Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Aloise Humpolíka, zastoupeného JUDr. Michalem Janovcem, Ph. D., advokátem, sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 24 Cdo 174/2023-141, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2022 č. j. 4 Co 60/2021-117 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2021 č. j. 15 Co 266/2019-50 a ze dne 18. ledna 2021 č. j. 15 Co 266/2019-306, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a X jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy a dále byla porušena zásada ústnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. V rámci řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru se stěžovatel (žalobce) domáhal žalobou pro zmatečnost zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jako soudu odvolacího rozhodujícího ve věci samé, ze dne 18. 1. 2021 č. j. 15 Co 266/2019-306, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 6. 2019 č. j. 38 C 95/2013-251, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli vedlejší účastnicí řízení (žalovanou) je neplatná (dále též "původní řízení"). Stěžovatel spatřoval nesprávný postup krajského soudu v původním řízení (ve věci samé), v jehož důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem, v tom, že poté, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020 č. j. 21 Cdo 2441/2020-301 zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 15 Co 266/2019-275 (jako soudu odvolacího ve věci samé), krajský soud, aniž by ve věci nařídil jednání, rozhodl žalobou pro zmatečnost napadeným usnesením, jímž zrušil rozsudek městského soudu. Tím, že krajský soud rozhodl bez jednání, obešel podle stěžovatele zásadu ústnosti. Zároveň důvody, pro které krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek městského soudu ve věci samé, neodpovídaly podle stěžovatele důvodům zakotveným v § 219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Krajský soud usnesením ze dne 18. 6. 2021 č. j. 15 Co 266/2019-50 stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. zamítl, jelikož nebyla přípustná.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 4. 2022 č. j. 4 Co 60/2021-117 potvrdil usnesení krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 494,10 Kč. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem ke stěžovatelovým námitkám uvedl, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jsou toliko rozhodnutí ve věci samé, jimiž bylo řízení před soudy skončeno a která jsou pravomocná. Vzhledem k tomu, že usnesení krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu, je rozhodnutím procesní povahy a není rozhodnutím ve věci samé, nebyla žaloba pro zmatečnost přípustná.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2023 č. j. 24 Cdo 174/2023-141 odmítl, jelikož nebylo přípustné, když usnesení vrchního soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že za rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno, nelze považovat usnesení, jímž odvolací soud (v daném případě krajský soud) zrušil rozsudek soudu prvního stupně (v daném případě městského soudu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani rozhodnutím o věci samé.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje skutkové okolnosti věci a popisuje jak průběh původního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a obsah v něm vydaných rozhodnutí, tak i průběh samotného řízení o žalobě pro zmatečnost. Obdobně jako v žalobě pro zmatečnost tvrdí, že důvod, který shledal krajský soud pro zrušení rozsudku městského soudu v původním řízení ve věci samé nelze podřadit pod § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a takové rozhodnutí nelze pokládat za kasační rozhodnutí. Dovozuje, že krajský soud nemohl postupovat podle § 214 odst. 2 o. s. ř., ale byl povinen nařídit jednání a pakliže tak neučinil, porušil právo stěžovatele zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž poukazuje na to, že krajský soud nebyl funkčně a věcně příslušný ke zrušení rozsudku městského soudu, v důsledku čehož bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Ohledně vlastních rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost stěžovatel namítá, že se obecné soudy jím nastolenou otázkou procesního práva, od které se odvíjela přípustnost žaloby pro zmatečnost i následné dovolání, nezabývaly, pročež jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Podle stěžovatele bylo dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu záviselo na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vyřešení stěžovatelem nastolené otázky, zda je zrušovací usnesení krajského soudu kasačním rozhodnutím ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., je nepřezkoumatelné. Zamítnutím žaloby pro zmatečnost a odmítnutím dovolání ve zmatečnostním řízení bylo podle stěžovatele porušeno i právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost, je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Proti usnesení krajského soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 15 Co 266/2019-306, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu ve věci samé (v původním řízení) je však ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť toto řízení dosud neskončilo a stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva [k tomu obdobně důvody uváděné v usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 205/21 vydanému v téže věci (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], resp. ústavní stížnost může být považována i za opožděně podanou [srov. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě pro zmatečnost. V této souvislosti namítá, že se obecné soudy nevěnovaly jím předložené otázce charakteru zrušovacího rozhodnutí krajského soudu v původním řízení, od jejíhož vyřešení se odvíjela přípustnost žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Obecné soudy se zcela jasně a srozumitelně vyjádřily k tomu, jakou povahu má zrušovací usnesení krajského soudu (je rozhodnutím procesní povahy) a v souladu s rozhodovací praxí vysvětlily, proč není žaloba pro zmatečnost podaná na základě § 229 odst. 3 o.
s. ř. přípustná. Ostatně ze znění § 229 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je pravomocný rozsudek (usnesení) odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o.
s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Takovým rozhodnutím ovšem zrušovací rozhodnutí krajského soudu nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává ústavněprávně udržitelnými a na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
11. Rovněž postup Nejvyššího soudu nepředstavuje jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Z jeho usnesení je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, když dovoláním napadené usnesení vrchního soudu bylo v souladu s judikaturní praxí Nejvyššího soudu, na kterou v rozhodnutí odkázal. K tomu je třeba doplnit, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
Výlučně Nejvyššímu soudu totiž přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ). Přezkum vlastního obsahu tohoto procesního rozhodnutí však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV.
ÚS 3416/14 ). V posuzovaném případě Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces neshledal.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 15 Co 266/2019-306 ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu