30 Cdo 2158/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobce E. H., právně zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 105.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 136/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna
2014, č.j. 55 Co 450/2013 - 155, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2014,
č. j. 55 Co 450/2013-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba na zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně
požadovala z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném
proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, do kterého se
žalobkyně připojila se svým nárokem na náhradu škody jako poškozená. Škoda měla
představovat její vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly naplněny
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož škoda ještě nevznikla a
není možné jednotlivě určit výši škody, která měla žalobkyni vzniknout.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně, ani její předchůdci, až do roku 2010
neuplatnili nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Odvolací soud dále
uvedl, že pokud by žalobkyni bývala vznikla škoda, tak by se již jednalo o
nárok promlčený. Nesprávně vedeným trestním stíháním jí tedy nemohla vzniknout
žádná škoda a opožděné připojení k trestnímu stíhání na tom již nemohlo nic
změnit.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího stupně v celém
rozsahu a podala včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu
soudu“). Dovolatelka napadla rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelka ve svém dovolání uvedla, že za nesprávné právní posouzení považuje
názor odvolacího soudu, že jí dosud nevznikla škoda a žaloba je podána
předčasně. Podle dovolatelky žalovaná svým nesprávným úředním postupem
znemožnila poškozeným získat vykonatelné rozhodnutí proti fyzickým osobám,
pachatelům trestného činu, a uspokojit tak své nároky. Podle dovolatelky se
přitom jedná o rozdílný nárok od konkurzního řízení. Dovolatelka dále uvádí, že
podle sdělení správce konkurzní podstaty lze očekávat pouze 8 – 9 % uspokojení
pohledávek, proto takové uplatnění pohledávky v konkurzním řízení je
bezpředmětné a bude trvat dalších několik let, přičemž ale nemůže nijak
zasáhnout do jejího nároku. Dovolatelka dále namítá, že jí bylo znemožněno
prokázat vznik škody, že ji soudy měly vyzvat k doplnění a předložení důkazů,
což neučinily a rozhodnutí tak lze považovat za překvapivé. Dovolatelka
uzavírá, že námitka soudu, že mělo být ve věci žalováno i v rámci
občanskoprávního řízení je zcela v rozporu s rozumným uvažováním s ohledem na
finanční náročnost v obdobných sporech. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů
odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru o předčasnosti žaloby,
neboť v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka žalobkyni
ještě nemohla vzniknout škoda. Žalobkyně se rovněž mohla domáhat plnění po
primárních dlužnících v občanskoprávním řízení, protože jakýkoliv průběh
trestního řízení nebrání poškozené, aby vůči škůdci uplatnila své nároky v
řízení před soudem civilním.
Tato otázka byla již řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 736/2013, kdy dovolací soud uvedl, že nárok na náhradu škody
způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze
tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči
dlužníku, který je mu povinen plnit, a tuto skutečnost musí v řízení prokázat
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud rozhodující v kompenzačním řízení je následně oprávněn řešit otázku vzniku
škody a zamítnutí žaloby pro předčasnost je logickým důsledkem toho, že soud
dospěje k závěru, že škoda dosud nevznikla (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 či R 6/2007). Jelikož
odvolací soud došel ke stejným závěrům, postupoval tak plně v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, a proto taková otázka není způsobilá založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolací soud dále konstatuje, že neuplatnila-li žalobkyně svůj nárok v
občanskoprávním řízení, byť z jakéhokoli důvodu (tj. i z důvodu avizované
finanční náročnosti takových sporů), pak nebylo možné shledat ani příčinnou
souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či
nesprávným úředním postupem státu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7.
2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod
C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005,
uveřejněné tamtéž pod C 4477).
Ohledně vytýkané vady řízení týkající se překvapivosti rozhodnutí, žalobkyně
nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní
náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Chybí-li, Nejvyššímu soudu
nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, nepodařilo se tak dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody
založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu