věci tvrdí, že kvůli porušení práva jeho syna došlo k nesprávnému posouzení otázky uložení trestu vyhoštění, nelze podle názoru Ústavního soudu námitku týkající se zjišťování nejlepšího zájmu dítěte považovat za podanou osobou k tomu neoprávněnou (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19 , citovaný výše).
19. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokráte poukázal na závazky vyplývající z článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého "zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány", přičemž zdůraznil, že citovaný článek je jejím dominantním ustanovením [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 695/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 66/22 SbNU 83)]. Ústavní soud již v několika nálezech vyložil, že povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte mají obecné soudy rovněž v situaci, kdy je rozhodováno o trestu rodiče nezletilého dítěte. Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17 Ústavní soud dovodil, že v rámci kritérií pro ukládání trestu dle § 39 odst. 1 trestního zákoníku, mezi nimiž je i hodnocení rodinných poměrů pachatele, musí být nejlepší zájem dítěte zohledněn. Povinnost trestních soudů zohlednit nejlepší zájem dítěte při rozhodování o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pak Ústavní soud konstatoval rovněž v nálezu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362) a v nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 . K rozhodování o trestu vyhoštění se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), kdy uvedl, že jedním z kritérií při ukládání trestu vyhoštění na neurčito musí být i zvažování dopadu uložení tohoto trestu na blaho rodiny odsouzeného.
20. Jak Ústavní soud dříve vyložil, zohlednění nejlepšího zájmu dítěte nesmí z úvah soudu ukládajícího trest za spáchaný trestný čin zcela zmizet, musí jít o přední hledisko; trestní soudy k němu proto musí přihlédnout a odůvodnit, proč v tom kterém případě (ne)převáží nad zájmem společnosti na potrestání pachatele (viz nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 , citovaný výše). V projednávaném případě lze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy se vztahem mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem zabývaly pouze okrajově a jejich rozhodnutí v tomto ohledu nejsou zcela dostatečná. Okresní soud se stručně vyjádřil k rodinným poměrům stěžovatele, když konstatoval, že stěžovatel je v České republice formálně ženatý a je matrikovým otcem čtyř dětí, z nichž dvě děti P. B. a S. B. žijí s matkou v Rakousku a pokud jde o dceru N. B. (jedná se o pseudonym), probíhá řízení o popření otcovství. Ve vztahu k nezletilému J. B. se pak okresní soud omezil na konstatování, že podle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 21 P 43/2021-842 je tento nezletilý v ústavní výchově. Krajský soud pak v otázce posouzení trestu vyhoštění odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž pouze doplnil, že omezení uvedená v ustanovení § 80 odst. 3 trestního zákoníku nedopadají na projednávanou věc.
21. Jak je zřejmé z předmětného soudního spisu, stěžovatel v řízení u soudu prvního stupně, ani v řízení odvolacím konkrétní námitky proti trestu vyhoštění, ani svůj zájem o péči o nezletilého syna nezmínil. Stěžovatel tyto námitky stručně uplatnil až v dovolání, a to pouze v návaznosti na námitky týkající se výroku o vině. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění a že tento trest byl uložen v rámci příslušné trestní sazby, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, proto podle něj nebyl naplněn. K otázce osobního styku stěžovatele s jeho nezletilým synem pak Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že při ukládání trestů pachatelům - rodičům nezletilých dětí - se vždy střetává zájem společnosti na potrestání pachatele a na ochraně před dalším pácháním trestné činnosti s nejlepšími zájmy jeho dětí. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel je trestán již potřetí a že trestný čin spáchal vůči blízké osobě. Dovodil tak, že vyhoštění stěžovatele patrně přispěje spíše k ochraně jeho nezletilých dětí. Nejvyšší soud se tedy námitkou nejlepšího zájmu nezletilého J. B. zabýval, ačkoliv tak učinil pouze okrajově bez detailnějšího zkoumání vztahu mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem.
22. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly nedůsledně, když se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s otázkou nejlepšího zájmu nezletilého syna stěžovatele a opomněly podrobněji zdůvodnit, proč v tomto případě převažuje zájem společnosti na uložení trestu vyhoštění stěžovateli. Toto pochybení však nedosahuje takové intenzity, která by Ústavní soud opravňovala uplatnit jeho kasační pravomoc, a to z následujících důvodů.
23. Jak Ústavní soud zjistil z trestního spisu, zásadním podkladem pro skutková zjištění obecných soudů stran rodinných poměrů stěžovatele a jeho vztahu k nezletilému synovi J. B. byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 21 P 43/2021-842 (č. l. 267 - 272), kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o prodloužení ústavní výchovy tohoto nezletilého. Z citovaného rozsudku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel o nezletilého minimálně od roku 2018 osobně nepečoval, byl vůči němu zbaven rodičovské odpovědnosti a neměl k němu žádný vztah. Ústavní výchova byla nezletilému nařízena rozsudkem téhož soudu ze dne 11. 6. 2018 č. j. 21 P 43/2012-665. K osobě otce bylo již v tomto prvním rozhodnutí uvedeno, že se o nezletilého dlouhodobě nezajímá. Nezletilý měl podle skutkových zjištění uvedených v obou citovaných rozsudcích, jimiž bylo rozhodováno o ústavní výchově nezletilého, vztah pouze s matkou, která se s ním stýkala a projevovala zájem o něj pečovat. Jelikož soudy rozhodující v předmětné trestní věci disponovaly výše uvedenými informacemi prokazujícími dlouhodobý a stabilní nezájem stěžovatele o svého nezletilého syna, nelze jim vytýkat, že nepovažovaly uložení trestu vyhoštění stěžovateli za rozporné s nejlepším zájmem tohoto nezletilého. Pakliže tyto své úvahy dostatečně nevysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí, nelze podle Ústavního soudu tento nedostatek považovat za důvod ke zrušení těchto rozhodnutí za situace, kdy ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, na jakých skutečnostech založily své úvahy a z čeho dovodily závěr o tom, že zájem nezletilého J. B. není překážkou v uložení trestu vyhoštění stěžovateli.
24. Ačkoliv trestní soudy mají povinnost při ukládání trestu zohlednit rodinné poměry obviněného z vlastní iniciativy (bez ohledu na návrh obviněného), skutečnost, že stěžovatel námitky stran svého zájmu o péči o nezletilého syna neuplatnil v řízení před soudy prvního a druhého stupně, není zcela bez významu. Za situace, kdy stěžovatel svůj zájem o péči a výchovu nezletilého syna v řízení nezmínil, přičemž trestní soudy disponovaly uvedenými informacemi stran okolností nařízené ústavní výchovy nezletilého, není překvapivé, že se ve svých rozhodnutích podrobněji nevěnovaly otázce, zda vyhoštěním stěžovatele nedojde k narušení vztahu mezi ním a jeho synem. Z dlouhodobého postoje stěžovatele jednoznačně popsaného ve shora citovaném rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 21 P 43/2021-842 jasně vyplynulo, že stěžovatel nemá k nezletilému žádný vztah a nejeví o něj zájem. Za situace, kdy stěžovatel v řízení před nalézacím a odvolacím soudem ani netvrdil opak, neměly soudy důvod domnívat se, že vyhoštěním stěžovatele budou změněny poměry mezi ním a jeho synem.
25. Závěrem lze shrnout, že obecné soudy měly v projednávaném případě za úkol zvážit na jedné straně zájem nezletilého styk s otcem, který o něj dlouhodobě nepečuje a byl ve vztahu k němu zbaven rodičovské odpovědnosti, a na straně druhé veřejný zájem na ochraně společnosti a na potrestání pachatele nikoliv bagatelní trestné činnosti. Již z charakteru trestné činnosti, o niž bylo trestní řízení vedeno a kde jednou z poškozených byla osoba, s níž měl stěžovatel dříve blízký vztah, mohly trestní soudy vyvodit některé závěry o osobních a rodinných poměrech stěžovatele. Při ukládání trestu vyhoštění pak přihlédly rovněž k tomu, že stěžovatel byl v České republice odsouzen za trestnou činnost již potřetí a že mu již před zahájením předmětného trestního řízení skončila platnost pobytu na území České republiky. Pokud se za této situace trestní soudy přiklonily k tomu, že převáží veřejný zájem na vyhoštění stěžovatele, Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
26. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva nezletilého J. B. podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, které by vedlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
27. Z analogických důvodů Ústavní soud uzavřel, že nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva ve smyslu článku 32 odst. 4 Listiny. Právo stěžovatele na rodinný život podle citovaného článku bylo omezeno rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž z výše uvedených skutkových okolností jasně vyplývá, proč v projednávaném případě převážil veřejný zájem nad ústavní stížností namítaným zájmem stěžovatele.
28. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu