Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. V. a J. V., zastoupených Mgr. Janem Kozákem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2023 sp. zn. 61 To 221/2023, 61 To 222/2023, 61 To 223/2023, 61 To 224/2023, 61 To 225/2023 a 61 To 226/2023, a usnesením Generálního ředitelství cel ze dne 3. března 2023 č. j. GŘC-405-66/ČJ-2023-835230, GŘC-405-69/ČJ-2023-835230, GŘC-405-70/ČJ-2023-835230, GŘC-405-71/ČJ-2023-835230, GŘC-405-72/ČJ-2023-835230 a GŘC-405-76/ČJ-2023-835230, za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci je vedeno trestní řízení, v němž je prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), když daňovými úniky měla být českému státu způsobena škoda za daňové období od ledna 2020 do července 2022 v celkové výši 84 848 701 Kč. Hlavním organizátorem trestné činnosti má být P. V. (syn stěžovatelů), který měl sám nebo s pomocí dalších osob vytvořit účelové řetězce firem, do nichž byly za účelem krácení daně zařazeny četné obchodní společnosti, přičemž prostřednictvím nastrčených a ovládaných společností měla být přijetím minimálně 175 faktur, které nebyly kryty skutečným plněním, způsobena škoda ve výši 84 848 701 Kč.
3. Napadenými usneseními Generálního ředitelství cel (dále jen "celní orgán") bylo podle § 79 odst. 1 ve spojení s § 79g odst. 1 a § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto o zajištění finančních prostředků až do výše 3 000 000 Kč včetně plateb došlých na tři bankovní účty stěžovatele a na tři bankovní účty stěžovatelky jako náhradní hodnoty za předpokládaný výnos z trestné činnosti.
4. Stížnosti stěžovatelů proti všem usnesením vydaným celním orgánem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svými napadenými usneseními podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Stěžovatelé namítají, že městský soud pouze převzal argumentaci celního orgánu, aniž by se vypořádal se všemi jejich stížnostními námitkami, zejména pak jejich poukazy na to, že zajišťované finanční prostředky pocházejí z legálních zdrojů, kdy stěžovatel více než 21 let podnikal, z čehož mu plynul podíl ze zisku a následně zisk z prodeje obchodního podílu, a nadto měli stěžovatelé příjmy z pronájmu a prodeje nemovitého majetku. Stěžovatelé se přitom domnívají, že institut zajištění náhradní hodnoty nemůže být použit, když zajištěné finanční prostředky nejsou nástrojem ani výnosem trestné činnosti a nemají s ní jakoukoli souvislost. Mají též za to, že předmětným zajištěním byla porušena zásada přiměřenosti zajištění.
6. Z uvedených důvodů jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Celní orgán uvedl, že napadená rozhodnutí vydával na základě zjištěných informací, jimiž na samém počátku trestního řízení disponoval.
10. Městský soud poukázal na to, že v ústavní stížnosti je opakována argumentace, kterou se již zabýval v napadených rozhodnutích a vyhodnotil ji jako nedůvodnou. Připomněl, že finanční prostředky stěžovatelů byly zajištěny nikoliv jako přímý výnos, ale jako náhradní hodnota, přičemž povinnost strpět zajištění této náhradní hodnoty mají osoby nejen podezřelé, nýbrž i osoby jim blízké. Vzhledem k tomu je lhostejné, jakým způsobem stěžovatelé zajištěné finanční prostředky získali. V době rozhodování stížnostního soudu stěžovatelé neprokázali, že by z trestné činnosti svého syna neměli žádný benefit. Nejde přitom o hrubý nepoměr k předpokládané výši škody, ale pouze o zlomek předpokládané výše škody, která činí minimálně 32 000 000 Kč.
11. Městské státní zastupitelství vyslovilo přesvědčení, že městský soud svá rozhodnutí řádně, dostatečně a logicky odůvodnil a vypořádal se též se zásadou proporcionality. Dále uvedlo, že stěžovatelé podali žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty a městské státní zastupitelství po přezkoumání spisového materiálu dne 19. 6. 2023 policejnímu orgánu udělilo souhlas se zrušením zajištění náhradní hodnoty, přičemž policejní orgán následně dne 26. 6. 2023 rozhodl o zrušení zajištění. Aktuálně tak žádný majetek stěžovatelů zajištěn pro účely trestního řízení není. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k případné replice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
14. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
15. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
16. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9.
10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 , dostupné na https://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění.
Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
17. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu.
Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
18. Ústavní soud se zaměřil na posouzení podle uvedených ústavněprávních kritérií s přihlédnutím k možnostem stěžovatelů dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
19. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Dle § 79a odst. 1 je možné zajistit peněžní prostředky na účtu v bance, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Zajistit je lze takto podezřelému, obviněnému i třetí osobě; rozhodný je vztah peněžních prostředků k trestnému činu.
Dle § 79g odst. 1 nelze-li zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě. Náhradní majetková hodnota ve smyslu § 79g trestního řádu tedy není sama o sobě nijak spojena s trestnou činností; může se jednat o majetek získaný zcela legálním a legitimním způsobem. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci.
20. Skutečnost, že stěžovatelé měli určité legální příjmy, sama o sobě nevylučuje možnost užití institutu zajištění, a to i právě vůči finančním prostředkům z těchto legálních příjmů pocházejících. Zajištění náhradní hodnoty jsou povinny snést nejen osoby, které jsou podezřelé z vyšetřované trestné činnosti, ale i další osoby, především rodinní příslušníci podezřelých osob, u nichž možný prospěch z výnosu trestné činnosti lze předpokládat. I stěžovatelé jako rodiče obviněného tak byli povinni zajištění náhradní hodnoty strpět. Zajištěné finanční prostředky nejsou ani v hrubém nepoměru k předpokládané výši škody, která v době provedení zajištění několikanásobně přesahovala jejich hodnotu.
21. Co se týče toho, zda se městský soud ve svém usnesení dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelů, byť lze připustit, že možný výnos z trestné činnosti pro ně v nich není doložen zcela jednoznačně, Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění snad byla natolik strohá, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k jeho zásahu. Třeba totiž zdůraznit, že stěžovateli uváděné nedostatky odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto, a nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu.
22. Dočasnost institutu zajištění a možnost jeho zrušení, pokud se důvody pro jeho trvání v dalším řízení nebudou potvrzovat, se ostatně dle vyjádření městského státního zastupitelství již plně projevila - bylo již rozhodnuto o zrušení předmětného zajištění a aktuálně žádný majetek stěžovatelů již není zajištěn.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu