Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Buluška, MBA, zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2024 č. j. 14 Cmo 245/2023-139 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023 č. j. 79 Cm 40/2022-113, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Petra Hrdličky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky ve výši 20 000 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl vedlejší účastník řízení způsobit tím, že svým jednáním [porušením smluvní povinnosti vyplývající z čl. III. Smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 26. 9. 2018 (dále jen "smlouva") zakotvujícího výhradu zpětné koupě] zmařil vrácení 50 % obchodního podílu v obchodní společnosti collectora software, s. r. o., stěžovateli.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2023 č. j. 79 Cm 40/2022-113 žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 42 964 Kč (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník řízení neporušil svoji smluvní povinnost týkající se práva zpětné koupě, a proto nebylo třeba se zabývat výší škody, ani případnou příčinnou souvislostí. Za nedůvodnou považoval krajský soud rovněž námitku stěžovatele, že výhrada zpětné koupě byla rozvazovací podmínkou účinnosti smlouvy.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2024 č. j. 14 Cmo 245/2023-139 rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 11 063,05 Kč (výrok II). Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění krajského soudu a jako věcně správný jej potvrdil. Za pomoci výkladových pravidel [zejména § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")] provedl výklad čl. III. smlouvy, přičemž se zabýval především tím, zda uvedený článek obsahoval rozvazovací podmínku (§ 548 odst. 2 obč. zák.) a zda existovala vůle smluvních stran sjednat takovou podmínku. Stěžovatel však i přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), které mu městský soud poskytl, neuvedl žádné relevantní tvrzení o tom, že by úmysl sjednat rozvazovací podmínku byl druhé smluvní straně znám anebo o něm musela vědět. Vrchní soud dospěl k závěru, že z právního jednání vtěleného do čl. III. smlouvy nebylo patrné, že při naplnění toho kterého předpokladu podmínky právní následky jednání pominou, tudíž nešlo (nemohlo jít) o rozvazovací podmínku.
5. Stěžovatel nejprve popisuje okolnosti uzavření smlouvy a vzniku práva žádat vrácení podílu po vedlejším účastníkovi řízení. Rovněž rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení opírající se o judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1601/2018) i odbornou literaturu, že kupní smlouvě sjednané s výhradou práva zpětné koupě se přiznává charakter rozvazovací podmínky. Z toho dovozoval, že vedlejší účastník řízení své vlastnické právo k obchodnímu podílu nabyl toliko podmíněně. Tím, že vedlejší účastník řízení změnil poměry v obchodní společnosti (jakožto jediný společník), převedený podíl znehodnotil a porušil svoji povinnost, čímž stěžovateli vzniklo právo na náhradu škody. Vrchní soud se však argumentací stěžovatele, že výhrada zpětné koupě má charakter rozvazovací podmínky, nezabýval. Podle stěžovatele nebylo nutné, aby jedna smluvní strana tento charakter druhé smluvní straně vyjevovala. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti sporu i toho, že jde o výklad podústavního práva, nicméně se domnívá, že přijetím výkladu ohledně práva zpětné koupě, který je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a odbornou literaturou, obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel zpochybňuje rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody, kterou požadoval ve výši 20 000 Kč. Obecné soudy své závěry opřely o výklad smlouvy, resp. právního jednání, přičemž se zabývaly projevem vůle smluvních stran. Jinak řečeno obecné soudy zkoumaly, zda lze v právním jednání vedlejšího účastníka řízení spatřovat porušení smluvní povinnosti, zda byly splněny náležitosti projevu vůle a zda vůbec vůle sjednat ve smlouvě rozvazovací podmínku existovala.
9. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, kterou připouští i stěžovatel, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky (předmětem sporu je částka ve výši 20 000 Kč v obchodněprávním sporu), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně ostatně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ze dne 20. 9. 2011 ve věci Kiousi proti Řecku (č. 52036/09) nebo ze dne 21. 2. 2012 ve věci Šumbera proti České republice (č. 48228/08)].
10. Stěžovatel tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepředstavují podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
11. Ústavní soud dále připomíná, čehož si je stěžovatel také dobře vědom, že výklad smluv, popř. výklad právního jednání, jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů, je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat (např. usnesení ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 2539/08 nebo ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1601/20 , bod 13). Pakliže obecné soudy vyložily příslušné ustanovení smlouvy a vysvětlily, proč v jednání vedlejšího účastníka řízení nespatřují porušení jeho smluvní povinnosti a proč nemá výhrada práva zpětné koupě charakter rozvazovací podmínky (z důvodu neprokázání existence úmyslu a vůle smluvních stran takovou podmínku sjednat), přičemž odkázaly na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2393/2020 nebo rozsudek ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2140/2022), nemůže Ústavní soud, jak již bylo zmíněno výše, do takového výkladu podústavního práva a smluvních ujednání jakkoliv zasahovat, a to i v případě kdyby přiznal argumentům stěžovatele nacházejícím se nicméně pouze v rovině podústavního práva určitou relevanci.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu