Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti MONIVET, s. r. o., se sídlem Táhlá 1816, 251 68 Kamenice - Těptín, zastoupené JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., se sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2025, č. j. 5 Co 74/2024-45, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024, č. j. 22 Co 248/2023-MOP-26, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a CT&IG, s. r. o., se sídlem Pod Lipami 2505/57, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na vydání předběžného opatření, kterým měla být vedlejší účastnici uložena povinnost nenakládat s několika pozemky.
2. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Soud v něm podle stěžovatelky neposuzoval pouze předpoklady pro nařízení předběžného opatření, ale i věcné otázky - konkrétně to, jak je v řízení ve věci plněna důkazní povinnost stěžovatelky a zda je důvodná námitka promlčení na straně vedlejší účastnice.
3. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly. Žaloba pro zmatečnost podaná podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu je přípustná jen proti těm usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření však rozhodnutím ve věci samé není. Krajský soud proto stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost zamítl a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil.
4. Stěžovatelka nyní podala ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního a krajského soudu.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Krajský soud překročil své pravomoci, protože v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nehodnotil jen splnění podmínek pro jeho nařízení, ale i věcné otázky. Tím odepřel stěžovatelce možnost řádného prvostupňového řízení a jednání ve věci, čímž fakticky naplnil zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Žaloba byla přípustná, protože rozhodnutí krajského soudu ukončilo samostatnou část řízení. Napadená rozhodnutí bez řádného odůvodnění ignorují usnesení Ústavního soudu, která svědčí o přípustnosti žaloby ( sp. zn. III. ÚS 249/06 a
I. ÚS 3514/22 ). Tato otázka dosud nebyla v těchto intencích řešena, nižší soudy vykládají rozhodnutí Ústavního soudu nejednoznačně a mají pochybnosti, jak v těchto věcech postupovat. b) Krajský soud žalobu pro zmatečnost věcně neprojednal, a proto ji neměl s ohledem na odůvodnění svého rozhodnutí zamítnout, ale odmítnout.
6. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření není přípustná, jelikož nejde o "rozhodnutí ve věci" (podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu).
7. Posouzení toho, zda je žaloba pro zmatečnost v konkrétním případě přípustná, je především otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či postup soudu není zatížen vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla. Námitka a): Posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost
9. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v § 229 občanského soudního řádu a jen z důvodů popsaných v tomto ustanovení (viz bod 7 rozhodnutí vrchního soudu a bod 9 rozhodnutí krajského soudu).
10. Stěžovatelka tvrdí, že je její žaloba přípustná podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení lze žalobou pro zmatečnost napadnout "pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem."
11. Obecné soudy označily stěžovatelčinu žalobu za nepřípustnou proto, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření není rozhodnutím "ve věci samé" ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu.
12. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní. Rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření skutečně není rozhodnutím ve věci samé. Tento závěr potvrzuje nejen odborná literatura (např. Hrnčířík, Vít. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, strany 159 až 160), ale i rozhodovací praxe vrcholných soudů - ať už jde o Ústavní soud (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/09 , bod 35, či
III. ÚS 743/19 , bod 27, či usnesení sp. zn. III. ÚS 3474/12 ), nebo Nejvyšší soud (např. usnesení sp. zn. 32 Cdo 2767/2009, 33 Odo 417/2005, 22 Cdo 1925/2001, 22 Cdo 1474/2001 a 24 Cdo 2222/2000 a stanovisko sp. zn. Cpjn 19/2006).
13. Tento závěr se přitom uplatní i v posuzovaném případě. I kdyby krajský soud při rozhodování o předběžném opatření skutečně hodnotil některé věcné otázky, nijak tím stěžovatelce neodňal právo jednat před soudy v řízení ve věci samé. V tomto řízení soudům nic nebrání posoudit tyto otázky jinak, než jak to podle stěžovatelky učinil krajský soud.
Odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření není určující pro rozhodnutí ve věci samé a soud může v tomto řízení dospět k odlišným závěrům než v řízení o předběžném opatření (shodně viz např. Hrnčířík, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, strany 73 až 74). Důvodem je mimo jiné to, že při rozhodování o předběžném opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech s konečnou platností a ani se jím nenahrazuje či nepředjímá rozhodnutí ve věci samé (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2606/23 , bod 26; II. ÚS 859/23, bod 29).
14. O protiústavnosti napadených rozhodnutí nesvědčí ani stěžovatelkou zmíněná usnesení Ústavního soudu. Tato rozhodnutí se týkají odlišného důvodu zmatečnosti, než je předmětem tohoto sporu. Ve stěžovatelčině případě jde o výklad § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, který se týká usnesení "ve věci samé". Stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí však řeší § 229 odst. 1 občanského soudního řádu, který se týká širší kategorie rozhodnutí, kterými "bylo řízení skončeno".
15. Ústavní soud si je vědom toho, že do této kategorie patří podle zmíněných usnesení Ústavního soudu i usnesení odvolacího soudu o předběžném opatření. Tento závěr však není pro stěžovatelčin případ relevantní. To, že je žaloba pro zmatečnost proti tomuto usnesení přípustná podle jednoho důvodu (§ 229 odst. 1 zákona) neznamená, že je přípustná i podle jiného důvodu (§ 229 odst. 3 zákona). Podmínky pro uplatnění těchto ustanovení jsou odlišné: obě ustanovení se týkají jiných druhů rozhodnutí, jiných druhů vad a jejich uplatnění je na sobě nezávislé. Stěžovatelka sama uvádí, že žalobu podala z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu a nenamítá žádné skutečnosti, které by svědčily o naplnění zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 tohoto zákona. Námitka b): Zamítnutí žaloby pro zmatečnost
16. Krajský soud nepochybil ani tím, že stěžovatelčinu žalobu zamítl - namísto toho, aby ji odmítl. Krajský soud se stěžovatelčinou žalobou věcně zabýval a označil ji za nepřípustnou. V takovém případě má podle § 235e odst. 2 občanského soudního řádu zákona žalobu zamítnout.
17. Odmítnutí žaloby pro zmatečnost by bylo na místě například tehdy, pokud by měla vady, stěžovatelka je ani přes výzvu neodstranila a v řízení by kvůli tomu nešlo pokračovat (§ 43 občanského soudního řádu). Žádná taková situace - a ani žádný jiný důvod pro odmítnutí žaloby - však v této věci podle dostupných písemností nenastal.
18. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu