Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 148/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o návrhu navrhovatele B. D., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 53 zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., takto: Návrh se odmítá.
Návrhem ze dne 6. 3. 2004, označeným jako ústavní stížnost, brojí navrhovatel proti "znění zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, zejména proti znění úpravy č. 53 dotčeného zákona". V tomto svém návrhu jmenovaný uvádí, že doplněný text novely působí "protisměrně", a to proti původnímu znění § 32 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž je přesvědčen, že pokud by nebyla v platnosti a účinnosti již zmíněná novela zákona, byla by mu vydána půda a lesy, které získal přídělem ministra Ď.
nikoliv tedy jen 6 ha; k tomu doplnil, že veškerou půdu koncem čtyřicátých let řádně zaplatil. Dle navrhovatele je vyloučené, aby v moderní právní normě existovala vedle sebe protichůdná ustanovení, neboť daný stav zpochybňuje věrohodnost majetkového fundamentu a jistot ve státě, zejména tak není garantován stejný zákonný obsah vlastnického práva, kdy právní úprava "svádí" k rozdílnému výkladu jednotlivých pojmů. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Ústavní soud "zákonem č. 183/1993 Sb. ze dne 29.
června 1993 novelizovanou úpravu § 32 zákona č. 229/1991 Sb., uvedenou pod č. 53," zrušil.
Ústavní soud ještě předtím, než se může zabývat meritorní stránkou věci, je povinen zkoumat, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti, a zda jsou naplněny podmínky jeho projednání, jež jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 42 odst. 1 zákona).
Navrhovatel sice svůj návrh označuje jako ústavní stížnost, již podává podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 74 zákona, domáhá se však pouze toho, aby Ústavní soud zrušil konkrétní zákonné ustanovení. Řízení o takovém návrhu je upraveno v hlavě druhé, oddíle prvním zákona, kde ustanovení § 64 zákona taxativně vymezuje, kdo je návrh na zrušení zákona nebo jiných právních předpisů oprávněn podat. Ve vztahu k navrhovateli (jakožto fyzické osobě) připadá v úvahu jen aplikace ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona, dle kterého návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona. V posuzovaném případě však ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona, o níž by Ústavní soud rozhodoval způsobem uvedeným v § 82 zákona, podána nebyla, z čehož vyplývá, že navrhovatel k podání posuzovaného návrhu legitimován není.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona odmítnut jako návrh podaný neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 5. srpna 2004