33 Odo 1069/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., o zaplacení
částky 125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 11 C 95/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. září 2005, č. j. 11 Co 399/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že
žalobce předal na základě smlouvy o půjčce dne 4. 4. 1997 D. Č. částku
800.000,- Kč. Ve stejný den se žalovaný smlouvou o smlouvě budoucí zavázal
žalobci zřídit k blíže označeným nemovitostem zástavní právo v případě, že
dlužník půjčku včas nevrátí. Za podpis smlouvy převzal žalovaný částku
125.000,- Kč nikoliv od žalobce, nýbrž od D. Č. Uzavřel, že tyto skutečnosti
vylučují získání bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. Peníze získané půjčkou
mohl D. Č. použít libovolně; pro posouzení věci odvolací soud nepovažoval za
rozhodující, že žalobci nebyla půjčka nikdy dlužníkem zcela vrácena ani to, že
žalovaný porušil povinnost podle smlouvy o smlouvě budoucí zástavní.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn s jeho závěrem o nedostatku
své aktivní legitimace ve sporu. Na základě obsáhlé rekapitulace dosavadního
průběhu řízení dovozuje, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť
od dlužníka D. Č., z celkové půjčené částky 800.000,- Kč, přijal 125.000,- Kč.
Stalo se tak na základě příslibu žalovaného, že zřídí zástavní právo ke svým
nemovitostem pro případ, že dlužník v dohodnuté lhůtě nevrátí půjčenou částku
žalobci; peníze, které předal D. Č. žalovanému byly evidentně finančními
prostředky získanými půjčkou od žalobce. Žalovaný, ačkoliv jej k tomu
zavazovala smlouva o budoucí zástavní smlouvě, odmítl poskytnout své
nemovitosti jako zástavu. Půjčka přitom nebyla dlužníkem nikdy žalobci vrácena.
Žalovaný tak získal bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť si ponechal žalovanou částku, i když
právní důvod jejího získání odpadl v okamžiku, kdy odmítl uzavřít zástavní
smlouvu. Žalobce je přesvědčen, že podle § 456 obč. zák. je aktivně
legitimován, neboť k získání bezdůvodného obohacení došlo na jeho úkor.
Odvolacímu soudu vytýká, že jej měl poučit o nedostatku jeho aktivní legitimace
a o následcích s tím spojených. Pokud by se mu takového poučení dostalo, mohl
„přistoupit k dalšímu procesnímu postupu, který by zcela jistě mohl přinést
příznivější výsledek.“ S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušení rozsudků obou
stupňů.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným
závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel nevymezil v dovolání žádnou
otázku zásadního právního významu, kterou řešil odvolací soud v napadeném
usnesení (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu sv. 29, č. 23); zásadní právní význam rozhodnutí spojuje pouze s jeho
rozporem s hmotným právem. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce otevřel dovolacímu
přezkumu správnost právního posouzení aktivní legitimace.
Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného
práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo
bezdůvodné obohacení získáno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000).
Odvolací soud správně rozlišil, že jsou zde dva právní vztahy - první mezi
žalobcem a D. Č. založený smlouvou o půjčce a druhý mezi žalovaným a D. Č.
založený vyplacením částky 125.000,- Kč. V každém samostatně je pak potřeba
zkoumat otázku aktivní a pasivní legitimace k uplatňování nároků z těchto
právních vztahů vyplývajících. Žalobce je oprávněn domáhat se vrácení půjčené
částky vůči D. Č., ale již nemůže požadovat vydání bezdůvodného obohacení (není
aktivně legitimován), které získal žalovaný výplatou žalované částky od D. Č.;
v tomto v pořadí druhém vztahu jsou legitimováni jen žalovaný a D. Č. Bez
významu je přitom skutečnost, že D. Č. použil k platbě, kterou poskytl
žalovanému peníze, jež sám získal půjčkou od žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak hmotnému právu neodporuje (§ 451 a § 456 obč.
zák.), je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí a přípustnost dovolání
z tohoto důvodu nemůže být založena.
Výhradou, že se mu nedostalo poučení o nedostatku jeho aktivní legitimace,
odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. však může být úspěšně použit pouze v případě, že je
dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Otázka této vady
řízení nemůže být navíc otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu (spor o
procesní právo); poučení účastníka o tom, zda je žalobce aktivně věcně
legitimován, není poučením o jeho procesních právech a povinnostech, nýbrž
poučením o hmotném právu, jelikož věcná legitimace je stav vyplývající z
hmotného práva.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této
situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který
by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu