30 Cdo 736/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing.
P. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 149/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, č. j. 39 Co 89/2012 - 91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, č. j. 15 C
149/2011-69, zastavil řízení o žalobě do částky 60.000,- Kč s přísl., zamítl
žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč
s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů
řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 150.000,- Kč s přísl., která
představuje jeho vklad do komanditní společnosti, a uhrazeného emisního ážia ve
výši 7.500,- Kč s přísl. z důvodu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního
postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action,
k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem jako
poškozený. Žalobce vzal v podání ze dne 20. 10. 2011 žalobu co do částky
60.000,- Kč zpět, neboť tato částka byla uznána správcem konkursní podstaty v
konkursním řízení proti úpadci Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, vedeném
pod sp. zn. 95 K 7/2002 Městského soudu v Praze.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Trestní stíhání zahájené dne 19. 3. 1997 bylo usnesením Policie České republiky
ze dne 31. 3. 2008 odloženo, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle § 11
odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu promlčení, s tím, že sdělení obvinění
odporuje zákonným požadavkům ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, trestní stíhání vůbec
nebylo zahájeno, není dána totožnost skutků ve sdělení obvinění s popisem
skutků uvedených v obžalobě. Žalobce dovozoval, že postupem orgánů činných v
trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce uplatnit v trestním řízení
nárok na náhradu škody, kterou již nemůže uplatnit ani v občanskoprávním
řízení, neboť uplynula promlčecí lhůta. Občanskoprávní žalobu žalobce proti
žádnému z obviněných nepodal.
Odvolací soud se vyjádřil k tvrzeným vadám řízení (rozsah dokazování
provedený soudem prvního stupně, překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně) a
k věci samé uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci
může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně
dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. V
případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda
vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci
konkursu, částky 60.000,- Kč uznané správcem konkursní podstaty se však žalobce
po částečném zpětvzetí žaloby v posuzovaném případě nedomáhá. Žalobce by se
částky 90.000,- Kč mohl proti státu domáhat až tehdy, pokud by se jí nemohl
úspěšně domáhat po dlužnících, v daném případě po osobách, proti nimž bylo
vedeno trestní stíhání. Skutečnost, že se žalobce svých nároků nedomohl v
trestním řízení neznamená, že by své nároky proti svým dlužníkům nemohl
uplatnit v občanskoprávním řízení. Jestliže takovou žalobu nepodal, a jestliže
ani netvrdil, že by se na své dlužníky se svým nárokem obrátil a ti odmítli
plnit, je správný závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby, respektive
o nedostatku příčinné souvislosti. V daném případě není pochyb o tom, že ze
strany státu došlo k pochybení při zahájení trestního stíhání tvrzených
dlužníků, nelze však dovodit, že se žalobce již po svých dlužnících žalované
částky nemůže úspěšně domáhat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním z
důvodu nesprávného právního posouzení věci a vad řízení. Za otázky zásadního
právního významu dovolatel považuje:
1. Zda je nárok uplatňovaný proti škůdcům z titulu náhrady škody z
deliktu totožný s nárokem uplatněným v konkursním řízení úpadce Joint Invest
Action, k. s. v likvidaci, a zda tedy neskončení konkursního řízení brání
podání žaloby na náhradu škody vůči státu. Žalobce má za to, že jde o nároky
odlišné, neboť konkurs je veden proti společnosti, zatímco trestní stíhání bylo
vedeno proti jednotlivým obviněným.
2. Zda dochází ke stavění promlčecí doby, a tedy splnění podmínek ust. §
112 obč. zák., pokud je ex post zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně
zahájeno. Dle názoru dovolatele odložením trestního řízení nedošlo ke stavení
běhu promlčecí doby. Soud tak nutí dovolatele, aby se bránil občanskoprávní
žalobou na náhradu škody v situaci, kdy bylo jeho právo promlčeno.
3. Zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno
uplatnit nejprve právo na náhradu škody vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto
právo promlčeno, a zda je soud oprávněn posoudit sám případné promlčení práva,
či zda je poškozený povinen absolvovat takové řízení proti škůdcům, aby jím
uváděné promlčení práva vůči škůdcům bylo prokázáno dříve než se obrátí s
náhradou škody na stát. Dle dovolatele ho nelze nutit k podání žaloby vůči
původním škůdcům, když promlčení práva způsobily orgány státu.
Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, ve věci proběhlo
dokazování jen v minimálním rozsahu a byla zamítnuta většina důkazních návrhů
dovolatele, soud neseznámil účastníky se svým právním názorem a nedal jim
možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, v čemž spatřoval překvapivost
rozhodnutí. Dovolatel nesouhlasí se zamítnutím žaloby pro předčasnost a uvádí,
že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je
nepochybně dána. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žaloba nebyla
zamítnuta jako předčasná z důvodu probíhajícího konkursního řízení na majetek
společnosti JIA k.s., ale z důvodu, že se žalobce měl domáhat plnění po původně
stíhaných osobách v civilním řízení. K otázce č. 1 žalovaná uvedla, že by se jí
dovolací soud neměl vůbec zabývat, neboť se na tento případ nevztahuje, k
otázce č. 2 se vyjádřila tak, že minimálně pod dobu, než bylo trestní stíhání
odloženo, došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák.,
argumentace žalobce, že trestní řízení vlastně vůbec neběželo, nemá oporu v
trestním řádu. U otázky třetí vychází dovolatel z toho, že nárok je promlčen,
podle žalované by však posouzení otázky promlčení jako otázky předběžné nemělo
být ponecháno na soudech rozhodujících v kompenzačním řízení. Námitky stran
nedostatečného dokazování a překvapivosti rozhodnutí se týkají rozhodnutí soudu
prvního stupně a i ostatní námitky jsou nepřípadné. Žalovaná navrhla dovolání
žalobce zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ – a dovolání jako
nepřípustné odmítl.
Přestože dovolatel uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu, z jeho obsahu se podává, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku
odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem tvrzené vady řízení (překvapivost
rozhodnutí, zamítnutí důkazních návrhů žalobce) proto samy o sobě přípustnost
dovolání založit nemohou, neboť se nejedná o způsobilý dovolací důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru o předčasnosti žaloby,
neboť žalobce se nedomáhal plnění po primárních dlužnících cestou
občanskoprávní žaloby. Na otázce, zda je nárok uplatňovaný vůči škůdcům z titulu náhrady škody totožný
s nárokem uplatněným v konkursním řízení proti úpadci Joint Invest Action, k. s. v likvidaci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze
považovat za otázku zásadního právního významu. Dovolatel se domáhá poskytnutí
právní informace, kdo je pasivně legitimován při uplatňování jeho nároku na
náhradu škody, z jakého titulu a v jakém řízení, k tomu však dovolací řízení
neslouží. Skutečnost, že se jedná o identický skutkový základ nároku (vklad
žalobce do komanditní společnosti) nevylučuje různé procesní postupy žalobce
při vymáhání jeho pohledávky, ať už po společnosti samotné, nebo po jejích
společnících, respektive osobách stíhaných v trestním řízení. Nárok na náhradu
škody způsobené výkonem veřejné moci však může být vůči státu úspěšně uplatněn
pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky
vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, a tuto skutečnost musí v řízení
prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odvolací soud proto postupoval plně v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze subsidiární povahy odpovědnosti státu za
škodu. Druhá dovolatelem vymezená otázka opět směřuje k poskytnutí právní informace
týkající se výkladu stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. ve vztahu k
trestnímu řízení.
Žalobce se dovolává posouzení, zda je jeho nárok promlčen či
nikoliv za situace, kdy trestní stíhání skončilo odložením věci. Ani vyřešení
této otázky, která nadto nečiní v praxi potíže (srov. R 31/1974 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1442/2008. Citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), by se však nemohlo
projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí
dovolání v této otázce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stavení běhu
promlčecí lhůty ve smyslu § 112 obč. zák. se vztahuje i na objektivní promlčecí
lhůty, na rozdíl od úpravy § 408 obch. zák., která stanoví konečný absolutní
limit desetileté promlčecí doby. Třetí otázka spočívá v tom, zda je soud rozhodující v kompenzačním řízení
oprávněn sám posoudit případné promlčení práva žalobce, nebo zda je žalobce
povinen absolvovat řízení proti primárním dlužníkům, ve kterém bude promlčení
práva prokázáno. Ani tato otázka nepředstavuje otázku zásadního právního
významu, neboť již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, odvolací soud
však na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, a tudíž by ani její vyřešení
nemohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí
odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že žalobci se vznik škody prokázat
nepodařilo. Žalobce je v kompenzačním řízení povinen tvrdit a prokázat vznik škody, a
záleží čistě na něm, jaké prostředky k tomu použije. V době rozhodování soudu o
uplatněném nároku však musí škoda v objektivně vyjádřitelné podobě existovat,
neboli musí jít o pohledávku objektivně nevymahatelnou. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002 uvedl, že věřitel musí
prokázat takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že
dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá, a že
i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho
předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k
němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že otázku důvodnosti a existence práva žalobce na
plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení
o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti
dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena
(srov. též . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
948/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2789/2006). Samotné soudní rozhodnutí deklarující promlčení práva žalobce tedy
není podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody po státu, žalobce by však
musel vznik škody a jeho výši prokázat jinými skutkovými okolnostmi, což se v
posuzovaném případě nestalo. Dovolací soud je přitom vázán skutkovými
zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
Neuplatnil-li žalobce svůj nárok v občanskoprávním řízení z důvodu, že se
domníval, že je jeho právo promlčeno, ačkoliv tomu tak v rozhodné době být
nemuselo, pak by nebylo možné shledat ani příčinnou souvislost mezi žalobcem
tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem
státu, jehož existence nadto nebyla v řízení postavena na jisto (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.