28 Cdo 1519/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno,
Příkop 11, proti žalované euroAWK s.r.o., IČ 439 65 717, se sídlem v Praze 10 –
Vršovicích, Konopišťská 739/16, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem
se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o 212.215 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 192/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 13 Co
381/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 9.480 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Rathouského do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 4. 2014, č. j. 13 C 192/2012-83,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 212.215 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně
požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož
se podle jejího mínění dostalo žalované jakožto majitelce přístřešků umístěných
údajně bez náležitého právního důvodu u zastávek městské hromadné dopravy,
které se nacházejí na pozemku parc. č. 990/1 v k. ú. T., obci B. Soud ovšem
zjistil, že uvedené objekty nejsou situovány přímo na zmíněném pozemku, nýbrž
na povrchu pozemní komunikace, jež tento pozemek pokrývá a která je
vlastnictvím statutárního města Brna. Za daných okolností dospěl k závěru, že
žalobkyně není aktivně věcně legitimována k vymáhání sporného majetkového
prospěchu, a to bez zřetele na její tvrzení, že jsou předmětné stavby ukotveny
do pozemku pod komunikací. Z těchto důvodů soud žalobu coby neopodstatněnou
zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 13 Co 381/2014-128,
rozsudek obvodního soudu k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za klíčovou
otázku, zda žalovaná jako vlastnice čtyř čekáren městské hromadné dopravy
fakticky užívala pozemek žalobkyně. Vyslovil přitom názor, že sporné objekty
omezují primárně vlastníka pozemní komunikace, na níž jsou situovány, a nikoli
žalobkyni, jejíž vlastnické právo je dotčeno již v příčinné souvislosti s
umístěním komunikace, která je samostatnou věcí v právním smyslu. Pouhé
upevnění přístřešků do země není s to naznačený závěr zvrátit (ostatně
rozhodující část zakotvení konstrukce je provedena do místní komunikace). Úvaha
soudu prvního stupně, dle níž žalobkyně postrádá aktivní věcnou legitimaci ke
vznesení požadavku na vydání majetkového prospěchu získaného údajně žalovanou,
je tudíž správná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, že
nikdy nerozporovala, že se na předmětném pozemku nachází místní komunikace, jež
je samostatnou věcí v právním smyslu, tím však podle jejího názoru není
vyloučeno, aby byl daný pozemek užíván též umístěním dalších staveb. Jsou-li na
několika jeho částech zřízeny přístřešky spojené se zemí pevným základem
(kovovou konstrukcí a betonovými patkami), získává žalovaná bezdůvodné
obohacení na úkor žalobkyně, a nikoli k tíži vlastníka pozemní komunikace. Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že se dostatečně nezabývaly
technickým charakterem čekáren hromadné dopravy a povahou jejich ukotvení,
zejména že neprovedly žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem týkajícím
se zmíněné otázky. Odborné posouzení problému upevnění přístřešků bylo přitom
nezbytné, poněvadž v řízení realizované důkazy nebyly pro náležité vyhodnocení
tohoto aspektu věci postačující. V naznačeném kontextu rovněž dovolatelka
odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01, z něhož vyplývá, že
povaha spojení stavby se zemí je odbornou otázkou, k jejímuž vyřešení je
zpravidla třeba provést důkaz znaleckým posudkem. Postup soudu prvního stupně
se jí nadto jeví překvapivým, jelikož řečený soud nejprve předběžně deklaroval
názor, že pro výsledek sporu je významné, zda jsou přístřešky umístěny na
pozemku či na komunikaci, aby následně povahu jejich ukotvení do země označil
za nepodstatnou. Dovolatelka tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež polemizovala s výše shrnutými dovolacími
námitkami a dovolacímu soudu navrhla předmětný opravný prostředek odmítnout,
eventuálně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však na existenci žádné otázky odpovídající naznačeným požadavkům
nepoukázala.
Byla-li v dosavadním řízení činěna spornou primárně aktivní věcná legitimace
žalobkyně k uplatnění práva na vydání náhrady za užívání jejího pozemku bez
právního důvodu vůči žalované, sluší se úvodem zdůraznit, že dle ustáleného
judikatorního výkladu je nárok z bezdůvodného obohacení oprávněn vznést ten
subjekt, na jehož úkor byl příslušný majetkový prospěch získán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 1069/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 217/2008, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Ač je
tedy bezdůvodné obohacení coby institut zacíleno na odčerpání hodnot získaných
bez řádného titulu, nikoli na kompenzaci utrpěné újmy (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015), pro
identifikaci subjektu oprávněného k vymáhání sporného prospěchu je nutné
zjišťovat, čí újma je kauzálně spjata s rozšířením majetkové sféry obohaceného. Dovolatelce lze přitom dát za pravdu v tom směru, že je-li na cizím pozemku bez
právního důvodu umístěna stavba, považuje judikatura za aktivně věcně
legitimovaného k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se
dostává vlastníku stavby, zásadně majitele pozemku, jelikož za dané situace
zpravidla dochází k zásahu do jeho vlastnického práva (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 518/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1535/2001, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 1185/2003), které je
napříště omezeno obdobnými oprávněními majitele stavby (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3322/2010, 28 Cdo
3324/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1056/2012), jejichž výkon je vlastník pozemku povinen strpět (viz mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015). Zřejmou a srozumitelnou extenzí těchto tezí je závěr, že majitel stavby
umístěné na povrchu jiné stavby, jež je samostatnou věcí v právním smyslu,
získává majetkový prospěch na úkor vlastníka stavby situované níže, a nikoli
přímo vlastníka pozemku, není-li tento zřízením výše položeného objektu na
svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku
prvotního zastavění jeho pozemku. Aplikováno na skutkové okolnosti rozhodovaného případu lze za přiléhavou
označit úvahu, dle níž jsou-li sporné přístřešky umístěny na místní komunikaci,
jež netvoří součást pozemku, není žalobkyně vůči jejich vlastníku aktivně věcně
legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním pozemku pod komunikací bez právního důvodu.
Na vyřčeném může sotva
čeho změnit námitka, že zmíněné konstrukce svým ukotvením částečně pronikají
skrze těleso komunikace do pozemku samotného, pakliže tento fakt nezakládá
žádné dodatečné omezení vlastnického práva žalobkyně (v nepřítomnosti
přístřešků by části pozemku, do nichž v současnosti mohou zasahovat patky
staveb, byly jednoduše pokryty komunikací, a dovolatelka by tak v jejich
užívání byla stejně limitována jako nyní), a tedy ani újmu v její majetkové
sféře jakožto nutný předpoklad vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, v němž
by vystupovala v pozici ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 225/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 900/2015). Soudy nižších stupňů korektně vyhodnotily, že ve světle shora uvedeného není
pro posouzení stěžejní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně v kontextu
přezkoumávané věci určující detailní znalost povahy spojení přístřešků se zemí,
pročež jim nelze vytýkat, že k danému aspektu neprováděly dovolatelkou
požadované dokazování. Současně se jejich myšlenky nemohly dostat do žádného
konfliktu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, v němž se konstatuje, že posouzení existence pevných základů stavby
je odbornou otázkou, k jejímuž zodpovězení je zpravidla potřeba vyjádření
znalce. Postrádal-li totiž zmíněný problém pro předmětnou kauzu relevance, je
nabíledni, že nebylo nutné nařídit vypracování znaleckého posudku za účelem
jeho osvětlení. Pakliže dovolatelka hovoří o překvapivosti postupu soudu prvního stupně, sluší
se v první řadě podotknout, že tím poukazuje na prostou vadu řízení, jež
postrádá způsobilost založit přípustnost dovolání, neboť ve vazbě na ni není
vymezena žádná otázka naplňující kritéria § 237 o. s. ř. (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1104/2014, ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2158/2014, a ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
5057/2015). Nad rámec řečeného je možné dodat, že na žalobkyní vytýkaný
procesní nedostatek z její argumentace usuzovat nelze, poněvadž případné
subjektivně neočekávané úvahy obsažené v prvoinstančním rozsudku mohla účinně
rozporovat v odvolacím řízení (což ostatně také učinila), pročež se zde nejedná
o ústavněprávně reprobovanou překvapivost rozhodnutí ve smyslu judikatury
Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3222/11, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1515/13, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 360/15, bod 12). Z výše uvedených důvodů bylo nutné dovolání žalobkyně odmítnout jakožto
nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.180 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 9.480 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu