Omluvitelnost důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Polabská stavební CZ, s. r. o., sídlem Oseček 87, zastoupená Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2477/2023-20 ze dne 18. února 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 39/2023-62 ze dne 27. února 2023 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. EPR 169397/2022-50 ze dne 3. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A-RATIO SE, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Bohumírem Bouškou, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Skutkové okolnosti a obsah rozhodnutí
2. Vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Nymburce domáhala po stěžovatelce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím.
3. Částku po stěžovatelce požadovala jako smluvní pokutu, na jejíž zaplacení mělo vzniknout právo třetím osobám (objednatelům) na základě smlouvy o dílo (zhotovení rodinného domu včetně dalších úprav) v souvislosti s tvrzeným prodlením stěžovatelky s dokončením díla. Objednatelé spornou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty vedlejší účastnici postoupili. Jelikož sami neuhradili doplatek ceny díla, požadovala po nich stěžovatelka předtím návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) zaplacení 174 950,35 Kč. Řízení bylo skončeno uzavřením smíru, který schválil Městský soud v Praze usnesením č. j. 11 Co 228/2021-58 ze dne 13. října 2021. Jednou z námitek, které objednatelé uplatnili, bylo, že stěžovatelka v návrhu na vydání EPR neoznačila jejich právního zástupce, ač o zastoupení věděla z předchozí komunikace (bod 4 usnesení městského soudu). Tímto právním zástupcem byl týž advokát jako advokát, který v nyní posuzované věci podával návrh na EPR za vedlejší účastnici.
4. V tomto formulářovém návrhu vedlejší účastnice zastoupená oním advokátem, v části týkající se žalované strany (stěžovatelky) v kolonce "Zástupce" vyplnila, že žalovaná (stěžovatelka) je zastoupena advokátem Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M. Vedlejší účastnice vycházela z toho, že advokát stěžovatelku zastupoval při mimosoudním řešení sporu. Plnou moc udělenou stěžovatelkou advokátovi vedlejší účastnice k návrhu nepřiložila.
5. Okresní soud návrhu vedlejší účastnice vyhověl a 12. července 2022 vydal EPR. Nedostatkem plné moci pro "vyplněného" zástupce žalované strany (stěžovatelky) se nezabýval. Do znění EPR generovaného pomocí aplikace CEPR se automaticky z návrhu převzal do záhlaví údaj o tom, že stěžovatelka (žalovaná) má zástupce. Soud tento údaj (manuálně) neodstranil a EPR vydal ve znění, jako by stěžovatelka byla v řízení zastoupena. Při doručování EPR pak vůči stěžovatelce ale přistupoval jako k nezastoupené a EPR doručoval jen jí, nikoli (i) v záhlaví EPR uvedenému advokátovi.
6. EPR byl stěžovatelce prostřednictvím datové schránky doručen 14. července 2022. Stěžovatelka v zákonné lhůtě proti EPR nepodala odpor.
7. Údaj ze záhlaví EPR, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, okresní soud (vyšší soudní úřednice) jako zjevnou chybu opravil usnesením č. j. EPR 169397/2022-10 ze dne 15. září 2022. Usnesení doručil stěžovatelce 16. září 2022. Opravné usnesení pak opravil (vyšší soudní úřednice) dalším opravným usnesením č. j. EPR 169397/2022-45. První opravné usnesení stěžovatelka napadla podáním označeným jako odvolání (o jehož přípustnosti byla poučena). Krajský soud v Praze odvolání odmítl usnesením č. j. EPR 16397/2022-49 pro nepřípustnost. Tím, zda by podání označeného vlivem špatného poučení jako odvolání mohlo být posouzeno jako námitky, se nezabýval. Stěžovatelka se proti odmítnutí odvolání již nijak nebránila.
8. Dne 19. září 2022, tedy záhy poté, co stěžovatelka obdržela první opravné usnesení, podala stěžovatelka návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu a spojila s ním zmeškaný odpor. Návrh odůvodnila tím, že předpokládala, že bude EPR doručen jejímu zástupci, byl-li uveden v záhlaví rozhodnutí, a že ten poté podá proti EPR odpor. Postupem soudu byla uvedena v omyl.
9. Okresní soud (vyšší soudní úřednice) zmeškání lhůty pro podání odporu nejprve prominul. Na základě námitek vedlejší účastnice rozhodnutí posléze změnil (soudkyně) napadeným usnesením tak, že zmeškání lhůty se nepromíjí a návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu zamítl.
10. Okresní soud (soudkyně) shledal, že stěžovatelkou uvedený důvod nemůže sám o sobě být omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty. Stěžovatelka náležitě nedbala svých práv a neověřila u svého právního zástupce, že odpor bude podán. Ač soud pochybil, nešlo o takové pochybení, které by mohlo být důvodem pro prominutí zmeškání lhůty k podání odporu. Uzavřel, že stěžovatelka nemohla důvodně předpokládat, že právní zástupce bude ve věci podávat odpor bez znalosti stanoviska stěžovatelky a jejího pokynu, jak ve věci postupovat.
11. Krajský soud usnesení okresního soudu (soudkyně) k odvolání stěžovatelky potvrdil. Upozornil, že stěžovatelka měla svá práva střežit s tím, že na ni jako podnikatelku klade soukromé právo obecně vyšší nároky. Byl-li jí doručen EPR, měla se zajímat o to, zda byl doručen taktéž zástupci, případně jej oslovit, jak postupovat. Stěžovatelce navíc nic nebránilo odpor podat sama, jde o jednoduchý úkon bez potřeby odborných znalostí. Podle krajského soudu tedy o omluvitelný důvod nešlo.
12. Stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu napadla dovoláním, které Nevyšší soud napadeným usnesením zamítl. Předpoklad stěžovatelky o právním zastoupení považoval za zcela neopodstatněný. Poukázal na to, že doručení EPR bylo prvním úkonem soudu vůči ní a ona žádné úkony vůči soudu neučinila. Nebyl tudíž jakýkoliv prostor domnívat se, že soudu byla předložena plná moc dokládající její právní zastoupení. Jelikož se nemohla domnívat, že je zastoupena, nemohla s ohledem na § 50b odst. 1 občanského soudního řádu ani předpokládat, že EPR, který jí byl doručen, bude doručován i advokátovi. A i kdyby ano, jen stěží se mohla domnívat, že právní zástupce podá odpor bez porady s ní a bez jejího pokynu. Pasivitu stěžovatelky hodnotil jako vylučující omluvitelnost důvodu, pro který stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odporu.
13. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí odepřely přístup k soudu, ačkoliv nešlo o nedbalost stěžovatelky, ale výlučně chybný postup orgánu veřejné moci. Za pochybení okresního soudu se proto cítí sankcionována.
14. Ve sporu s vedlejší účastnicí ji od počátku (již před zahájením soudního řízení) zastupoval advokát na základě generální plné moci, která jej opravňovala k zastupování a činění procesních úkonů i v jakémkoli soudním řízení. Stěžovatelka proto spoléhala na to, že věc přebírá její právní zástupce a případné procesní úkony, zejména podání odporu, učiní výhradně on. Jednala tak přiměřeně tomu, o čem ji soud vyrozuměl. Okresní soud pochybil tudíž jak procesně, tak v rovině předvídatelnosti řízení a právní jistoty. Stěžovatelka má za protiústavní, aby následně soud odepřel omluvit stěžovatelčin omyl, který byl vyvolán jeho vlastním jednáním. Namítá, že po účastníku řízení nelze požadovat, aby sám přehodnocoval správnost úředního sdělení o existenci právního zastoupení a aktivně zajišťoval něco, co z logiky věci očekává od právního zástupce. Vyjadřuje přesvědčení, že rigidní výklad procesních pravidel v hraničních případech nesmí být spravedlivému rozhodnutí překážkou.
15. Krajský soud podle stěžovatelky poté přepjatě formalisticky vyložil zásadu vigilantibus iura scripta sunt a pominul faktické okolnosti případu i ústavní rozměr věci. Argument týkající se vyšší povinnosti právní bdělosti podnikatele použil krajský soud mechanicky. Přehlédl kontext, že pasivita stěžovatelky nebyla výrazem nedbalosti, ale důsledkem důvěry v procesní pravidla a předvídatelnost soudního postupu.
16. Následně ani Nejvyšší soud nebral v potaz legitimní očekávání stěžovatelky a pochybení okresního soudu nepřikládal žádnou právní relevanci. Závěry Nejvyššího soudu tudíž považuje za nedostatečné.
18. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti a od okresního soudu si vyžádal (elektronický) spis.
19. Okresní soud odkázal na vydaná usnesení. K dotazu Ústavního soudu, zda je běžné, popřípadě jak je četné, že žalobce v návrhu na vydání EPR vyplní údaj o zástupci žalovaného (kolonku zástupce) a jaký je poté běžný postup soudu při ne-přihlížení k tomuto údaji, uvedl soud následující, že není běžné, aby v návrhu na vydání EPR byl přímo vyplněn údaj o právním zástupci žalovaného. Odhadem příslušných pracovníků jde o tři nebo čtyři věci ročně. Údaj o právním zástupci žalovaného je tudíž třeba z vydaných rozhodnutí odstranit ručně a ze systému jej vymazat. Soud nevyzývá k doložení plné moci, k údaji o právním zástupci žalovaného se nepřihlíží. Ač v souzené věci vyšší soudní úřednice údaj přehlédla, EPR doručila správně pouze stěžovatelce. Žalobci uvádí v praxi právního zástupce žalovaného v případech, kdy již mezi účastníky probíhala jiná související soudní řízení, což je i souzená věc. Okresní soud dodal, že elektronické prostředí pro řízení o vydání EPR není uživatelsky přívětivé, systém je značně nepřehledný a rovněž orientace v elektronické podobě podaného návrhu na vydání EPR je v mnoha případech složitější. Počet věcí v agendě EPR je cca 330 věcí měsíčně na dvě vyšší soudní úřednice mající i další agendu.
20. Krajský soud navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Uvedl, že liknavý přístup by šlo akceptovat snad ještě u nepodnikající fyzické osoby, nikoli u stěžovatelky. Podle krajského soudu se stěžovatelka snaží bagatelizovat vlastní pochybení. Na podnikatele je obecně právním řádem kladen požadavek na projevení vyšší míry obezřetnosti nežli v případě fyzických osob nepodnikajících, poněvadž v rámci každodenního provozování podnikání totiž pravidelně vyvstávají, resp. mohou vyvstávat, atypické situace, na které je zapotřebí včasně adekvátním způsobem reagovat. Tím je i doručení EPR. Stěžovatelka měla více možností, jak být obezřetná v nezbytné míře, a to buď konzultovat právního zástupce, nebo podat odpor sama za sebe. Jde tudíž k tíži stěžovatelky, že nebyla nijak v potřebné míře procesně obezřetná. Proto nejde o omluvitelný důvod zmeškání lhůty.
21. Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění usnesení s tím, že nebyly splněny zákonné předpoklady prominutí zmeškání lhůty. Podle jeho názoru jde o aplikaci podústavního práva, na němž se shodly obecné soudy všech tří stupňů, a není důvod, aby Ústavní soud jejich závěry přehodnocoval a do jimi nastoleného právního stavu zasahoval.
22. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost zamítnout. Ústavní soud vedlejší účastnici vyzval k vysvětlení, na základě jakých skutečností uvedla do návrhu na vydání EPR, že stěžovatelku zastupuje advokát. Vedlejší účastnice svůj postup vysvětlila tak, že stěžovatelce zaslala 24. května 2022 kvalifikovanou předžalobní výzvu a v odpovědi na ni ze dne 2. června 2022 byla rovněž přiložena plná moc z 21. listopadu 2017 udělená stěžovatelkou advokátovi. Vzhledem k zastoupení stěžovatelky proto tehdejší právní zástupce vedlejší účastnice uvedl do příslušné kolonky v návrhu na vydání EPR právního zástupce stěžovatelky. Dále má za to, že okresní soud postupoval při doručování EPR správně, jelikož jej doručil pouze stěžovatelce ve smyslu § 173 odst. 1 občanského soudního řádu (v momentě jeho odeslání neměl k dispozici odpovídající procesní plnou moc právního zástupce stěžovatelky). Stěžovatelka mohla navíc nárok uznat. Vedlejší účastnice se ztotožnila s argumentací krajského soudu, že podání odporu je jednoduchým právním úkonem, který mohla podat v případě pochybností i sama stěžovatelka, a že tedy nepostupovala dostatečně obezřetně, proto lhůta marně uplynula. Vedlejší účastnice dále upozornila, že opravné usnesení opravovalo záhlaví rozhodnutí, a proto zůstaly všechny opravou nedotčené části EPR v právní moci. Odkázala a podrobně citovala další odstavce napadených rozhodnutí, s nimiž souhlasí. Požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
23. Ústavní soud vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
24. Z elektronického spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. EPR 169397/2022 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením č. j. EPR 169397/2022-64 ze dne 15. března 2023 odpor podaný stěžovatelkou proti elektronickému platebnímu rozkazu č. j. 169397/2022-5 ze dne 12. července 2022 pro opožděnost odmítl. Toto usnesení stěžovatelka sice 31. března 2023 napadla (blanketním) odvoláním, avšak podáním ze dne 27. dubna 2023 je vzala zpět. Krajský soud pak usnesením č. j. EPR 169397/2022-74 ze dne 24. května 2023 odvolací řízení zastavil. O tomto zjištění soud informoval stěžovatelku s tím, že ze zjištěného dovozuje, že odpor proti EPR je již nezvratně pravomocně odmítnut pro opožděnost a není způsobilý zrušit vydaný EPR. Odmítnutím odporu pro opožděnost nastala situace, jako by odpor vůbec podán nebyl. I pokud by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím a řízení se vrátilo do fáze, kdy by okresní soud (soudkyně) znovu posuzoval námitky vedlejší účastnice proti rozhodnutí okresního soudu (vyšší soudní úřednice) o prominutí lhůty, nemohl by je potvrdit, neboť řízení o prominutí lhůty se stalo bezpředmětným - nemohlo by zvrátit již pravomocně odmítnutý odpor a pravomocný EPR.
25. Ústavní soud poskytl stěžovatelce možnost na tento předběžně sdělený právní názor reagovat v případné replice.
26. Stěžovatelka v replice setrvala na všech svých skutkových tvrzeních a právních argumentech a na tom, že napadenými rozhodnutími, jejichž zrušení se domáhá, byla porušena její ústavně zaručená práva. Připomněla, že okresní soud uznal, že pochybil, když v EPR označil stěžovatelku jako zastoupenou advokátem, ač ve spise nebyla založena plná moc, odmítá, že chyba soudu by měla být přičitatelná jí. Předtím pochybila již vedlejší účastnice, která v návrhu na vydání EPR stěžovatelku označila jako zastoupenou advokátem, aniž by to doložila plnou mocí, ač ji měla k dispozici. K předběžně vyslovenému právnímu názoru Ústavního soudu sdělila, že podle ní pravomocné odmítnutí odporu nebrání případnému meritornímu přezkumu ústavnosti rozhodnutí, na jehož základě byl odpor považován za opožděný. Zdůrazňuje, že odpor byl odmítnut z důvodu neprominutí zmeškání lhůty. Vyhovění ústavní stížnosti a zrušení napadených rozhodnutí by podle stěžovatelky vedlo k tomu, že by tím byl zrušen i právní základ, na němž bylo rozhodnutí o odmítnutí odporu vystavěno. V takovém případě by bylo nutno znovu posoudit, zda odpor byl či nebyl včasný, respektive zda byly či nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k jejímu zmeškání k jeho podání a zda skutečně mohl EPR nabýt právní moci. Odpor nebyl odmítnut nezávisle na neprominutí lhůty, nýbrž v jeho důsledku.
27. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní předpoklady řízení.
28. Ústavní soud na základě vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení zhodnotil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je nedůvodná. VI. a) Obecná východiska
29. Rozhodování velkého množství věcí vyžaduje nepochybně pečlivost a svědomitost soudní správy, aby nedocházelo k nežádoucím zásahům do práv účastníků (nález sp. zn. II. ÚS 2638/23 ze dne 24. října 2023). Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. října 1999 (N 139/16 SbNU 45), sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. listopadu 2000 (N 176/20 SbNU 245), sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. dubna 2005 (N 85/37 SbNU 173), sp. zn. III. ÚS 953/12 ze dne 14. června 2012 (N 122/65 SbNU 591), sp. zn. IV. ÚS 3173/15 ze dne 17. května 2016 (N 88/81 SbNU 465), sp. zn. IV. ÚS 204/16 ze dne 17. ledna 2017 (N 10/84 SbNU 139)].
30. Ústavní roviny může věc dosahovat tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných administrativních pochybení soudu. Doposud tak Ústavní soud judikoval většinou ve vztahu k organizaci pohybu písemností uvnitř soudu, respektive soudní soustavy [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. prosince 2012 (N 203/67 SbNU 599), sp. zn. I. ÚS 634/13 ze dne 15. května 2013 (N 85/69 SbNU 369), sp. zn. II. ÚS 1603/15 ze dne 8. prosince 2015 (N 207/79 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. září 2020, sp. zn. III. ÚS 2444/20 ze dne 1. prosince 2020 či sp. zn. I. ÚS 743/22 ze dne 16. června 2022 (N 76/112 SbNU 178)].
31. Neústavním není každý postup soudu, který je v rozporu s ustanovením příslušného procesního předpisu. Aby porušení nabylo intenzity neústavnosti, musí spočívat v nerespektování či nesprávném posouzení relevance základního práva (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1083/16 ze dne 21. května 2019 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). Ústavní soud zároveň nepřezkoumává každý nedostatek či pochybení v řízení izolovaně, hledí zejména na to, jaký vliv měly případné vady na řízení jako celek (např. nález sp. zn. II. ÚS 2466/24 ze dne 15. října 2024).
32. K právu na přístup k soudu ve vztahu k (elektronickému) platebnímu rozkazu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. února 2014 (N 23/72 SbNU 267) [dříve k platebnímu rozkazu jako obdobnému institutu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. května 2013 (N 82/69 SbNU 347), bod 17] a uvedl, že vydání (elektronického) platebního rozkazu podle § 172, respektive § 174a občanského soudního řádu je specifickou formou rozhodování v občanskoprávních věcech, s jejímž uplatněním je - v zájmu rychlosti a efektivity soudního rozhodování - pojmově spjato potlačení práva na přístup k soudu a jednoho ze základních principů spravedlivého procesu vyjadřovaného slovy ‚slyšena budiž i druhá strana', jenž je zakotven v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodování těmito formami je výjimkou z (ústavního) pravidla garantujícího účastníkům řízení rovný přístup k soudu.
33. Jde-li poté o vlastní posouzení "omluvitelnosti" zmeškání lhůty soudy nižších stupňů s ohledem na konkrétní okolnosti případu, Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že to je primárně úkolem obecných soudů [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1795/22 ze dne 4. srpna 2022] a že se v rámci svého ústavněprávního přezkumu omezuje na to, zda takové posouzení nevykazuje extrémní interpretační a aplikační pochybení dosahující ústavní roviny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. října 2019 (N 169/96 SbNU 173), body 33 a 34]. VI. b) Použití východisek na souzenou věc
34. Stěžovatelka udělila všeobecnou (neomezenou) plnou moc právnímu zástupci již 21. listopadu 2017 a je koncipována široce. V rámci poskytování právních služeb zastupoval tento právní zástupce stěžovatelku v nejméně jednom soudním sporu. Již v předchozím řízení mezi původními objednateli díla (tehdy žalovaní) a stěžovatelkou (tehdy žalobkyní) v žalobě o zaplacení, zahájené původně rovněž návrhem na vydání EPR, předchozí právní zástupce vedlejší účastnice jako právní zástupce tehdy žalovaných namítal, že v žalobě (návrhu na vydání EPR) stěžovatelka neoznačila právního zástupce tehdy žalovaných, ačkoli stěžovatelce byl znám. Patrně tedy vycházel z předpokladu, že právní zástupce žalovaného se do formuláře EPR vyplňuje a sám tak následně při podání návrhu na vydání EPR jednal.
35. Okresní soud posléze řetězil chybu předchozího právního zástupce vedlejší účastnice. Ještě při vydání usnesení ze dne 8. září 2022 s výzvou k úhradě soudního poplatku v záhlaví nesprávně figuroval právní zástupce stěžovatelky. Týden poté okresní soud sám z moci úřední - nikoli k návrhu - vydal opravné usnesení, jakmile toto pochybení v označení právního zástupce zjistil, patrně při zamýšleném úkonu vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Je tudíž patrné, že vyšší soudní úřednice si byla chyby vědoma. Jak Ústavní soud ověřil z elektronického spisu okresního soudu, opravné usnesení - v jehož záhlaví již nebyl uveden zástupce stěžovatelky - bylo stěžovatelce doručeno den po jeho vydání, tj. v pátek 16. září 2022 (č. l. 105). Stěžovatelka následující pracovní den, v pondělí 19. září 2022, podala návrh o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu spojený s odporem a současně se odvolala proti opravnému usnesení (č. l. 112, 116 a 128). Ze souslednosti těchto kroků je patrné, že stěžovatelka je subjektem, který se o své poměry zajímá a datovou schránku otevírá krátce po dodání zprávy do její datové schránky. Takový postup stěží ukazuje na malou bdělost při bránění práv.
36. Při doručení prvního usnesení o EPR s uvedeným zastoupením stěžovatelka skutečně mohla vycházet z předpokladu, že zmocnila-li právního zástupce, a soud tuto informaci - píše-li ji do záhlaví - má, tak má k dispozici také plnou moc. Šlo-li by o nezrychlené řízení, tj. žalobu s údajem o zastoupení, ale bez doložení plné moci, soud by k předložení plné moci vyzval žalovanou stranu.
37. Ústavní soud přitom nezpochybňuje, že stěžovatelka měla (nejednu) příležitost zjistit chybu v záhlaví a podat odpor včas. Na druhou stranu důvěra v obsah soudního rozhodnutí ve vzorci, v němž se chyby dopustí nejprve vedlejší účastnice a vzápětí soud, by neměla vést k výsledku, v němž - byť nepozorná - stěžovatelka má odepřen přístup k soudu, a to právě pro charakter řízení o vydání EPR. Jde o specifické rozhodnutí ve věci samé, kterému nepředchází jednání ve věci. Dokonce zde rozhodnutí o věci samé nepředchází ani výzva k vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Typicky teprve po podání odporu a následném vyjádření tak má soud vůbec možnost zabývat se obrannými argumenty žalovaného. Z povahy řízení je tudíž zapotřebí trvat na zvýšené ochraně práv žalovaného, zde stěžovatelky. Omluvitelnost důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu je proto třeba posuzovat v pochybnostech ve prospěch žalovaného, podobně jako je tomu při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání fikcí či rozsudku pro zmeškání.
38. Nejvyšší soud nevyužil možnosti vyložit tuto výjimečnou situaci ve prospěch stěžovatelky, přestože za vzniklou situaci nesl odpovědnost nejen soud, ale i vedlejší účastnice jako žalobkyně. Ač stěžovatelka nebyla účastnicí řízení prvně, přesto by soudy měly činit rozdíl mezi právním laikem a profesionálem. Je představitelné, že právní laik - věda, že jej nadále zastupuje právní zástupce, který jej zastupoval dříve, má jej zastupovat ve všech soudních řízeních a zastoupení trvá - učiní úvahu, že právní zástupce, zejména je-li s věcí již obeznámen a má s klientem představu o procesní strategii v konkrétní věci, vyřídí jednoduché procesní úkony bez porady o každém takovém úkonu. O to více i pro jednoduchost úkonu, jíž obecné soudy a vedlejší účastnice argumentují.
39. Nelze ani přehlížet, že chybu učinili právní profesionálové, nyní však požadují stejnou, ne-li vyšší míru znalosti po právním laikovi. Z ústavněprávního hlediska požadavek Nejvyššího soudu, že právnímu laikovi musí být známy veškeré souvislosti doručování v civilním procesu, je vůči právnímu laikovi za specifických okolností věci nepřiměřeně přísný a přesahuje rámec zásady, že práva náležejí bdělým. V konkrétní věci tedy uvedené platí i bez většího ohledu na to, zda jde o nepodnikající fyzickou osobu, nebo podnikatelku, jak své závěry odůvodňuje krajský soud.
40. Ústavní soud nedávno upozornil, že administrativní pochybení mohou být způsobena možným nedostatečným materiálním a personálním zajištěním obecných soudů ze strany příslušných orgánů státní správy (nález sp. zn. II. ÚS 1105/24 ze dne 10. července 2024). V souzené věci lze k důvodům pro taková pochybení přičíst taktéž samotný formulář pro podání návrhu na vydání EPR. Z pohledu Ústavního soudu je formulář matoucí, a přestože chyba v uvedení zástupce žalovaného není nikterak frekventovaná, je namístě, aby Ministerstvo spravedlnosti zvážilo její úpravu. Dlužno říci, že ani v manuálu na vyplnění návrhu, vydaným Ministerstvem spravedlnosti, žádná zmínka o zástupci žalovaného není. Návod se vztahuje pouze na právní zastoupení žalobce. Důvodem pro úpravu formuláře je i fakt, že plnou moc žalovaného z povahy věci žalobce doložit nemůže a doručení EPR je skutečně prvním úkonem ze strany soudu vůči žalovanému.
41. Ač jde vskutku o jednotky případů ročně, může vhledem k vysokému nápadu v rejstříku EPR bohužel dojít k přehlédnutí a lidské chybě při vymazání údaje o zástupci žalovaného. Pochybil-li ve zcela ojedinělém případě vyšší soudní úředník tím, že nesprávný údaj o zástupci žalovaného neodstranil, mohl stěžovatelku za specifických okolností souzené věci uvést v omyl o jejím právním zastoupení. S ohledem na ojedinělost případů s uvedením právního zástupce žalovaného v návrhu, tedy i následnou minimální pravděpodobnost vzniku pochybení soudu, by tak soud měl na takový omyl účastníka řízení, pro nějž zmeškal lhůtu pro podání odporu, hledět jako na omyl omluvitelný. Jak již Ústavní soud upozornil výše (body 32 a 37), stěžejním důvodem je právě charakter rozkazního řízení, v němž je potlačeno právo na přístup k soudu a rovnost stran. Umožnění meritorního projednání věci přitom není omezením žalující strany, nýbrž realizací práva žalované stěžovatelky.
42. I přes uvedené však Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nedůvodnou.
43. Důvody jsou popsány již výše v bodu 24. Tím, že stěžovatelka vzala zpět odvolání proti odmítnutí odporu pro opožděnost, ke kterému okresní soud přistoupil poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na prominutí lhůty, a nepokračovala v řízení o dostupných řádných a mimořádných opravných prostředcích, potažmo pak nepodala ústavní stížnost s cílem odklidit pravomocné rozhodnutí o odmítnutí odporu pro opožděnost, způsobila, že řízení o samotném návrhu na prominutí lhůty se stalo bezpředmětným. Pouze včas podaný odpor může zrušit vydaný EPR. Podaný odpor je však pravomocně (pro strany i soud závazně) posouzen jako opožděný (tedy nikoli včasný) s důsledkem, jako by nebyl podán. Je-li pravomocně rozhodnuto o odmítnutí odporu pro opožděnost, nemůže samo prominutí lhůty k podání odporu stěžovatelce zajistit kýžený stav a řízení vrátit do stádia, kdy o návrhu není pravomocně rozhodnuto EPR a kdy v důsledku prominutí lhůty včasný odpor způsobí, že se EPR ruší a věc se projedná. Stěžovatelka má pravdu, že odpor byl odmítnut závisle na neprominutí lhůty, proto se ale měla proti němu bránit, udržet odpor "při životě" a ne brát odvolání proti odmítnutí zpět a způsobit tak nabytí právní moci.
44. Příliš přísný přístup obecných soudů při posuzování omluvitelnosti důvodu pro opožděné podání odporu proti EPR vzhledem ke kontextu nemá v posuzované věci za následek odepření práva na přístup k soudu. Stěžovatelka se proti odmítnutí odporu pro opožděnost v řízení před obecnými soudy účinně nebránila, nevyužila účinně řádných a mimořádných opravných prostředků, rozhodnutí pak ani nemohla účinně napadnout ústavní stížností. Sama tak vytvořila situaci, kdy pokračování v řízení o prominutí lhůty se stalo bezpředmětným, a tak i kasační zásah Ústavního soudu směřující proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty. Jde o obdobnou situaci, jako by se stěžovatelka účinně nebránila proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ale jen proti rozhodnutí o neosvobození od placení soudních poplatků. Případný úspěch v druhé (vnitřní) linii by také nemohl mít dopad na pravomocně skončené (vnější) řízení. Navíc nelze přehlížet, že v linii obrany proti odmítnutí odporu pro opožděnost měla stěžovatelka (má žalovaná strana) širší okruh námitek. Vedle důvodu, že měla být prominuta lhůta k podání odporu, mohla namítat např. i to, že vzhledem k chybě v záhlaví mohly soudy počítat lhůtu k podání odporu až od materiálního doručení EPR jejímu právnímu zástupci, ke kterému podle tvrzení stěžovatelky muselo dojít někdy mezi 16. až 19. zářím 2022. Z ústavního hlediska by i taková úvaha mohla dávat jistý smysl a vedla by z pohledu stěžovatelky k témuž výsledku. Zpětvzetím odvolání si však stěžovatelka cestu k případnému úspěchu - pokračování řízení před obecnými soudy - sama uzavřela.
45. Z uvedeného pak plyne, že by bylo možno uvažovat o závěru, že ústavní stížnost proti nevyhovění návrhu na prominutí lhůty by byla včasná i tehdy, pokud by ji stěžovatel podal až v rámci ústavní stížnosti, kterou by napadal odmítnutí odporu pro opožděnost, tedy v zákonné lhůtě po vyčerpání všech opravných prostředků proti takovému odmítnutí, nikoli tedy nutně (z pohledu včasnosti) ve vnitřní linii neprominutí lhůty. Současně ale platí, že Ústavní soud již v minulosti hodnotil jako přípustnou stížnost podanou jen ve vnitřní linii neprominutí lhůty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. října 2019 (N 169/96 SbNU 173)].
46. Je pochybením obecných soudů, pokud při posuzování omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu proti (elektronickému) platebnímu rozkazu dostatečně nepřihlíží k tomu, že příčina pozdního podání odporu žalovanou stranou může souviset s chybou soudu, případně i žalující strany. Z povahy rozkazního řízení je zapotřebí trvat na zvýšené ochraně práv žalovaného. Omluvitelnost důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu je proto třeba posuzovat v pochybnostech ve prospěch žalovaného, podobně jako je tomu při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání fikcí či rozsudku pro zmeškání.
47. Samotné pochybení soudů při posuzování omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu však v situaci, kdy se stěžovatelka účinně nebránila proti odmítnutí odporu pro opožděnost, není porušením jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nezakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud tak podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
48. Ústavní soud nevyhověl požadavku vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení. Jak Ústavní soud konstantně uvádí, všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem si zásadně nesou své vlastní náklady (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za situace, kdy první, kdo chybně (v návrhu na vydání EPR) uvedl, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, byla vedlejší účastnice, Ústavní soud neshledal důvody, které by přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem dostatečně opodstatňovaly (a vedlejší účastnice ani žádné netvrdila).
49. Ústavní soud současně považuje za vhodné, aby se resort justice kriticky zabýval obsahem formuláře návrhu na vydání EPR a minimálně jeho manuálem, ve kterém by bylo záhodno vysvětlit, za jakých okolností se údaj o zástupci žalovaného vyplňuje, že oznámení o zastoupení žalovaného na základě plné moci nemůže účinně činit žalobce, nýbrž je vůči soudu musí činit žalovaný či jeho zástupce, a že tak údaj o zástupci dopadá na zastoupení zákonným zástupcem či opatrovníkem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. července 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu