22 Cdo 2515/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) Bc. R. H., b) E. M., obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejsou,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 58/32, proti žalovanému
Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových
Varech, Bělehradská 2056/3a, o určení, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka
nemá vůči žalobcům právní účinky, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 9 C 328/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. 12 Co 455/2015-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 1. 7. 2015, č. j. 9 C 328/2014-175, rozhodl, že rozhodnutí většinového
spoluvlastníka Ing. J. K. ze dne 2. 12. 2014, jímž většinový spoluvlastník
souhlasí s tím, aby byla bezodkladně opravena topná soustava v bytě, který
užívá žalobkyně b), nacházející se napravo při vchodu do domu, který je
součástí pozemku parc. č. 2882, zapsaného na LV č. 2051, vedeném u
Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm Karlovy Vary
pro k. ú. a obec K. (dále jen „předmětná nemovitost“), nemá vůči žalobcům
právní účinky (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 20. 1. 2016, č. j. 12 Co 455/2015-235, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu na určení, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka o
bezodkladné opravě topné soustavy v předmětné nemovitosti, nemá právní účinky
vůči žalobcům (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř.. Po rekapitulaci dosavadního řízení uvedli, že
odvolací soud své rozhodnutí opřel o tvrzení, která nebyla podepřena patřičnými
důkazy, čímž věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud postupoval nesprávně,
pokud shledal, že žalobcům muselo být na základě emailové komunikace jasné,
proč bylo rozhodnutí vydáno a proč se jedná o neodkladnou záležitost. Tyto
závěry však v řízení nebyly vůbec prokázány. Naopak žalobci prokázali, že
předmětná závada se nenachází v bytě žalobkyně b). Také nebylo prokázáno, že
topná soustava je nefunkční od roku 2014, tedy že se jedná o neodkladnou
záležitost. Topná soustava sice minimálně od roku 2014 vykazovala závadu,
nicméně nebyla nefunkční. Topná soustava navíc do dne podání dovolání nebyla
opravena ani vyměněna, a přesto je dům užíván stejně jako v minulosti. Odvolací
soud se dále nezabýval konkretizací rozhodnutí většinového spoluvlastníka, tedy
tím, co přesně mělo být provedeno. Tato skutečnost rovněž nebyla důkazně
podložena. Odvolací soud nesprávně věc posoudil, když „ve vztahu k § 1128 odst.
2 o. z. konstatoval, že menšinoví spoluvlastníci nebyli při údajně neodkladné
záležitosti opominuti“. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, když rozhodoval
meritorně bez opory v provedeném dokazování. Dovolatelé navrhli, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelé
v rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezili konkrétní
otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice v dovolání avizovali, že dovolání
považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku
v dovolání neuvedli, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku
přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím
by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční
a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom
podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích
námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k
tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu
akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní
aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Pomine-li dovolací soud, že dovolatelé vůbec nevymezili přípustnost dovolání a
tato se nepodává ani z obsahu dovolání, je dovolání především polemikou se
zjištěným skutkovým stavem a vyjádřením obecného nesouhlasu s rozhodnutím
nalézacích soudů. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §
241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do
zjištěného skutkového stavu zabývat.
Namítají-li dále dovolatelé existenci procesních vad řízení (zejména, že se
odvolací soud určitou skutečností nezabýval nebo neprovedl nějaké důkazy),
dovolací soud připomíná, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím
důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen
tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §
241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že mu není zřejmé, kam směřuje
argumentace dovolatelů, pokud odvolacímu soudu vytýkají, že „ve vztahu k § 1128
odst. 2 o. z. konstatoval, že menšinoví spoluvlastníci nebyli při údajně
neodkladné záležitosti opominuti“, když podle uvedeného ustanovení není ani
třeba, aby v případě neodkladné záležitosti byli spoluvlastníci informováni (§
1128 odst. 2 první věty in fine o. z.). Bez ohledu na to, že i v této části
dovolací argumentace jde o polemiku se skutkovými závěry nalézacích soudů,
dovolací soud pro úplnost dodává, že z § 1128 odst. 2 o. z. vyplývá, že
rozhodnutí o správě společné věci má právní účinky pro všechny spoluvlastníky
pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se
jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. V takovém případě má
rozhodnutí právní účinky i pro spoluvlastníky, kteří nebyli vyrozuměni o
potřebě rozhodnout; zákonná úprava (§ 1128 odst. 2 věta druhá o. z.) jim v této
situaci zakládá právo domáhat se vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo
určeno, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči spoluvlastníku právní
účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
Takový nárok však dovolatelé zjevně neuplatnili, což vyplývá (vedle samotných
žalobních tvrzení) již z toho, že polemikou se skutkovým stavem naznačují
nesouhlas se základním závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o
neodkladnou záležitost.
K námitce dovolatelů, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka je nicotné,
neboť nebylo učiněno dostatečně určitě, dovolací soud připomíná, že postačí,
pokud záměr většinového spoluvlastníka bude konkretizován alespoň v takovém
rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní
druhové podobě investic, kterou lze předpokládat [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011 (uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 12687)] Z tohoto pohledu nelze rozhodnutí většinového spoluvlastníka, a
tak ani závěru odvolacího soudu o jeho určitosti ničeho vytknout, když i v této
části se dovolání opírá výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem,
resp. procesem hodnocení důkazů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst.
1 je o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu