Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů CVF Investments Limited se sídlem 27 Pindarou Street, Alpha Business Centre, 2nd flo 1060 Nicosia, Kypr, a K T, Inc. se sídlem 2711 Centerville Road, Suite 400 City of Wilmington, County of Newcastle, Delaware, a CVF Investments LLC se sídlem 29 Commonwealth Avenue, Suite 1005 Boston, MA 02116, zastoupených Mgr. O. P., proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 1 KZV 38/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 44 To 623/2006, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, o účastenství společnosti Gilroy Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia House, Flat/Office 601, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené Mgr. T. L., takto:
Společnost Gilroy Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia House, Flat/Office 601, Nicosia, Kyperská republika není vedlejším účastníkem v řízení vedeném před Ústavním soudem pod
sp. zn. I. ÚS 105/07
.
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2007, stěžovatelé napadli usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 1 KZV 38/2005 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byly ve smyslu § 79c zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny v něm vymezené zaknihované cenné papíry na jejich majetkových účtech a majetkových účtech dalších společností. Rovněž napadli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 44 To 623/2006, kterým byly zamítnuty stížnosti proti usnesení státního zastupitelství.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2007 společnost Gilroy Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia House, Flat/Office 601, Nicosia, Kyperská republika (dále jen "společnost Gilroy Limited") požádala o zaslání ústavní stížnosti a již podaných vyjádření, případně dalších listin s tím, že se cítí být vedlejším účastníkem řízení. K dotazu Ústavního soudu, z jakých důvodů se domnívá, že je vedlejším účastníkem a jaké je její postavení v předmětném trestním řízení, uvedla, že její vedlejší účastenství vyplývá z usnesení státního zastupitelství a její postavení v trestním řízení je dáno omezením jejích práv k akciím, jež jsou v jejím majetku, díky čemuž je společnost Gilroy Limited de facto v trestním řízení poškozeným.
Dle § 76 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení. Ústavní soud může přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení. Dle § 28 odst. 3 stejného zákona vznikly-li pochybnosti o tom, zda je někdo vedlejším účastníkem, rozhodne Ústavní soud usnesením.
Ústavní soud konstatuje, že společnost Gilroy Limited není stranou trestního řízení, ze kterého ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. Pokud uvádí, že se v něm cítí být poškozeným díky dotčení jejích práv k akciím, je nutno uvést, že poškozeným v trestním řízení je ten, kdo byl poškozen trestným činem, nikoliv snad ten, koho "poškozuje" vedení trestního řízení a s tím spojené úkony (srovnej § 43 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]).
Ústavní soud též zvažoval smysl institutu vedlejšího účastenství a případnou možnost jeho přiznání pro existenci právního zájmu společnosti Gilroy Limited na výsledku řízení. Nicméně, po prostudování napadených rozhodnutí a žádosti citované společnosti, dospěl k závěru, že žádný takovýto právní zájem v jejím případě dovodit nelze. Napadenými rozhodnutími byly sice zajištěny i takové akcie, jejichž vlastníkem má být společnost Gilroy Limited, ústavní stížnost však podali pouze v záhlaví uvedení stěžovatelé, tedy předmětná rozhodnutí jsou napadena pouze ve vztahu k nim (jde o případ několika nezávislých výroků v jednom rozhodnutí). Předmětem řízení
sp. zn. I. ÚS 105/07
výrok o zajištění akcií na majetkovém účtu společnosti Gilroy Limited není, tedy tato společnost nemůže být jeho výsledkem nijak přímo dotčena. Vzhledem k tomu nelze dovodit její právo právně a skutkově před Ústavním soudem argumentovat, či jinak se tohoto řízení účastnit.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že společnosti Gilroy Limited nic nebránilo, aby ústavní stížnost podala sama. Podání ústavní stížnosti pomocí tvrzení existence vedlejšího účastenství nahrazovat nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, postupem podle § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soud, rozhodl tak, že společnost Gilroy Limited není vedlejším účastníkem řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu
Státní zastupitelství zejména rekapitulovalo skutkové okolnosti případu. Kromě skutečností již shrnutých stěžovatelkami dodalo, že v průběhu trestního řízení byly shromážděny důkazy, že obvinění se připravují právě prostřednictvím akcií ovládnout na valné hromadě společnost Kotva a.s. K omezení práva nahlížet do vyšetřovacího spisu uvedlo, že zástupci stěžovatelek Mgr. Peterkovi bylo jak policejním orgánem tak městským soudem umožněno nahlédnout do té části spisu, kde se nacházely důkazy související s postupem podle § 79c odst. 1 trestního řádu.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Obviněný Ing. V. H. v prvé řadě zdůraznil, že popírá, že by se dopustil předmětného vydírání. Dále vyslovil souhlas s tím, že došlo k porušení základních práv a svobod tak, jak to uvádějí stěžovatelky. V usnesení státního zastupitelství nejsou důvody k zajištění předmětných akcií formulovány a městský soud odkazuje na důkazy, se kterými nebyl seznámen. Ústavní stížnosti proto navrhuje vyhovět.
Obviněná Ing. E. Š. rovněž nepovažuje své trestní stíhání za důvodné, s argumentací stěžovatelek se ztotožňuje a napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
Dne 23. 4. 2007 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelek, ve kterém sdělují, že si v rámci nahlédnutí do spisu pořídily kopii těchto vyjádření a do 14 dnů k nim zašlou repliku. Ústavní soud ji obdržel dne 29. 6. 2007. Stěžovatelky v ní upozornily, že městský soud vůbec neposuzoval a tudíž nepotvrdil argumentaci státního zastupitelství ohledně údajně připravovaného ovládnutí společnosti Kotva na valné hromadě jako důvodu pro vydání napadených rozhodnutí. Dále vylíčily vlastní verzi skutkových okolností případu ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání. Na ústavní stížnosti trvají.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci
sp. zn. III. ÚS 62/95
(in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Většina judikatury, na kterou stěžovatelky v ústavní stížnosti odkazují (včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva P.G. and J.H. v. the United Kingdom - Application no. 44787/98), se týká věcí pravomocně skončených a již proto na projednávanou věc nedopadá. V řadě druhé lze uvést, že akcie zajišťované podle § 79c trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. V případě stěžovatelky tudíž nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a následující trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů; za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s peněžními prostředky na účtu u banky a se zaknihovanými cennými papíry tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. V případě zajištění cenných papírů z podpůrné aplikace § 79a vyplývá, že ho lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tyto prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení cenných papírů vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že cenné papíry mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Ústavní soud nepovažuje za možné, aby se jakkoliv vyjadřoval k důvodnosti trestního stíhání a ke sporu stěžovatelek s jinými obchodními společnosti, nýbrž se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelek dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal. Pokud jde o námitku, že městský soud si pro své rozhodování vyžádal další materiály, nad rámec těch, které mělo k dispozici státní zastupitelství (což tedy znamená jiné, než které byly stěžovatelkám zpřístupněny), nelze souhlasit s jejich názorem, že se jedná o obdobný případ, jaký byl řešen Nejvyšším soudem pod. sp. zn. 4 Tz 107/2000. V případě 4 Tz 107/2000 se jednalo o situaci, kdy státní zástupkyně při přezkumu rozhodnutí policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty dospěla k závěru, že námitky stěžovatele proti jejímu uložení jsou, vzhledem k nepřípustnosti donucování obviněného k výpovědi, důvodné, nicméně "s ohledem na jeho jiná jednání v této věci, kdy dvakrát bez dostatečné omluvy neuposlechl příkazu vyšetřovatele, shledala podmínky pro uložení pořádkové pokuty za splněné." Ani z toho, že ony dodatečně vyžádané materiály městský soud označil za důležité, nelze dovozovat, že by snad své rozhodnutí postavil na zcela jinak vymezeném skutkovém základě, než státní zastupitelství. Nadto stěžovatelky mají k ochraně svých práv stále k dispozici procesní prostředky podle § 79a odst. 4 trestního řádu. Pokud odůvodnění městského soudu považují za překvapivé, nic jim nebrání požádat o nahlédnutí do předmětných zápisů o podaném vysvětlení a přepisů telefonních odposlechů, a to nyní již s poukazem na jejich relevantnost pro rozhodnutí o zajištění akcií. Bude pak na příslušném orgánu, aby je zpřístupnil, nebo řádně odůvodnil, proč to ani za těchto okolností není možné, kdy nutno poznamenat, že požadavky na kontradiktornost procesu se plně uplatňují až ve fázi řízení před soudem. V následné žádosti o zrušení nebo omezení zajištění akcií budou moci získané dokumenty, případně alespoň argumentaci, se kterou jim byl přístup do nich zamezen, zohlednit. S ohledem na uvedené Ústavní soud nemá pravomoc o věci v této procesní fázi meritorně rozhodovat a nemůže do rozhodovacího procesu ani jakkoliv jinak vstupovat. Co se týče námitek stěžovatelek proti dostatečnosti odůvodnění zákazu výkonu hlasovacích práv, Ústavní soud s jejich polemikou do určité míry souhlasí. Argumentace obsažená v napadených rozhodnutích je v této části poněkud zkratkovitá a nepříliš pregnantní. Ústavní soud má nicméně za to, že, byť předmětná odůvodnění se v tomto směru již nacházejí na samé hranici akceptovatelnosti, napadená rozhodnutí, čtená též ve spojení s usnesením o zahájení trestního stíhání, na které odkazují, nepředstavují případ neseznatelnosti rozhodovacích důvodů.
Lze poznamenat, že by bylo velmi vhodné, aby se odůvodnění zákazu výkonu hlasovacích práv orgány činné v trestním řízení věnovaly pečlivěji alespoň při eventuálním rozhodování o prostředcích uplatněných stěžovatelkami dle § 79a odst. 4 trestního řádu, nicméně v projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že slabina odůvodnění nedosáhla intenzity, která by představovala libovůli v rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu