Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Marka Šindlera, zastoupeného JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou, sídlem Hořelická 1230/39, Rudná, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2025, č. j. 29 A 79/2024-65, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 5/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal u vedlejšího účastníka žádost o poskytnutí informací. V návaznosti na to jej vedlejší účastník vyzval k zaplacení úhrady za požadované informace. Stěžovatel s požadovanou výší úhrady nesouhlasil a podal proti postupu vedlejšího účastníka stížnost. Vzhledem k tomu, že o této stížnosti vedlejší účastník, ani jemu nadřízený orgán - Ministerstvo dopravy, v zákonné lhůtě nerozhodli, podal stěžovatel v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, v níž požadoval poskytnutí informací vedlejším účastníkem.
2. Po podání žaloby Ministerstvo dopravy o stížnosti stěžovatele rozhodlo tak, že výši požadované úhrady potvrdilo. Následně vzal stěžovatel svou žalobu zpět. Krajský soud proto řízení zastavil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K požadavku stěžovatele o přiznání náhrady nákladů řízení krajský soud uvedl, že žalobu proti nečinnosti stěžovatel sice podal důvodně (v době jejího podání neměl jiný prostředek obrany), chování vedlejšího účastníka však zpětvzetí nezavinilo. Stěžovatel se totiž petitem žaloby domáhal poskytnutí informací, za které ani po potvrzení požadované úhrady nezaplatil. Neposkytnutí informací si tudíž sám zavinil a náhrada nákladů mu nenáleží.
3. Stěžovatel podává proti výroku II usnesení krajského soudu ústavní stížnost, neboť podle něj porušuje jeho základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Namítá, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení spočívá na nesprávném předpokladu, že k odstranění nečinnosti dochází teprve tehdy, kdy povinný subjekt vyřídí žádost o informace. Oproti tomu stěžovatel zastává názor, že nečinnost je odstraněna již vyřízením stížnosti proti výši úhrady za požadované informace nadřízeným orgánem. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 76/2014-23, podle kterého je doručením rozhodnutí nadřízeného orgánu o výši úhrady za informace odstraněna nečinnost spočívající v průtazích při vyřizování stížnosti nadřízeným orgánem.
Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, č. j. 59 A 46/2024-87, podle kterého povinný subjekt po rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti nemohl být v době rozhodování soudu nečinný, neboť žadateli po rozhodnutí nadřízeného orgánu začala znovu běžet lhůta k zaplacení úhrady a tato dosud neuplynula. Tím, že krajský soud nerespektoval výklad Nejvyššího správního soudu, porušil právo stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovatel si je přitom vědom toho, že jeho věc je svou povahou bagatelní, neboť výše nákladů, o kterou usiluje, činí zhruba 13 000 Kč. K podání ústavní stížnosti však přistoupil i s ohledem na přesah jeho vlastních zájmů.
Jde totiž o otázku, ke které se Nejvyšší správní soud coby sjednotitel judikatury zpravidla nedostane. O to více je třeba, aby krajské soudy respektovaly dříve vyslovené názory Nejvyššího správního soudu. Jinak je jejich postup nepředvídatelný a v konečném důsledku negativně ovlivňující odpovědnost advokátů vůči jejich klientům. Není správné, aby u některých soudů musel žalobce, chce-li získat náhradu nákladů, vzít žalobu zpět již po rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti, zatímco u jiných soudů musel vyčkávat na rozhodnutí povinného subjektu o jeho žádosti.
5. Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, který mu nepřiznal na náhradě nákladů zhruba 13 000 Kč. Spornou je peněžní částka nepřevyšující 50 000 Kč, tedy částka považována judikaturou Ústavního soudu za bagatelní (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , body 29 až 33).
6. Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadeného rozhodnutí ve spojení s tím, že je napadáno rozhodnutí o nákladech řízení, zásadní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, ve kterých sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34).
7. V dané věci důvody pro mimořádný zásah Ústavního soudu v bagatelní věci dány nejsou. Věc nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jak on sám tvrdí, neboť o nejednotnost praxe krajských soudů či rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu se nejedná. Pokud Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 76/2014-23 dovodil, že je doručením rozhodnutí nadřízeného orgánu o výši úhrady za informace odstraněna nečinnost, týká se to nečinnosti spočívající v průtazích při vyřizování stížnosti na výši úhrady nadřízeným orgánem (jak ostatně přímo plyne ze zmíněného rozsudku).
To je zcela odlišný případ nečinnosti, než o jakém rozhodoval krajský soud, tj. o nečinnosti spočívající v neposkytnutí informací povinným subjektem. Povinný subjekt však nemůže být při poskytování informací nečinný, pokud mu žadatel po potvrzení úhrady nadřízeným orgánem za informace nezaplatí (viz stěžovatelem zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, č. j. 59 A 46/2024-87; rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 76/2014-23). V takovém případě nelze dospět k závěru, že by měl povinný subjekt na zastavení řízení vliv.
Z toho důvodu je i zcela nedůvodný požadavek stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení.
8. Lze shrnout, že krajský soud svým rozhodnutím ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele neporušil. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu