Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2018 č. j. 7 Tdo 1323/2017-54, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. května 2017 č. j. 55 To 28/2017-284 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2016 č. j. 9 T 171/2016-238, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto a za sbíhající se trestnou činnost, jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 13 T 23/2015, jej okresní soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Okresní soud rovněž tímto rozsudkem zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 13 T 23/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro ústavně konformní rozhodovací činnost a porušily zásadu, podle níž nikdo nemůže být za tentýž skutek potrestán dvakrát. Vytýká, že jej Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 13 T 23/2015 odsoudil k trestu obecně prospěšných prací, který vykonal přinejmenším co do 126 hodin, přesto soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími tuto skutečnost nezohlednily, ačkoli jim muselo být zřejmé, že bude nucen podruhé vykonávat trest za skutek vymezený Okresním soudem v Prostějově. Stěžovatel dovozuje, že zčásti již vykonaný trest obecně prospěšných prací v rozsahu 200 hodin, uložený mu dle rozsudku Okresního soudu v Prostějově, byl tedy fakticky přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Přes odkazy na ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do stěžovatelova právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; případný deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
13. Stěžovatel uplatněnými námitkami brojí především proti rozhodnutí soudů o uložení souhrnného trestu. Předmětnou oponenturou (včetně výhrad vůči v řízení uplatněnému výkladu § 43 odst. 4 a § 65 odst. 4 tr. zákoníku) se nicméně zabývaly již krajský soud i Nejvyšší soud a z ústavněprávního hlediska není jejich argumentaci čeho vytknout.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že vykonal celý trest obecně prospěšných prací uložený rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 13 T 23/2015, což jediné mohlo být v daných souvislostech významné.
15. Stěžovatel se nevymezuje ani proti zjištění, že výkon trestu obecně prospěšných prací mu byl nařízen již usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2015 č. j. 13 T 23/2015-107, načež Probační a mediační služba, středisko Prostějov, s ním výkon trestu projednala dne 24. 9. 2015 s výsledkem, že práce má vykonávat v obci Biskupice od 2. 10. 2015. Následně stěžovatel tento trest nevykonával, protože předložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Poté, co mu okresní soud rubrikovaným rozsudkem uložil s ohledem na nevykonaný předchozí trest obecně prospěšných prací trest souhrnný, stěžovatel ukončil dnem 4.
4. 2017 dlouhodobou pracovní neschopnost, usnesením ze dne 5. 4. 2017 Okresní soud v Prostějově rozhodl, že trest obecně prospěšných prací vykoná u jiné organizace a s výkonem obecně prospěšných prací započal dne 7. 4. 2017. Do právní moci nyní posuzovanou ústavní stížností napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vykonal podle zprávy Probační a mediační služby, středisko Prostějov, ze dne 1. 9. 2017 celkem 126 hodin. Nevykonal tak tento trest celý, podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny po celou dobu trestního stíhání a tedy i v řízení před odvolacím soudem.
Stěžovatel nevykonával trest obecně prospěšných prací téměř dva roky, kdy po celou dobu byl práce neschopen. Až následně, po uložení souhrnného trestu okresním soudem, byla jeho dlouhodobá pracovní neschopnost ukončena a tento trest začal vykonávat (v dubnu 2017 pracoval řádně, konkrétně do 28. 4. 2017 odpracoval 113 hodin, poté "začal chodit nepravidelně" a v květnu 2017 pracoval pouze pět dní a během nich odpracoval 13 hodin), a to dle hodnocení soudů zjevně s cílem vykonat jej před rozhodnutím odvolacího soudu a dosáhnout tak uložení mírnějšího trestu, což se mu ale nepodařilo a trest obecně prospěšných prací nevykonal.
16. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
17. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu