ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. H. R., zastoupené JUDr. Petrou Vlachovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované JUDr. B. O.,
advokátce se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, zastoupené Mgr. Janem
Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, o zaplacení
95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46
C 61/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka
ve Zlíně ze dne 10. dubna 2013, č. j. 59 Co 482/2012-215, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. dubna 2013, č. j.
59 Co 482/2012-215, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s advokátem JUDr.
Milanem Holomkem dne 10. 9. 2010 smlouvu o úschově, ve znění jejího dodatku ze
4. 5. 2011, kterou se zmíněný advokát zavázal převzít do své úschovy peněžní
prostředky žalobkyně v celkové výši 1.595.000,- Kč, jež měl při splnění
ujednaných podmínek poukázat Finančnímu úřadu ve Zlíně, případně – nebudou-li
podmínky do 31. 5. 2011 splněny – vrátit žalobkyni. Částku 95.000,- Kč, jež je
předmětem tohoto řízení, žalobkyně složila dne 5. 5. 2011 na advokátem označený
bankovní účet, vedený UNI CREDIT BANK, a. s., jež ovšem nebyl bankovním účtem
tohoto schovatele, nýbrž účtem žalované. (V situaci, kdy majetek advokáta byl
postižen v té době probíhající exekucí). Poté, co žalobkyně zjistila, že jí
poukázaná částka skončila na účtech jiných subjektů než zmíněného advokáta,
dovolala se neplatnosti smlouvy o úschově a požádala i žalovanou o vrácení
poukázaných 95.000,- Kč, ve lhůtě končící 3. 2. 2012. Její výzvě žalovaná
nevyhověla.
Smlouvu o úschově, jíž žalobkyně uzavřela s JUDr. Milanem Holomkem, pokládá
soud prvního stupně za odporující zákonu (konkrétně ust. § 56a zákona č.
885/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), při jejím uzavření –
jde-li o sjednané místo plnění – byla žalobkyně uvedena v omyl, v situaci, kdy
počínání advokáta i žalované současně odporuje dobrým mravům; ze všech těchto
důvodů – pokračuje soud prvního stupně – je dohoda neplatná (§ 39, § 49a zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč.
zák.“). Jestliže žalobkyně poukázala částku na účet žalované, vše bez
existence platného právního důvodu, získala žalovaná na úkor žalobkyně
majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je – podle závěru soudu prvního
stupně – povinna žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jako
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 59 Co 482/2012-215,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Skutková
zjištění soudu prvního stupně vzal za svá, docházeje však k jinému prvnímu
posouzení věci. Nezpochybnil přitom ani závěr soudu prvního stupně o
neplatnosti dohody o úschově peněz, jež uzavřela žalobkyně s advokátem Dr. M.
Holomkem, pro své závěry jej však pokládal za méně významný. Peněžní plnění ve
výši 95.000,- Kč, jehož se dostalo žalované od žalobkyně, pokládá odvolací soud
za plnění poskytnuté na základě smlouvy a má za nezávažné, jde-li o úkon platný
či neplatný. I s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (v odůvodnění
cit. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 620/2011), dochází k závěru, že i v tomto
případě prosadí se názor, že ve vzájemném vztahu – jde-li o práva a povinnosti
k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy – mohou
být pouze účastníci smlouvy (se vzájemnou restituční povinností dle § 457 obč.
zák.), byť by se v souvislosti s tímto plněním obohatil i někdo jiný. Tedy že
aktivní či pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků neplatné či
zrušené smlouvy. Osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení – pokračuje
odvolací soud – může být proto v daném případě pouze advokát Dr. M. Holomek
coby účastník smlouvy o úschově, nikoliv žalovaná, byť právě na jejím bankovním
účtu skončily žalobkyní poukázané peněžní prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které pokládá za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítajíc, že
rozsudek spočívá na řešení právních otázek, z nichž některé dosud nebyly
dovolacím soudem vyřešeny, jiné pak odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
judikaturou, s tím, že otázka pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného
obohacení měla by být dovolacím soudem případně posouzena jinak. Co do důvodu
má tedy žalobkyně za to, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
věc nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně namítá, že
odvolací soud se soustředil toliko na skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení
coby majetkového prospěchu získaného plněním z neplatné smlouvy, přehlížeje, že
na straně žalované coby obohacené zcela chybí právní důvod k přijetí plnění.
Kvalifikace bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu získaného
žalovanou z neplatné smlouvy – podle názoru žalobkyně – neobstojí. Odvolacím
soudem citovanou judikaturu pokládá žalobkyně v daném případě za nepoužitelnou
a současně má za to, že osobou pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného
obohacení měla by být vždy osoba obohacená, kterou je zde žalovaná. Proto
žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn a žalobě bylo
vyhověno, případně aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, totiž v souladu s
konstantní judikaturou dovolacího soudu o bezdůvodném obohacení. Navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12.
2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní
otázky určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání
bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
plněním z nepoctivých zdrojů.
Ustanovení § 451 obč. zák. pak vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Aktivně legitimovaným subjektem k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na
jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Kdo je v rámci
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z
ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor
druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu
mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005,
sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1197/2007; veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Ze skutkových zjištění soudů odvolacího soudu vyplývá, že dne 10. 9. 2010 (s
dodatkem sjednaným dne 4. 5. 2011) se žalobkyně dohodla s advokátem Dr. M.
Holomkem na úschově peněz, tedy na správě tohoto svého majetku advokátem za
stanovených podmínek ve smyslu § 56 a 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
ve znění pozdějších předpisů. Dohodnutá advokátní úschova, jde-li o předmětnou
částku 95.000,- Kč, však nebyla nikdy realizována, neboť zmíněnou částku
žalobkyně nesložila na účet zmíněného advokáta (a tedy jím ani nemohla být
přijata advokátem do správy ve smyslu § 56a odst. 1 zákona o advokacii), nýbrž
jej v důsledku mylně poskytnuté informace bezhotovostně poukázala na bankovní
účet žalované. Pak se ovšem jednalo o plnění ve vztahu mezi těmito účastnicemi,
pro něž zde nebyl žádný právní důvod, nikoliv o plnění z předpokládaného (avšak
nerealizovaného) vztahu z advokátní úschovy peněz mezi žalobkyní coby
klientkou a Dr. M. Holomkem (advokátem). Poskytnutím plnění (odepsáním částky z
účtu žalobkyně a jejím připsáním na účet žalované) došlo ke zvýšení aktiv právě
na straně žalované (bezdůvodně obohacené), a to na úkor žalobkyně (ochuzené),
vše bez zákonem aprobovaného důvodu.
Přitom je nesporné, že nešlo ani o plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák.
(kdy ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení
od toho, za koho plnil a nikoliv od toho, komu plnil), plnila-li žalobkyně
žalované v důsledku omylu, tedy nikoliv s úmyslem plnit závazek za jiného (k
předpokladům naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle § 454 obč.
zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
96/2010).
Na pasivní věcnou legitimaci jiné osoby než žalované, tedy advokáta JUDr. M.
Holomka zde nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení § 457 obč. zák.
(stanovící vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušení
smlouvy), které samotnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení nezakládá a
uplatní se jen za předpokladu, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si
obě strany (alespoň částečně) plnily. O takový případ však v dané věci – v níž
se plněním ze strany žalobkyně dostalo majetkového prospěchu žalované, a to bez
právního důvodu – nejde. Odvolacím soudem příkladmo citovaná judikatura
Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011,
řešící otázku věcné legitimace účastníků právě ve vazbě na vzájemnou restituční
povinnost účastníků neplatné či zrušené smlouvy) proto na posuzovaný případ
nedopadá.
Dochází-li k získání bezdůvodného obohacení již okamžikem přijetí plnění,
vzniká již v tomtéž okamžiku povinnost k jeho vrácení ve smyslu § 451 odst. 1
obč. zák. Způsob, jakým obohacená osoba následně s bezdůvodným obohacením
naloží, na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vliv nemá (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000).
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné
není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu