USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Z. N., zastoupený JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní 433/1, proti žalovanému: statutární město Chomutov, IČO 00261891, se sídlem v Chomutově, Zborovská 4602, o 57 955 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 34 C 5/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2024, č. j. 10 Co 48/2024-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 10 Co 48/2024-148, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2023, č. j. 34 C 5/2023-119, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 57 955 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda vlastník pozemku, který je veřejným prostranstvím a na kterém je bez řádného titulu umístěna stavba pozemní komunikace vlastněná obcí, má vůči ní nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, a ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolatel žel prostřednictvím kladené otázky zpochybňuje skutkové, a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. V rozporu se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu, dle nichž v řízení nebylo prokázáno, kdo je vlastníkem chodníku umístěného na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, vlastněných žalobcem, totiž dovolatel předestírá vlastní verzi skutkového stavu, táže-li se, zda je žalovaná obec ve sporu pasivně věcně legitimována, coby vlastník chodníku umístěného na sporných pozemcích.
Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1.
1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
6. Odvolací soud se svými závěry ostatně nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit), dle níž v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, respektive usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Naznačený závěr se prosazuje i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, či jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Je-li tedy pozemek zastavěn tělesem pozemní komunikace tvořícím věc ve smyslu právním, může se vlastník pozemku případně domáhat vydání bezdůvodného obohacení po majiteli dotčené komunikace. Naopak samo užívání dané dopravní stavby třetími osobami se již neděje na jeho úkor, nýbrž na úkor majitele komunikace, a nedává tudíž vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2249/2016, a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4905/2016).
7. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
8. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, jenž podal vyjádření k dovolání patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu