25 Cdo 1442/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, IČ 41197518, Okresní pojišťovna
Teplice, ul. 28. října 975/23, proti žalovanému M. J., o 80.940,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C
284/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. května 2007, č. j. 12 Co 886/2005 - 71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
12.130,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl
tak o nároku žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího
pojištěnce, který v důsledku zaviněného jednání žalovaného utrpěl újmu na
zdraví a náklady na tuto léčbu hradila žalobkyně v rámci zdravotního pojištění.
Soud vyšel ze zjištění, že pojištěnec žalobkyně P. N. utrpěl dne 5. 11. 1995
zranění při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, který byl za toto jednání byl
uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví trestním příkazem Okresního
soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 3 T 94/96, který nabyl právní moci
30. 7. 1998. Žalobkyně vynaložila náklady na léčbu poškozeného pojištěnce v
celkové částce 80.940,- Kč a nárok na jejich náhradu podle § 55 zákona č.
48/1997 Sb. uplatnila v přípravném trestním řízení přípisem ze dne 10. 1. 1996
a přípisem ze dne 6. 6. 1996 doplnila výši požadované částky s podrobným
rozpisem nákladů léčení. Okresní soud v Teplicích vydal dne 4. 5. 1998 trestní
příkaz sp. zn. 3 T 94/96, avšak o nároku žalobkyně nerozhodl ani ji neodkázal
na řízení občanskoprávní a trestní příkaz žalobkyni doručil až po opakované
urgenci dne 7. 11. 2000. Okresní soud dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní
promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. počala běžet dne 25. 1. 1996, kdy
byla žalobkyně v přípravném trestním řízení poučena o možnosti uplatnit svůj
nárok proti žalovanému, a tedy nejpozději tímto dnem se dozvěděla, kdo za škodu
odpovídá, přičemž vědomost o výši škody měla již dříve. Od 6. 6. 1996, kdy
žalobkyně uplatnila svůj regresní nárok v trestním řízení, došlo ke stavení
běhu promlčecí doby ve smyslu ust. § 112 obč. zák., jež začala opět plynout až
8. 11. 2000, tedy následující den poté, co jí byl doručen trestní příkaz.
Žalobu podala dne 10. 11. 2000, tedy ohledně částky 68.810,- Kč včas, proto
není námitka promlčení důvodná, zatímco pokud jde o zbývající částku (12.130,-
Kč), podklady chybí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 5.
2007, č. j. 12 Co 886/2005-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve
výroku o úrocích z prodlení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ve
smyslu § 112 obč. zák. došlo ke stavení promlčecí doby po dobu trestního
řízení, a to až do doby, kdy byl trestní příkaz doručen žalobkyni, byť se tak
stalo až se značným časovým odstupem. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že
promlčecí doba začala opětovně běžet již od právní moci trestního příkazu,
nikoli až dnem doručení trestního příkazu žalobkyni. Odvolací soud uvedl, že
důsledky pochybení soudu v doručování nelze přenášet na poškozeného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust.
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu
spatřuje v otázce „začátku běhu, přerušení a skončení promlčení“ s tím, že má
za to, že nárok žalobkyně je promlčen. Poukazuje na to, že žalobkyně nebyla
účastníkem trestního řízení, žádný výrok se nedotýkal jejích práv a řízení bylo
pravomocně skončeno dne 30. 7. 1998. Promlčecí doba tedy neběžela do 30. 7.
1998 a pokud žaloba byla podána až 10. 11. 2000, došlo k promlčení nároku,
neboť dle dikce ust. § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží po dobu řízení. V
době, kdy soud po několika letech jen pro informaci zaslal žalobkyni trestní
příkaz, již žádné řízení neběželo. Dále namítá, že již v měsíci listopadu 2005,
nejpozději prosinci 2005 (patrně měl na mysli 1995) žalobkyně věděla, jaká jí
vzniká škoda a kdo za ni odpovídá, neboť k nehodě došlo dne 5. 11. 1995, od té
doby byl pojištěnec léčen a již od listopadu 1995 začala žalobkyně platit za
jeho léčbu příslušné nemocnici a ošetřujícím lékařům. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit
č. 31, ročník 2005).
Námitky dovolatele v zásadě směřují k posouzení počátku běhu subjektivní
promlčecí doby podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. a dále k otázce stavení běhu
promlčecí doby podle ust. § 112 obč. zák. Dovolací soud však v žádné z těchto
námitek neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným.
Nárok zdravotní pojišťovny podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. se
promlčuje v promlčecí době podle § 106 obč. zák. (srov. R 60/2003). Pro počátek
běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. je
rozhodné, kdy se pojišťovna dozvěděla o vzniklé škodě a o odpovědném subjektu.
Tehdy jsou splněny předpoklady pro podání žaloby. Při posuzování, kdy se
oprávněný subjekt dozvěděl o škodě, se vychází z prokázané vědomosti (nestačí
pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě či event. předpokládaná vědomost o
této škodě - srov. R 38/1975). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva
zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na péči
hrazenou zdravotním pojištěním se váže k okamžiku, kdy se pojišťovna dozví o
odpovědném subjektu a kdy má k dispozici údaje o skutečnostech rozhodných pro
vyčíslení výše nároku v penězích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1098/2004).
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, počátek běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby spojil s datem, kdy byla žalobkyně dne 25. 1. 1996 v přípravném
trestním řízení vedeném proti žalovanému poučena o možnosti uplatnit svůj nárok
proti němu, a tedy od tohoto dne prokazatelně věděla, kdo je odpovědným
subjektem, když výši nároku znala již dříve, neboť dne 14. 12. 1995 připsala
částku ve výši 68.810,- Kč na účet nemocnice. Vzhledem k tomu, že pro počátek
běhu subjektivní promlčecí doby se vyžaduje vědomost o škodě a o odpovědném
subjektu kumulativně, je právní názor, z něhož odvolací soud při posouzení této
otázky vycházel, správný.
Dovozuje-li dovolatel, že o výši nároku se žalobkyně dozvěděla či mohla
dozvědět už dříve v průběhu léčby svého pojištěnce, nejedná se o výtku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku, týkající se zjištěného
skutkového stavu, tedy o dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je způsobilým dovolacím
důvodem pouze v případech, kdy je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) nebo b) o. s. ř., což není tento případ.
Pokud jde o stavení promlčecí doby, podle ust. § 112 věty první obč. zák.
uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného
orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění
po dobu řízení neběží.
Nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoliv se
poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem, má poškozený možnost
uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení (srov. R 31/1974).
Už s ohledem na překážku litispendence (§ 83 o. s. ř.), lze nárok uplatnit
žalobou v občanskoprávním řízení teprve po skončení trestního řízení. V daném
případě žalobkyně uplatnila svůj nárok v trestním řízení proti žalovanému v
rámci tzv. adhezního řízení, nebylo však o něm rozhodnuto ani nebyla se svým
nárokem odkázána na občanskoprávní řízení. Dikce § 112 obč. zák. sice stanoví,
že promlčecí doba neběží „po dobu řízení“, tedy zásadně končí pravomocným
skončením trestního řízení, v němž byl nárok uplatněn, avšak za situace, že
žalobkyni nebyl trestní příkaz doručen ani nebyla vyrozuměna o skončení
trestního řízení proti žalovanému či o jeho výsledku a ani jí nebylo oznámeno
nepřipuštění její účasti v adhezním řízení, neměla objektivně možnost uplatnit
svůj nárok proti žalovanému žalobou u soudu v občanskoprávním řízení, když o
skončení trestního řízení se dozvěděla teprve z pravomocného trestního příkazu,
který obdržela od soudu až po urgencích s více než dvouletým zpožděním (obdobně
srov. např. rozsudek NS ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 365/2005).
Zásadně se vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“,
když po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě pokračuje v občanském
soudním řízení. Délka této doby není stanovena, její „přiměřenost“ závisí na
okolnostech konkrétního případu (srov. R 80/2009). Jestliže v daném případě
soud dovodil, že promlčecí doba začala opět plynout dne 8. 11. 2000, tedy
následující den poté, co byl žalobkyni doručen pravomocný trestní příkaz, a
žaloba byla podána 10. 11. 2000, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné
právní posouzení, tím méně se jedná otázku zásadního právního významu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr.
Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu