Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti Pavly S. (jedná se o pseudonym), advokátky, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. ledna 2022, č. j. 8 P 38/2019-621 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. března 2022, č. j. 6 Co 335/2022-13, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jiřího B. (jedná se o pseudonym) a nezl. Pavla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Poměry rodičů k nezletilému byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 12. 2018, č. j. 8 Nc 481/2018-82, tímto rozhodnutím soud schválil dohodu rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky a rozhodnuto o rozsahu styku nezletilého s otcem a o výživném. Rozsudkem okresního soudu č. j. 8 P 38/2019-455 ze dne 7. 4. 2021 došlo ke změně výše uvedeného rozsudku okresního soudu, č. j. 8 Nc 481/2018-82 ze dne 17. 12. 2018 v odstavci týkajícím se úpravy styku tak, že rodiče uzavřeli novou dohodu o úpravě styku otce s nezletilým, když soud tuto dohodu svým rozhodnutím schválil. Stěžovatelka následně podala dne 23. 12. 2021 u okresního soudu dvě žaloby na obnovu řízení. V obou případech stěžovatelka uvedla, že je dán důvod pro obnovu řízení v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), za použití § 1 odst. 3 z. ř. s., návrh zdůvodnila tak, že proti otci nezletilého je vedeno trestní stíhání, a že je otec nezletilého podezřelý ze sexuálního zneužívání nezletilého.
3. Okresní soud žaloby na obnovu řízení, které stěžovatelka podala, napadeným usnesením ve výroku I. spojil, a dále rozhodl tak, že obě žaloby na obnovu řízení zamítl (výrok II.), když dospěl k závěru, že stěžovatelka napadá žalobou na obnovu řízení rozhodnutí, ve kterých bylo rozhodnuto v souladu s jejím projevem vůle, kdy byla schválena dohoda (stěžovatelky a otce nezletilého), a že k podání tohoto opravného prostředku v tomto případě není stěžovatelka oprávněna. Výrokem III. rozhodl o jmenování opatrovníka nezletilému v řízení o žalobě na obnovu řízení a ve výroku IV. nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v napadeném usnesení odvolání stěžovatelky proti výroku I. (kterým okresní soud spojil obě žaloby na obnovu řízení) odmítl, ve výrocích II., III. a IV. rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně žaloby na obnovu řízení ve věci sp. zn. 8 Nc 481/2018 krajský soud uvedl, že proti otci bylo dne 12. 10. 2021 zahájeno trestní stíhání, přičemž je nutné konstatovat, že důvodem obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení.
Nově zjištěné skutečnosti se vztahují až k období od podzimu 2019, tedy doby téměř rok poté, co byl v uvedené věci vyhlášen rozsudek, jímž byla schválena dohoda rodičů o první úpravě styku otce s nezletilým. Krajský soud uvedl, že s ohledem na nová zjištění (kdy dosud není potvrzeno, že se otec závadového jednání vůči synovi skutečně dopustil) je v současnosti v zájmu nezletilého řešit spíše do budoucna rozsah a podmínky jeho aktuálního styku s otcem (odkázal i na předběžnou úpravu na styk asistovaný).
Dodal, že další úprava styku tak bude soudem řešena v následném řízení za zohlednění všech nově zjištěných skutečností.
5. Stěžovatelka namítá, že nesouhlasí s právním posouzením věcí soudem prvního a druhého stupně, které v zásadě argumentují tak, že obnova řízení není v opatrovnickém řízení možná, pokud rodiče uzavřou dohodu o nezletilém. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy nepřihlédly k její argumentaci a namítá, že postupem okresního soudu a krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a dále právo na zákonného soudce. K porušení ústavních práv stěžovatelky došlo jak nesprávným posouzením věci, tak vyřízením věci soudcem, který není zákonný, resp. řetězením původně nezákonného soudce do řízení o obnově řízení. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na zjištění ombudsmana zde navíc existuje podjatost JUDr. Mileny Hrdličkové pro poměr k věci.
6. Stěžovatelka v doplnění podání ze dne 1. 7. 2022 dále uvedla, že je přesvědčena, že podjatost soudkyně nebyla řádně prošetřena a uvedla, že odmítá soudce JUDr. Ludvíka Davida, CSc., s ohledem na skutečnost, že byl členem senátu, který rozhodoval o její předchozí ústavní stížnosti. Dodala, že předmětnou dohodu uzavřela, neboť se nesmírně obávala autoritativního soudního rozhodnutí. Stěžovatelka dále avizovala další doplnění ústavní stížnosti, k tomu však již nedošlo.
9. Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
10. V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím jejích dvou žalob na obnovu řízení, se závěrem okresního soudu, že k podání žaloby na obnovu řízení nebyla oprávněna, a s rozhodnutím krajského (odvolacího) soudu, který dospěl k závěru, že obnova řízení v předmětných věcech není možná.
11. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud v první řadě uvádí, že okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení své závěry, proč stěžovatelka není legitimována k podání žaloby o obnovu řízení, podrobně a logicky zdůvodnil. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka napadá žalobou na obnovu řízení rozhodnutí, ve kterých bylo rozhodnuto v souladu s jejím projevem vůle, kdy byla schválena dohoda, tak jak ji s otcem nezletilého uzavřela, a že v její neprospěch rozhodnuto nebylo. Dodal, že změny poměrů dosáhla stěžovatelka vydaným předběžným opatřením. Zároveň odkázal na ustanovení § 235f o. s. ř. a s odkazem na toto ustanovení popsal, proč se nezabýval tvrzenými důvody pro obnovu a navrhovanými důkazy, když zamítl žalobu z důvodu její nepřípustnosti. V odůvodnění našeho rozhodnutí odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3887/12 ze dne 19. 10. 2012. Z usnesení Ústavního soudu zmíněného okresním soudem přitom plyne, že lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že uplatnění žaloby pro obnovu řízení proti výroku rozsudku, jímž bylo účastníkovi zcela vyhověno, je pojmově vyloučeno (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3887/12 ze dne 19. 10. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4475/2011 ze dne 17. 7. 20212).
12. Rovněž rozhodnutí krajského soudu dle Ústavního soudu netrpí vadami, které by měly ústavněprávní rozměr. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení popsal, proč dle jeho názoru nelze na dohodu uzavřenou v řízení o výkonu práv a povinností rodičů k dětem pohlížet jako na soudem schválený smír dle § 99 o. s. ř. Pokud jde o stěžovatelkou napadené rozhodnutí ve věci č. j. 8 P 38/2019-455, krajský soud připomněl, že styk tímto rozhodnutím upravený byl již v minulosti realizován a tento stav není objektivně možné změnit, a to ani prostřednictvím povolení obnovy řízení. Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že přes nové skutečnosti, které nemohly být bez viny účastníků řízení v původním řízení použity, nelze dosáhnout pro matku či nezletilého příznivějšího rozhodnutí ve věci, tedy takového, které by styku v minulosti zabránilo či jej omezilo. Ohledně žaloby na obnovu řízení ve věci 8 Nc 481/2018 je pak dle názoru krajského soudu zásadním, že proti otci bylo dne 12. 10. 2021 zahájeno (a nadále probíhá) trestní stíhání vedené u Policie ČR pod sp. zn. KRPC-113927/TČ-2021-020271 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopouštět vůči nezletilému v období od podzimu 2019 do 23. 9. 2021. K tomu krajský soud konstatoval, že důvodem obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení. Z toho dovodil, že i kdyby k návrhu stěžovatelky bylo možné obnovu řízení ve věci skončené rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 8 P 38/2019-455 povolit, nejsou dle krajského soudu dány důvody pro povolení obnovy řízení ohledně původně vydaného rozhodnutí.
13. Na uvedených závěrech Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze označit jako ústavně rozporný. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná. Lze přisvědčit krajskému soudu, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, i to že "[d]ohoda o výchově a výživě nezletilého dítěte nemá povahu soudního smíru. Nelze se proto domáhat zrušení rozhodnutí o schválení této dohody podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř." (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81). Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu, neboť, jak zdůraznil i krajský soud, se změny poměrů domohla předběžným opatřením. Stěžovatelka tak měla k dispozici prostředek, kterým se mohla domáhat změny úpravy styku nezletilého s otcem. Ústavní soud na tomto místě rovněž odkazuje na přiléhavou argumentaci okresního soudu, který zdůraznil, že pokud by takový mimořádný opravný prostředek (žaloba na obnovu řízení) byl účastníkům v tomto procesním postavení přiznán, byla by do právního vztahu ve věci péče o nezletilé dítě vnášena nežádoucí nejistota.
14. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku podjatosti soudkyně JUDr. Mileny Hrdličkové a tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, je nutné uvést, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka porušení práva na zákonného soudce musí být uplatněna včas, tj. bezprostředně poté, co se účastník řízení dozvěděl skutečnosti, které ji odůvodňují. Právo na zákonného soudce totiž slouží primárně jako ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002 (N 66/26 SbNU 193); nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141); dále srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1206/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 48/76 SbNU 659), bod 10; usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019, bod 25].
15. Z napadených usnesení však plyne, že tato námitka nebyla předmětem projednávaného řízení. Pokud stěžovatelka měla za to, že existují důvody k uplatnění námitky podjatosti či nesprávného obsazení soudu, měla možnost tyto námitky uplatnit. Z ústavní stížnosti, ani z napadených rozhodnutí však taková skutečnost nevyplývá, a jak Ústavní soud ověřil, tato námitka není uvedena ani v odvolání stěžovatelky ze dne 27. 1. 2022, které Ústavní soud od okresního soudu vyžádal, ani v doplnění tohoto odvolání ze dne 28. 2. 2022. Námitka stěžovatelky ohledně tvrzené podjatosti soudkyně a tvrzeného porušení práva na zákonného soudce je proto nyní v řízení o této ústavní stížnosti nepřípustná, poněvadž stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud dodává, že český právní řád nevylučuje, aby o obnově řízení rozhodoval stejný soudce, jako v původním řízení, jehož obnovy se účastník domáhá, na rozdíl od řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. § 14 odst. 3 o. s. ř.). Dále lze odkázat na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které plyne, že není samo o sobě porušením práva na nestrannost soudce, pokud je tentýž soudce zapojen do rozhodování ve věci samé a následně do rozhodování o přípustnosti opravného prostředku v té samé občanskoprávní věci (blíže rozsudek ESLP ze dne 16. 1. 2007 ve věci Warsicka proti Polsku, stížnost č. 2065/03, body 38 - 40).
16. Nepřípustná je i ta část ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadá tu část usnesení krajského soudu, kterým krajský soud její odvolání odmítl. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, totiž disponuje podle § 229 odst. 4 o. s. ř. procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tento opravný prostředek vyčerpala. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení část ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a část ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu