22 Cdo 3843/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. R., S. S., zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se
sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému F. R., S. S., zastoupenému
Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, o vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.
9 C 189/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. března 2014, č. j. 36 Co 207/2013-482, ve
znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2014, č. j. 36 Co 207/2013-488 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Petra Sigmunda, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 27.
prosince 2012, č. j. 9 C 189/2004-419, zamítl návrh žalovaného, aby mu
žalobkyně zaplatila 217.692,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 224.852,- Kč do 1 měsíce od právní
moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České
republice na náhradě nákladů řízení placených státem částku 7.135,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku s tím, že žalovaný již zaplatil dne 24. srpna 2011
částku 5.708,- Kč (výrok III.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k
odvolání žalovaného usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co
207/2013-436, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k
dalšímu řízení. K dovolání žalované Nevyšší soud usnesením ze dne 10. prosince
2013, č. j. 22 Cdo 3436/2013-458, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. března
2014, č. j. 36 Co 207/2013-482, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III.
potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 210.970,15 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22.941,60 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolací soud
nesprávně vyřešil otázku investic v částce 217.692,- Kč, když dovodil, že došlo
k promlčení nároku v rámci tříleté promlčecí doby. Odvolací soud se nezabýval
otázkou, zda se jednalo o náklady nutné a potřebné na opravu a údržbu domu či
nikoli. Rozhodnutí je v důsledku toho nesprávné a v rozporu s ustálenou praxí
dovolacího soudu. Žalovaný dále rozporuje výroky o náhradě nákladů řízení. V
první řadě jsou dány důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, neboť
byly provedeny tři znalecké posudky, kdy náklady na ně nebyly nijak zohledněny,
soudní jednání trvalo po více jak 9 let a po celou dobu řízení před soudem I. stupně nedošlo ke koncentraci. Náklady řízení nejsou správně vyčísleny, neboť
vyjádření k odvolání žalovaného mělo být posouzeno podle § 11 odst. 2 písm. c)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“),
a také další náklady nejsou účelně vynaloženy. Odvolací soud vyšel navíc z
tarifní hodnoty 1.083.845,- Kč, která zahrnuje i zhodnocení předmětných
nemovitostí, tedy částku 217.682,- Kč. Žalovaný nesouhlasí s tím, aby byl sám
povinen platit České republice náklady řízení, nýbrž by měli být k úhradě
těchto nákladů zavázáni oba účastníci společně a nerozdílně. S ohledem na
uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k otázce investic poukazuje na to, že se věcí dvakrát
zabýval Nejvyšší soud, přičemž rozsudek odvolacího soudu z jeho závěrů vychází
a nelze mu nic vytknout. Co se týče náhrady nákladů řízení, žalobkyně podala
žalobu po tom, co žalovaný nereagoval na její výzvy o uzavření dohody,
opakovaně v průběhu řízení vznášela námitku promlčení investic a žalovaný,
který byl zastoupen advokátem, si měl být v průběhu řízení vědom toho, že
žaloba na vypořádání podílového spoluvlastnictví je věcí komplikovanou. Nelze
souhlasit ani se zpochybňováním úkonů žalované. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně
rozhodnuto před 1. lednem 2014 a následně zůstal předmětem řízení toliko návrh
žalovaného na zaplacení částky 217.692,- Kč jakožto investice do zrušeného
podílového spoluvlastnictví, k níž mělo dojít v roce 2000, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. března 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním doručeným soudu I. stupně dne 28. července 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně
nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 až 238a o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit z obsahu
samotného dovolání. V otázce investic dovolatel vyjadřuje nesouhlas s postupem
odvolacího soudu, který považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, nevymezuje však, v čem konkrétně rozpor spočívá a od jakého
rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. V otázce náhrady
nákladů řízení vymezení přípustnosti dovolání zcela absentuje, když se
dovolatel omezuje na vyslovení nesouhlasu s napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, což k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Pro úplnost je vhodné dodat, že soud I. stupně dospěl ve svém rozsudku k
závěru, že „je nepochybné a mezi účastníky nesporné, že fasáda na domě
účastníků [investice] byla zbudována v roce 2000 a také to, že žalobkyně se na
úhradě fasády nijak nepodílela, nesporné mezi účastníky je i to, že k dohodě
mezi účastníky v této záležitosti nedošlo. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v
době této investice … většinovým vlastníkem, je z hlediska jeho nároku na
zaplacení příslušného podílu na investicích žalobkyní nerozhodné …, zda bylo
investováno se souhlasem žalobkyně či bez tohoto souhlasu na základě rozhodnutí
většinového spoluvlastníka. V obou těchto případech totiž byla část této
investice připadající na spoluvlastnický podíl žalobkyně splatná již za trvání
spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího
spoluvlastníka se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu § 101
občanského zákoníku. V této lhůtě žalovaný svůj nárok neuplatnil, neboť tak
neučinil nejpozději v průběhu roku 2003.“ S těmito závěry se v napadeném
rozsudku ztotožnil odvolací soud a závěry jsou zcela souladné s vysloveným
závazným právním názorem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011,
č. j.
22 Cdo 3766/2011-389, Jelikož investice byla provedena většinovým
vlastníkem, je námitka dovolatele spočívající v tom, že se odvolací soud
nezabýval otázkou nutnosti a potřebnosti investice, pro posouzení promlčení v
daném řízení zcela irelevantní, neboť povahy provedené investice je významná
toliko tam, kde absentuje dohoda spoluvlastníků nebo rozhodnutí přijaté na
základě principu majority o hospodaření se společnou věcí, jak ostatně
dovolacího soud v této věci vysvětlil již ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
3766/2011. Žalovaný v souvislosti s náhradou nákladů řízení v první řadě rozporoval výši
tarifní hodnoty. Bez ohledu na skutečnost, že ani v této části dovolání
nesplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání, dovolací soud pro
úplnost dodává, že uplatněné dovolací námitky nejsou důvodné. Náhrada nákladů civilního sporného řízení je ovládána základní zásadou úspěchu
ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten,
kdo důvodně uplatňoval či bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný
zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti
účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně
zasahoval [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Tato zásada se uplatňuje také v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví: „Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v
řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem,
který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V
případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě
úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout
k individuálním okolnostem konkrétního případu“ [k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (dostupné
na www.nsoud.cz), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8,
str. 262)]. Podle § 8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) – (dále jen „advokátní tarif) se ve věcech zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví vychází z ceny celé věci po odečtení
ceny podílu klienta, směřuje-li návrh na přikázání věci klientovi nebo v
případě návrhu na prodej věci. Směřuje-li návrh na přikázání věci ostatním
spoluvlastníkům, vychází se z ceny celé věci po odečtení ceny podílu ostatních
spoluvlastníků. V případě návrhu na reálné rozdělení věci se vychází z ceny
celé věci. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud z hodnoty vypořádacího podílu ve výši
1,083.845,- Kč, který byl stanoven ve výroku III. rozsudku soudu I. stupně ze
dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322. Vypořádací podíl ve shodě s § 8
odst.
5 advokátního tarifu považoval odvolací soud za tarifní hodnotu, a
náhrada nákladů řízení vypočtených odvolacím soudem je stanovena správně. V
této části dovolání ostatně není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, v čem by měla
být založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný dále namítá, že měl odvolací soud s ohledem na § 150 o. s. ř. nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze
dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz), v nichž
vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti,
pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo
možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v
souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud k § 150 o. s. ř. potom uvedl, že toto ustanovení
je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní
normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení
věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů
zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího
řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené. V posuzovaném případě spatřuje dovolatel důvody hodné zvláštního zřetele v tom,
že v řízení byly provedeny tři znalecké posudky, kdy náklady na ně nebyly nijak
zohledněny, soudní jednání trvá po více jak 9 let a nedošlo ke koncentraci
řízení před soudem I. stupně.
Dovolací soud se nedomnívá, že by uvedené námitky
zavdávaly sebemenší důvod k tomu, aby žalobkyni nebyly přiznány náklady řízení
v plné výši. V předmětném řízení nebyl dovolatel ochoten se s žalobkyní
dohodnout na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, a proto
žalobkyně podala vůči němu žalobu. Řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je často složitým a déle trvajícím sporem, přičemž v průběhu
řízení před soudy obou stupňů se ukázalo jako nezbytné vyhotovit více
znaleckých posudků, přičemž vyhotovení některých z nich navrhoval sám
dovolatel. Co se týče délky řízení a tvrzené vady spočívající v neprovedení
koncentrace řízení, mohlo by se jednat o pochybení soudů, není však důvodu, aby
důsledky těchto pochybení dolehly toliko na žalobkyni a aby z nich žalovaný
naopak profitoval. Pokud dovolatel namítá, že „náklady odvolacího řízení ve výši 22.941,60 Kč
nejsou správně odvolacím soudem vyčísleny, neboť písemné vyjádření k odvolání
žalovaného nemůže být rozhodně považováno za 1 úkon právní služby po 12.660,-
Kč, nýbrž se jednání o úkon ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996
Sb.“, pak tato dovolací námitka neobsahuje jakékoliv odůvodnění. Dovolatelem
zmiňované ustanovení advokátního tarifu míří na vyjádření k dovolání nikoliv ve
věci samé, nicméně odvolání žalovaného naopak směřovalo do věci samé. K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i
pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,-
Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož dovolateli byla uložena
povinnost nahradit státu částku ve výši 7.135,- Kč, není dovolání proti výroku
o náhradě nákladů řízení státu přípustné taktéž podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tvrzeným vadám řízení dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního
práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může
dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné. Dovolatel však žádnou vadu
řízení nekonkretizuje a neuvádí.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které „nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování“ pak konkretizováno jakkoliv také není bez
ohledu na to, že nedostatky ve skutkových zjištěních způsobilým dovolacím
důvodem od 1. ledna 2013 v žádné podobě nejsou. Jelikož dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.