Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Hodonín, se sídlem Masarykovo nám. 53/1, Hodonín, zastoupeného Mgr. Petrem Práškem, advokátem se sídlem Sámova 410/28, Praha 10, směřující proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2023, č. j. 38 Co 176/2021-395, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 a nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému výroku rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Napadeným výrokem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž stěžovatel namítá, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť způsob posouzení úspěchu ve věci zvolený odvolacím krajským soudem je s ohledem na zvláštní povahu řízení zjevně nespravedlivý a neústavní.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu je přitom patrno, že výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vychází z § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je založen na argumentu, že "[b]yť v daném případě jde o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž je rozhodnutí v zájmu všech účastníků řízení, nelze pominout výsledek řízení a skutečnost, že v konečném důsledku bylo rozhodnuto v souladu s původním návrhem žalobců, který žalovaný po celou dobu řízení odmítal akceptovat. Proto je podle odvolacího soudu namístě uplatnit hledisko úspěšnosti v řízení a přiznat žalobcům plnou náhradu nákladů, které účelně vynaložili k uplatňování svých práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014)."
3. Protože senát příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci dospěl při jejím předběžném projednání k názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 a nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 (ze kterého krajský soud výslovně vycházel, srov. shora), ve vztahu k ústavně konformnímu výkladu § 142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicia duplex, přerušil řízení a podle § 23 zákona o Ústavním soudu předkládá tuto otázku k posouzení plénu.
4. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu na zaujetí stanoviska rozhodne plénum Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
9. Usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. III. ÚS 1470/23-17 , III. senát Ústavního soudu přerušil řízení o této ústavní stížnosti a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 a ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20
.
10. Dne 13. 9. 2023 plénum k uvedenému návrhu přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, čímž odpadl důvod přerušení řízení. Proto Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2023, č. j. III. ÚS 1470/23-35 , o jeho pokračování.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení s povahou iudicii duplicis může být zahájeno k návrhu kteréhokoli z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Řízení týkající se vypořádání spoluvlastnictví je označováno za sporné v podstatě pouze proto, že není upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních, nýbrž v občanském soudním řádu, který však upravuje různé typy řízení, a to i takové, které pro jejich materiální povahu lze za sporná označit jen obtížně.
12. "Spor" o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat. Soud vydává v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví konstitutivní rozhodnutí; návrhy účastníků přitom není vázán, vázán je pouze zákonným pořadím jednotlivých způsobů vypořádání podle § 1144 a násl. o. z. (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě).
Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu. Účastník řízení fakticky nemá nad způsobem vypořádání soudem zrušeného spoluvlastnictví kontrolu, navrhnout způsob vypořádání ani není jeho povinností, nedisponuje předmětem řízení volně jako například v případě žaloby na plnění, čímž je výrazně oslabena dispoziční zásada ovládající jinak sporné řízení. Právě výše zmíněná specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba mít na paměti i při rozhodování o nákladech takového řízení.
13. S ohledem na nejednotnost vlastní rozhodovací praxe Ústavní soud k této problematice přijal sjednocující stanovisko. Podle právní věty přijatého stanoviska ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, platí, že: "V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody." Tímto stanoviskem je Ústavní soud v tomto i dalších řízeních vázán.
14. V nyní posuzované věci Ústavní soud uvádí, že při vázanosti právě citovaného stanoviska nepřehlédl, že vedlejší účastníci navrhovali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v té podobě, jak bylo nakonec soudy skutečně rozhodnuto. Nelze se však ztotožnit s tvrzením, že by toto řešení stěžovatel odmítal a priori akceptovat.
15. Již z prvního vyjádření stěžovatele k podané žalobě totiž vyplývá, že stěžovatel projevil vůli věc vyřešit mimosoudně a smírně, ve věci bylo vypracováno několik návrhů směnných smluv, geometrických plánů atp. (viz vyjádření k žalobě ze dne 16. 5. 2014; č. l. 21 a násl.). Jednání mezi účastníky o mimosoudním smírném řešení probíhala opakovaně. Stěžovatel nakonec s mimosoudním řešením nesouhlasil z toho důvodu, že o stěžovatelův spoluvlastnický podíl projevily zájem třetí osoby, které byly ochotny od stěžovatele podíl odkoupit. Jelikož je stěžovatel jakožto veřejnoprávní korporace - obec - vázán principem účelného hospodaření se svými prostředky, nemohl na navrhovaný smír přistoupit. Stejné motivy vedly stěžovatele k podání prvního odvolání (viz odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, č. l. 93 a násl.).
16. Výše uvedené pouze ilustruje, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo v této věci komplikované a dále je komplikovalo rovněž postavení stěžovatele, na kterého se vztahuje mj. i zákon o obcích a povinnosti plynoucí z jeho postavení veřejnoprávní korporace. Od počátku řízení však nelze chování stěžovatele označit za obstrukční či šikanózní ve smyslu shora uvedeného stanoviska.
17. Jak se nicméně podává z obsahu napadeného rozhodnutí (odst. 12), krajský soud postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že "nelze pominout výsledek řízení a skutečnost, že v konečném důsledku bylo rozhodnuto v souladu s původním návrhem žalobců, který žalovaný po celou dobu řízení odmítal akceptovat." Přestože tedy stěžovatel v pozici žalovaného nebyl ve věci neúspěšný, což plyne ze samotné povahy řízení, podrobně popsané v citovaném stanovisku, krajský soud přiznal žalobcům plnou náhradu nákladů řízení. Krajský soud toto své rozhodnutí opřel mj. o nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20
. Tento nález byl však výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu překonán (viz odst. 49 stanoviska Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), přičemž z důvodu stručnosti postačuje na odůvodnění tohoto stanoviska odkázat, neboť se v něm Ústavní soud podrobně vypořádal s touto překonanou argumentací.
18. Jelikož Ústavní soud v návaznosti na obsah spisu a průběh předchozího řízení nezjistil, že by se stěžovatel v řízení choval jakkoliv nestandardně v tom směru, že by např. průběh řízení záměrně zdržoval či uplatňoval opravné prostředky zjevně účelově a bezúspěšně, pak je nutné v plném rozsahu odkázat na závěry výše citovaného stanoviska. Podle něj zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a proto je pro rozhodování o nákladech řízení obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku.
19. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil.
20. Úkolem krajského soudu bude znovu rozhodnout o nákladech řízení. Při tomto rozhodování bude krajský soud vázán tímto nálezem a zejména stanoviskem pléna Ústavního soudu, na které se v tomto nálezu odkazuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 18. října 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu