Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Nečase, zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, sídlem Okružní 433/1, Brno - Lesná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 48/2025-176, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2024 č. j. 10 Co 48/2024-148 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. září 2023 č. j. 34 C 5/2023-119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a statutárního města Chomutov, sídlem Zborovská 4602, Chomutov, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, sídlem Blatenská 1161/46, Chomutov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na předvídatelné rozhodnutí podle čl. 1 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 34 C 5/2023 se podává, že napadeným rozsudkem zamítl uvedený soud žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 57 955 Kč s příslušenstvím, které mělo vedlejšímu účastníkovi vzniknout užíváním blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území X (dále jen "pozemky") ve stěžovatelově vlastnictví, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že chodníky nalézající se na pozemcích (dále jen "chodníky") jsou samostatnou věcí v právním smyslu a účelovou komunikací a že nebylo prokázáno, že by jejich vlastníkem byl vedlejší účastník. Z tohoto důvodu uzavřel, že v daném sporu není pasivně legitimovaným subjektem.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Dospěl k závěru, že jde místní komunikací, a dále se ztotožnil s okresním soudem, že zmíněné chodníky jsou samostatnou věcí, a konstatoval, že stěžovatel, jenž tvrdil opak (tj. že komunikace na předmětných pozemcích jsou jejich součástí ve smyslu § 506 zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník) přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázal, že vedlejší účastník je jejich vlastníkem, tj. osobou, která by podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 byla povinna bezdůvodné obohacení vydat.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a napadl-li stěžovatel i výrok o náhradě nákladů řízení, že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5. Stěžovatel uvádí, že okresní soud dospěl k závěru, že chodníky jsou účelovou komunikací, oproti tomu krajský soud je považoval za místní komunikaci. Pominul přitom, že podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je vlastníkem místní komunikace obec, zde konkrétně vedlejší účastník, a tudíž jde o osobu ve sporu pasivně legitimovanou.
6. V návaznosti na to vyjadřuje nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl z důvodu, že zpochybňoval skutkové závěry krajského soudu. Namítá přitom, že krajský soud zaujal právní stanovisko, že chodníky na pozemcích jsou místní komunikací, neaplikoval však § 9 odst. 1 větu první zákona o pozemních komunikacích. Setrval-li za této situace na stanovisku, že nebylo zjištěno, kdo je vlastníkem chodníků, dopustil se pochybení při aplikaci podústavního práva, která přesahuje rámec ústavní konformity, a zasahuje tak do jeho základních práv. Správnost daného právního posouzení zpochybnil v dovolání (v němž naopak se skutkovými závěry krajského soudu nepolemizoval).
7. Nejvyšší soud však podle stěžovatele nerespektoval imperativy plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se posuzování právních a skutkových otázek [nálezy ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (N 74/99 SbNU 406) a ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 550/18 (N 101/89 SbNU 503)] a v důsledku chybného posouzení charakteru položené otázky rozhodl v rozporu se svou judikaturou. Tím zasáhl do jeho práva na předvídatelné rozhodnutí. Rozdílná rozhodovací praxe podle něho vede i k porušení práva na soudní ochranu.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že v dovolání předestřel další otázku hmotného práva a v této souvislosti poukázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od které se měl krajský soud odchýlit. Byť se tak nestalo formou věty tázací, z obsahu dovolání je tato otázka zřejmá. Směřovala k tomu, že by vedlejší účastník měl být pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že chodníky sám coby veřejnoprávní korporace užívá, a saturuje tím své potřeby na jeho (stěžovatelův) úkor. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1571/22 , podle kterého nemusí být v dovolání právní otázka explicitně formulována, musí však plynout z jeho obsahu, a tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, jestliže tuto druhou otázku nedetekoval.
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi k vyjádření.
10. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že obsahuje i odkazy na relevantní judikaturu, se kterou je právní posouzení věci konformní a od níž není důvod se odchýlit. K tomu dodal, že kladl-li stěžovatel otázku, zda je obec pasivně legitimována coby vlastník chodníku, předestřel tím jinou verzi skutkového stavu v situaci, kdy nebylo v řízení prokázáno, že je jím vedlejší účastník. Podle ustálené judikatury platí, že v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli stavby, samotné užívání dopravní stavby třetími osobami se děje na úkor majitele komunikace, a nedává tak vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu. S poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyšší soud (mj. na rozsudek ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2244/2020) uvádí, že klade-li stěžovatel význam kategorizace posuzované pozemní komunikace, § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, je třeba chápat jako pokyn veřejné správě, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy aby se vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie staly subjekty, které stanoví zákon; samotná kategorizace chodníků jako místní komunikace vlastnictví nezakládá. Má-li pozemní komunikace charakter samostatné stavby, při řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je nutno zabývat se tím, kdo je jejím vlastníkem. S těmito závěry je rozsudek krajského soudu plně konformní.
11. Krajský soud odkázal na důvody svého rozhodnutí a dodal, že kromě výtky, že chodníky kvalifikoval - na rozdíl od okresního soudu - jako místní komunikaci (kterážto skutečnost nemá na správnost právních závěrů vliv), žádné porušení ústavnosti z jeho strany netvrdí. Předmětem ústavní stížnosti je polemika s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Nedomnívá se však, že by se Nejvyšší soud či on sám v odvolacím řízení dopustil porušení ústavnosti. Navrhuje proto ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou odmítnout.
12. Okresní soud úvodem zmínil, že i když stěžovatel nesouhlasí s jeho závěrem, že chodníky jsou účelovou komunikací, tvrzený zásah se vztahuje jen k části řízení vedeného před Nejvyšším soudem. Dále uvedl, že stěžovatel v žalobě vycházel z toho, že chodníky jsou v jeho vlastnictví, a proto jejím předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že jsou veřejně přístupné, a nelze na nich umístit stavbu, nikoliv tedy proto, že je na nich umístěna stavba třetí osoby (vedlejšího účastníka), takže nemůže svůj majetek užívat. Toto své tvrzení zopakoval ve svém vyjádření ze dne 9. 6. 2023. Takto tvrdil, že chodníky jsou účelovou komunikací, protože jinak by ani nemohl být s ohledem na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jejich vlastníkem. Stejně tak v odvolání stěžovatel vycházel z toho, že chodníky jsou účelovou komunikací, a své hodnocení povahy chodníků jako místní komunikace změnil až v dovolání. Zde odkázal na judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení vlastníka pozemní komunikace situované na cizím pozemku bez řádného titulu, což je jiný důvod než uvedený v žalobě. Okresní soud odmítl, že by soudní rozhodnutí byla pro stěžovatele překvapivá, neboť to byl on sám, kdo měnil žalobní důvod svého nároku. Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost, směřuje-li proti jeho rozhodnutí, za nedůvodnou.
13. Vedlejší účastník rovněž odmítl, že by napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Rozsudky soudů nižších stupňů jsou podle něho ve svém finálním závěru věcně a formálně správné, a měl-li Nejvyšší soud přezkoumávat právní posouzení krajského soudu, nebyl s příslušnou právní otázkou konfrontován tak, aby mohla být smysluplně projednána. Jinak stěžovatel recykluje svá tvrzení v rovině podústavního práva, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, a jejich závěry nelze považovat za excesivní. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, a navrhuje její odmítnutí.
14. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel (znovu) uvedl, že v dovolání zpochybnil právní závěr krajského soudu, neboť otázka vlastnického práva je s ohledem na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích otázkou ryze právní, a Nejvyšší soud svou argumentaci k tomu předestřel až ve svém vyjádření. Naopak se nevyjádřil k námitce, že nebyla respektována judikatura Ústavního soudu týkající se posuzování skutkových a právních otázek, ani se nevypořádal s druhou položenou otázkou, zda u vedlejšího účastníka vzniká bezdůvodného obohacení, protože je coby veřejnoprávní korporace užívá, která již byla v judikatuře tohoto soudu zodpovězena.
15. Jde-li o vyjádření soudů nižších stupňů, opomenutí krajského soudu aplikovat § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích podle stěžovatele překračuje rámec ústavní konformity, navíc v něm chybí reakce na námitku odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které vedlejší účastník těží z obecného užívání pozemků jakožto veřejného prostranství. Takto argumentoval již ve svém odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu (a následně i v dovolání).
16. K vyjádření vedlejšího účastníka v replice stěžovatel uvádí, že uplatněné opravné prostředky odůvodňoval vždy konzistentně, v reakci na tvrzenou nesprávnou aplikaci podústavního práva, v ústavní stížnosti identifikoval, jak obecné soudy překročily rámce ústavní konformity; navázal-li na svou argumentaci před obecnými soudy, učinil tak proto, aby důvody nebyly vytrženy z kontextu dosavadního řízení, a zároveň detekoval ústavněprávní rozměr. Uzavírá, že s ohledem na výše uvedené důvody na své ústavní stížnosti setrvává.
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Stěžovatel argumentuje v prvé řadě tím, že dospěl-li krajský soud k tomu, že chodníky jsou místní komunikací, je vedlejší účastník s ohledem na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jejich vlastníkem, a tudíž i osobou pasivně věcně legitimovanou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyššímu soudu vytýká, že otázku vlastnického práva pojal jako otázku skutkovou, ač šlo o otázku právní.
20. Stěžovatel v řízení před soudy nižších stupňů tvrdil, že vlastníkem chodníků je on sám. To však bylo provedeným dokazování vyvráceno, současně se mu nepodařilo prokázat, že jejich vlastníkem je vedlejší účastník. Až v dovolání stěžovatel argumentoval tak, že vlastnické právo vedlejšího účastníka plyne z § 9 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích, a vytkl krajskému soudu, že věc nesprávně právně posoudil. Ústavní soud má zá to, že Nejvyšší soud při vynaložení určitého interpretačního úsilí mohl z obsahu dovolání vyvodit, že stěžovatel nevyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem krajského soudu, ale že vznáší námitku nesprávného právního posouzení věci a v této souvislosti po něm požaduje odpověď na otázku, zda uvedené ustanovení zakládá vedlejšímu účastníkovi jakožto obci k chodníkům vlastnické právo, přestože je nevybudoval.
Současně však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel ve vztahu k takové otázce neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a to v situaci, kdy se k ní dovolací soud již v minulosti vyjádřil (např. v již zmíněném rozsudku 28 Cdo 2244/2020).
21. Dlužno dodat, že § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zakotvuje jeden ze znaků místní komunikace, kterým je právě vlastnictví obce [srov. Černínová, M., Černín, K., Tichý, M.: Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. komentář k § 6]. Není-li tento znak naplněn, nelze tudíž pozemní komunikaci takto kvalifikovat. Ostatně, nemá-li příslušná pozemní komunikace zákonem stanoveného vlastníka, neměla by být ani do kategorie (mj.) místní komunikace zařazena [Košinárová, B.: Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 31-43].
22. Dospěl-li krajský soud k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal, že vlastníkem chodníků (jež jsou v daném případě stavbou, resp. samostatnou nemovitou věcí) je vedlejší účastník, nemohl tuto pozemní komunikaci současně kvalifikovat (kategorizovat) jako místní komunikaci. Navíc, jak již přiléhavě zmínil Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, ani případné správní rozhodnutí o zařazení pozemní komunikace do kategorie místních komunikací vlastnické právo obce nezakládá. Možno shrnout, že uvedené ustanovení či (eventuálně vydané) správní rozhodnutí o zařazení pozemní komunikace nemůže být titulem k nabytí vlastnického práva ke stavbě pozemní komunikace obcí.
23. Jinak řečeno, dospěl-li krajský soud k tomu, že stěžovatel neprokázal, že vedlejší účastník je vlastníkem chodníků, a současně že chodníky jsou místní komunikací, dopustil se pochybení, neboť mezi těmito závěry nastal rozpor. Ústavní soud však ověřil z obsahu spisu, že ohledně charakteru chodníku jako místní komunikace nebyla v řízení učiněna žádná tvrzení a provedeno dokazování k jejich prokázání, nehledě na to, že takové posouzení nebylo pro rozhodnutí o žalovaném nároku ani třeba. Za podstatný Ústavní soud proto považuje závěr, že se stěžovateli nepodařilo vlastnické právo vedlejšího účastníka prokázat, a vyjádřil-li se krajský soud i k povaze chodníků (a to za situace, kdy odůvodnění jeho rozsudku ani neobsahuje žádné úvahy o naplnění zákonných kritérií s výjimkou užívání chodníku), zjevně si neuvědomil, jaké to může mít interpretační konsekvence.
Ústavnímu soudu nezbývá než shrnout, že závěr soudů nižších stupňů, že nebyl prokázán vlastník chodníků, i přes výše zmíněný rozpor není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
24. Z výše uvedeného je patrno, že argumentace § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, kterou se stěžovatel snaží zpochybnit závěr krajského soudu, podle něhož se mu (stěžovateli) nepodařilo prokázat, že vedlejší účastník je vlastníkem chodníků (a tudíž není osobou v daném sporu pasivně věcně legitimovanou), obstát nemůže. Za této situace ani případná kasace napadeného usnesení z důvodu namítaného pochybení Nejvyššího soudu nemůže vést k jinému výsledku daného soudního řízení, nehledě na to, že by uvedený soud musel dovolání v příslušné části odmítnout pro vadu spočívající v tom, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání.
25. Stěžovatel dále tvrdí, že se Nejvyšší soud nezabýval právní otázkou, zda je vedlejší účastník ve sporu pasivně věcně legitimován z toho důvodu, že užívá chodníky coby veřejnoprávní korporace. V tomto bodě stěžovateli přisvědčit nelze, neboť Nejvyšší soud s poukazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu vysvětlil, že v daném případě bude osobou pasivně věcně legitimovanou (právě jen) vlastník pozemní komunikace, neboť její užívání třetími osobami se již děje na úkor tohoto vlastníka. Náležitě se tak vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., resp. se stěžovatelovým poukazem na judikaturu dovolacího soudu týkající se užívání veřejného prostranství.
26. Vyjadřuje-li stěžovatel svůj nesouhlas s daným právním názorem, tedy s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Důvodem zásahu může být až přítomnost některé z tzv. kvalifikovaných vad tohoto procesu [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)], což však Ústavní soud neshledal.
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu